[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vezmeme to od začátku, od genů. To jsou v podstatě chemické sloučeniny, jejichž základem je deoxyribonukleová kyselina neboli známá DNA. Geny jsou poskládané z tzv. nukleotidů a způsob jejich uspořádání, pořadí, je tzv. genetickým kódem.
A aby toho nebylo málo, geny se vezou na tzv. chromozomech, jež jsou řídícím a informačním centrem buňky. Chromozomů pak máme celkem 46 v každé buňce. Jsou vždycky v páru – a jeden z nich je od táty a jeden od mámy. Opravdu to tedy jede fifty fifty. Jsou takzvaně homologické, jsou si podobné. Nikoliv stejné, ale podobné.
Navíc pak máme ještě jeden pár pohlavních chromozomů: my holky máme XX, u kluků je vzorec pohlavních chromozomů XY. A změna tohoto jediného, pouze dobrým mikroskopem viditelného chromozomu, určuje tak velkou věc, jako je pohlaví očekávaného dítěte! Co teprve pak dokáže za kouzla těch ostatních 46 chromozomů?!
Když se vrátím ke genům, mohou být buď dominantní, nebo recesivní, přičemž je asi jasné, že dominantní úplně překryje gen recesivní a rozhodne o tom, jakou bude mít vaše dítě například barvu očí.
U mé dcery vyhrála moje hnědá barva – gen hnědé barvy očí je totiž obecně dominantnější než gen barvy modré, šedé nebo zelené. Genetická informace šedých tátových očích sice byla zapsána i do genetického kódu mojí dcery, nicméně neprojevila se.
Recesivní geny se mohou projevit tehdy, když jsou recesivní oba členové chromozomového páru. Tedy – kdybych i já měla oči šedé nebo například modré.
Tolik velmi zjednodušeně, protože genetická informace je ovlivněná i informacemi předchozích generací a míchá se velmi náhodně. Vlastně se dá nejpřesněji říct, že když si vytipujete svoje dominantní geny, je větší pravděpodobnost, že je dítě bude mít také.
Recesivní geny „spí“ a nemusí se projevit po celý život i po celé generace (a pak se najednou dvěma hnědookým narodí modrooké dítě, protože se naráz probudí jejich recesivní geny…).
Pamatujete si, jak jsem vám na začátku nechtěla dát vzorec na výpočet výšky vašeho budoucího dítěte? Za prvé – jsou zbytečně složité, výsledky vám nabídnou s tolerancí i na 20 cm a za třetí: výška je právě jedním z těch faktorů, který neovlivní jeden jediný gen, ale souhrn několika – tzv. polygen, v němž každý gen odvádí kousek „práce“, ale nikoliv celou.
Vliv má pak také prostředí, strava, životní styl. Tedy, polygeny se ovlivňují ještě s prostředím, v němž dítě vyrůstá. A to platí také o inteligenci a nadání! Dejme tomu, že má dítě geneticky dané nadání pro zpěv.
Ale rodiče sami nezpívají (projevil se gen z předchozích generací), nemají peníze na lekce hudby… A pak klidně může takové geneticky dané nadání „usnout“. Může, nemusí. Může být i přesto tak silné, že si cestu najde tak jako tak.
Jak říká MUDr. Kateřina Cajthamlová (www.cajthamlova.cz): „Možná až 97 % toho, jaký kdo bude člověk, určuje genetika. Ta zbývající tři procenta závisí na typu výchovy, který zvolíme. Krásně to ukazují výzkumy provedené na jednovaječných dvojčatech – těch, která byla po narození z nějakého důvodu oddělená a vychovávaná v jiných rodinách. Ukázalo se, že jejich vzhled, povaha, chování, ale třeba i způsob, jakým se oblékají, jsou pak bezmála identické. Tedy geneticky dané.“
Tři procenta jsou ale i tak hodně. A záleží, jak se k nim výchovně postavíte. Můžete dávat dítěti prostor, aby se rozvíjelo dle toho, co cítí. Můžete mu nabízet podněty, ale nechat jej vybrat, co ho zajímá, baví. Přesně, jak to dělají všechny moderní výchovné směry, které kladou důraz na to, aby děti mohly být „své“.
„Druhý výchovný směr je víceméně manipulativní. Vymezuje dítěti prostor, jaký mu určí vychovatel/rodič. Vede jej od narození k určitému cíli, který si neurčilo dítě, ale někdo jiný za něj,“ konstatuje k tomu lékařka, která právě dokončuje knihu o výchově dětí.
Rozhodla se ji napsat vlastně právě z toho důvodu, že ve své ordinaci jako psycholožka potkává dospělé, kteří prošli takovým manipulativním vedením a dodnes nevědí, „čí jsou“.
Já třeba byla od mala introvert. O to víc jsem si přála, aby má dcera byla extrovert. Přijde mi, že tyhle povahy to mají ve světě prostě jednodušší, snáz si se vším poradí. Ale když jsem ji čekala, ani jsem nevěděla, jestli to má odkud podědit. A že bych ji k tomu vychovala? Já, introvert? To byla od počátku absurdní představa.
„Osobnostní nastavení se dědí. Dědí se rychlost a dynamika reakce, dynamika projevu. To, jestli budete reagovat jako flegmatik, melancholik, cholerik nebo sangvinik. Dědí se způsob, jakým dítě nabírá zkušenosti, jak zpracovává nové… To, jestli si řekne o teplou vodu, nebo o dříví a zápalky, aby si ji samo ohřálo…,“ vyjmenovává MUDr. Kateřina Cajthamlová s tím, že za toto nese „zodpovědnost“ nastavení nadledvin.
Fakt, jestli vyplavují více adrenalinu a nutí „bojovat“, čelit realitě. Nebo kortizolu, který velí k útěku, stažení se do sebe. Nadledviny lze prý i trénovat, zvykat si na situace, z nichž se mi chce jako introvertnímu typu utíkat…
A tak si říkám, že kdyby si dcera nepřinesla extrovertní geny nakonec z předchozích generací (protože i tatínek je introvert jako poleno), asi bych teď nejdřív já trénovala svoje nadledvinky a pak jí ukazovala, že z boje netřeba utíkat... Protože se svým nadbytkem kortizolu bych jí adrenalinové chování prostě vnucovat ani neměla právo, neměla bych právo zasahovat do jejího nastavení, které je dané.
Nemluvě o tom, že by mi ty pokusy vést ji k něčemu, co mi není vlastní, ani nevěřila. A že by se jako extrovert (kdyby to neměla geneticky dané) mohla začít projevovat zase jen vedle extroverta – tedy vlivem prostředí, okolností.
„Nebo by bylo potřeba přemýšlet o tom takticky už před otěhotněním a vybrat jí cíleně takového tatínka,“ podotýká k tomu ještě lékařka. Což zní sice jako zábavná nadsázka, ale je to vlastně čistý fakt.
Protože pak by vedle sebe nestály dva recesivní introvertní geny, ale dominantní gen extroverta vedle recesivního genu introverta a takřka by nebylo o čem pochybovat. Ale takhle to v životě nechodí. Tedy, chodí, nicméně podvědomě. Podvědomě si vybíráme partnery, kteří nás budou doplňovat, s nimiž si nebudeme příliš podobní.
„Při kombinaci rodičovských genů působí jejich shodné části kódu jako magnety, které se odpuzují. Výsledná kombinace tím nabízí větší genetickou variabilitu pro potomka – a tím i lepší adaptaci na životní podmínky,“ říká MUDr. Cajthamlová s tím, že přílišná vzdálenost v tomto genetickém smyslu slova ovšem také není ku prospěchu.
Pak si totiž v reálném životě jako příliš rozdílní partneři nerozumíte a že se vám povedlo „upéct“ geneticky zajímavé dítě je nakonec podružná otázka (a tohle zase berte trošku s nadhledem).
Takže, co říct na závěr? Genetika je to nejdůležitější. Vytipovat pár základních dominantních genů vám pomůžeme v přiložené tabulce, podle toho se vám třeba doma začne rýsovat fyzická podoba očekávaného miminka. A co se povahy týče? Tam se budete muset nechat překvapit víc.
Můžete ji do jisté míry korigovat výchovou, můžete ji pozměňovat tím, v jakém prostředí bude dítě vyrůstat, jak mu dáte prostor pro jeho talenty, jestli mu budete, nebo nebudete výhradně vy vybírat jeho aktivity, smíříte se i s těmi vlastnostmi, které vás budou nebetyčně vytáčet.
Zkrátka, jestli to vše dokážete brát s lehkou hlavou. Když vám tu teď slavně píšu o tom, jak je moje dcera skvělá tátova holka, píšu to i přesto, že mi s notnou dávkou jeho tvrdohlavosti udělala jen pár hodin nazpět ve školce neuvěřitelnou scénu kvůli ponožkám (měly modrý proužek, byly klučičí, ty ona na nohu přece nevezme).
A protože se svou vytrvale nezlomnou svéhlavostí neustoupila a já nemohla dělat scény ve školce, jela domů bosa. Podotýkám, dnes bylo 9 stupňů! I to vaše očekávané vás bude zkoušet. Jednou bude celá vy, jednou celý táta. Ale ať bude, jaké bude, bude perfektním způsobem své!
Dominantní Recesivní Hnědá barva očí Modrá, šedá, zelená Velké oči Malé oči Kudrnaté vlasy Rovné vlasy
Tmavé vlasy Světlé vlasy
Normální barva kůže Albinismus Normální sluch/zrak Hluchota/barvoslepost Široké rty Úzké rty Dobrá imunita Náchylnost k nemocem Nervózní povaha Kliďas Průměrná inteligence Genialita (ale i opak: idiocie)
Video: Novorozenec se narodil se stříbrnými vlasy