[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pokaždé, když uhodí první mrazy, si říkám, že už se to blíží. Nejpozději na Mikuláše posílám svého muže pro vánoční stromeček a zdobíme ho spolu s dcerou vlastně vzápětí. Miluju atmosféru Vánoc – tu klidnou, vonící jehličím, zdobenou vlastnoručně vystřihovanými sněhovými vločkami na oknech, laděnou spoustou světýlek v oknech a se svíčkami mihotajícími se po celém domě.
Jsem romantik. Vánoce jsou romantické. Nebo – aspoň mají ten potenciál. Když pak ale přijdou samotné svátky, něco se zvrtne. Všechno kolem znervózní, plánují se spousty prací nebo nechtěných návštěv místo toho, aby se v klidu ladilo na společné rodinné bytí.
To potenciální kouzlo se spoustě z nás nakonec nepodaří a rozpadne se u dvacátého plechu cukroví, třetího kila bramborového salátu a v nekonečných frontách na dárky, které kupujeme za všechny členy rodiny pro všechny členy rodiny.
Proč se nám to stává? Protože nás tak vychovali? Zčásti určitě. Ale současná doba v tom hraje také svou roli stejně jako fakt, do jaké míry pokládáme za důležité, aby bylo dobře nejen těm kolem, ale i nám samotným:
„Jsme soustředěni na cizí příběhy, jsme manipulovatelní a přestali jsme „cítit“, co potřebujeme. Proto místo uspokojování vlastních potřeb: po klidu, relaxaci, sdílení, tvoření, udržování rituálů se necháváme ovládat médii, okolím, tlakem společnosti…“ vysvětluje koučka a mentorka Jitka Ševčíková základní důvody toho, proč se z Vánoc stávají nakonec často tragikomické příběhy plné nepohody.
Nepovažujeme – my ženy a matky dvojnásob – za důležité, že jsme unavené, že nás to nebaví, protože všechny tyto argumenty v nás přebíjí fakt, že bez dvaceti druhů cukroví by byli všichni smutní, a kdybychom nejeli za tchyní, s níž nevycházíme, zbytek rodiny by nás nenáviděl.
Vždyť ani ve všedním dni neposloucháme své potřeby: Nejíme, když máme hlad, nejdeme na záchod, i když už hodinu potřebujeme, neodpočineme si, když toho máme nad hlavu, nečteme, protože je ještě třeba žehlit…
A to samé popírání vlastních pocitů si servírujeme i o Vánocích: Pečeme v polospánku a jedeme na návštěvu se sevřeným žaludkem a skrýváme podrážděnost, která se skrýt nedá a visí ve vzduchu. A protože podobně se přetvařuje většina rodiny, končívá to špatně.
Od svátků toho taky chceme nějak moc. Toužíme tam narvat pohodu, spoustu prožitků, hodně vybočujeme z každodenních stereotypů… Nemluvě o tom, že jsou Vánoce i bez stresu silně emočním obdobím.
„Jsou časem bilancování, chystáme se na nový rok. A je to i doba očekávání – třeba naděje na zlepšení vztahů v rodině. Máme více volna, takže máme i více času přemýšlet o svém životě.
Emoce spojené s Vánocemi jsou vždy jiné a záleží na mnoha okolnostech. Jestli jsme měli uplynulý rok úspěšný, nebo ztrátový, jestli jsme momentálně zdraví, v pohodě, nebo na nějakém rozcestí. Zda máme v pořádku, nebo narušené vztahy s blízkými,“ vyjmenovává Jitka Ševčíková s tím, že určitě nejnáročnější období je to pro ty, kteří v uplynulém roce někoho ztratili nebo u nich došlo k významné změně, jako je svatba, rozvod, rodičovství, změna profese nebo stěhování.
Na Vánoce se to projeví. „Dá se říci, že Vánoce jsou jakýsi zesilovač emocí. Ti šťastní, plní radosti a klidu jsou zpravidla ještě šťastnější, ti, kteří prožívají lítost, smutek, zoufalství, bolest… jsou na Vánoce ještě lítostivější, smutnější, zoufalejší a frustrovanější,“ dodává koučka. Nahromaděné emoce, které jsou v každém z nás jiné, pak mohou fakt, že nám Vánoce nevycházejí, ještě zhoršit.
Dalším nezbytným atributem Vánoc bývá dobro: dobročinnost vůči charitě, slabším, potřebnějším. Ale chceme mít kus toho dobra i kolem sebe. Chceme být hodní na ty, co máme kolem.
A s železnou pravidelností právě z tohoto důvodu jezdíváme i ke svým rodičům, kteří v nás pořád vidí malé děti a dokážou nám z Vánoc udělat peklo tím, že nám mluví do života, dovolují našim dětem to, s čím nesouhlasíme... Milujeme je, oni nás, ale dohromady to mnohdy nefunguje.
„O Vánocích mimo jiné říkám, že není nutné „páchat dobro“. To jsou ty situace, kdy navíc jedete za tetou Máňou do Vimperka proto, aby se necítila tak sama nebo vám tak velí špatné svědomí.
Nebo teta zavolá, že už má pro vás dárky a že se jako každoročně moc těší. Nechcete? Nenechte sebou manipulovat. Největší (a to nejen vánoční) dar ostatním je vaše vlastní rovnováha. Vyjádřete své pocity a hranice, kde je to pro vás ještě příjemné. Soucit je však emoce, která energii hodně bere. Zkuste empatii v rozumné míře.
S kamarádkou, kterou zase opustil chlap, i se vzdálenou tetičkou, kterou nechcete zklamat,“ směruje nás všechny Jitka Ševčíková k tomu, abychom konečně začaly slyšet samy sebe. A ne, že zase mávnete rukou a řeknete si: „To přežiju.“ Ano, o tom nepochybuju. Ale sotva si to řeknu, oklepu se. Přežít se dá ledasco, ale s tím, abych si pak užila svátky nebo jakýkoliv jiný den podle svého, to nemá pranic společného.
Na Vánocích pak obecně skřípe i fakt, kolik z toho, o čem jsou, se stalo povinností. Povinně plánujeme úklidy, nákupy, pečení, návštěvy, dárky, povinně se usmíváme, povinně plníme ty tradice, co nám nevyhovují.
„Slovo „povinně“ pochází ze sousloví „po vině“. Nemusíme se ale přece cítit provinile za něco, co naše vina není,“ upozorňuje koučka. A osobně musím říct, že vinně se cítím zatím skoro vždycky, když něco povinného odmítám.
Dokonce i proto, že nepořádám žádný velký vánoční úklid! Nepeču kapra. Nedělám salát. A ono se toho kupí tolik: Reklamy ví, co bych měla. Časopisy ví, co mám. Rodina ví, co musím. A zeptal se mě někdo? Ono je podle mě možná vůbec nejlepší naplánovat si, že toho letos moc plánovat nebudete.
Že si vezmete to, co na Vánocích máte ráda vy, děti, muž. Uvědomíte si, co nemá rád ani jeden z vás. A zkusíte letos Vánoce intuitivní, pocitové, bez povinností.
„Jedna z možností je udělat si „hmotnou“ vizi Vánoc: Jaké pocity, lidi, věci, priority tam chci mít. Nebojte se být nekonvenční. Já si vyzkoušela i Vánoce mimo domov a ráda jsem se potom k těm našim vracela.
I udělat něco jinak, udělat něco pro druhé, vymyslet novinku nebo něco, co pro mě vyjadřuje pocit radosti či úlevy je parádní. Loni to byla například dohoda s mojí sestrou a její rodinou, že si budeme dávat drobnosti do maximální hodnoty 200 Kč na osobu. To pak musela být kreativita… bylo to senzační a už se těším, co vymyslíme letos,“ doporučuje Jitka Ševčíková přidat do těch Vánoc taky něco nového, odlehčeného…
Říkáte si, co byste dala za to, kdyby se Vánoce u vás aspoň řešily? Žijete v opačném extrému a jste obklopená těmi, pro něž jsou Vánoce zbytečnost? Můžete je nutit, ale k ničemu dobré to nebude.
Když si svátky chcete užít i tak, vlastně stejně potřebujete dodržovat jen to, co už jsme popsali: Poslouchat, co cítíte, nenechat si vzít, po čem toužíte, nenechat si vnutit, co odmítáte, najít si cestu k tomu, co vás dělá šťastnou.
„Dejte sebe na první místo. Buďte pro sebe ten nejdůležitější člověk v životě. Pokud nebudete spokojená vy, těžko ve vaší přítomnosti mohou být spokojení nejbližší, protože na ně můžete přenášet nespokojenost a nervozitu,“ konstatuje jednoznačně Jitka Ševčíková, podle níž můžete ty, kteří svátky odmítají, nechat žít v jejich odmítání, nechte je na gauči u hory cukroví, když pro ně právě tohle představuje Vánoce. A jděte si po těch svých svátcích.
„Tedy „respektovat a být respektován“. Vyjasněte si vzájemná očekávání (například co se dárků týče) a předejděte zklamání, že pod stromečkem nebude to, co jste si tajně přáli. Buď to jasně sdělte, nebo si to nadělte sami. Co změnit můžete, udělejte, na ostatní kašlete,“ doporučuje ještě koučka na závěr.
Zpomalte! Na Vánoce nemusíte mít všechno perfektní