[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
herec, syn Miroslava Donutila a Zuzany Donutilové
„Pro mě bylo herectví jasná volba odmalička. Už ve škole jsem byl velký extrovert, vyhledával jsem pozornost, předváděl jsem se. Jsem naprostý opak svého o dvanáct let staršího bratra, tedy absolutně technický antitalent, co mi přijde pod ruku, to rozbiju…
Konzervatoř u mě zvítězila i proto, že přijímačky na ni se dělaly dřív než na gymnázia. Zajímavé bylo, že jsem absolutně neuvažoval o tom, že bych se na konzervatoř hlásil napodruhé, pokud bych se tam nedostal. Říkal jsem si, že je to asi osud, a pokud to nevyjde hned, znovu už to zkoušet nebudu. Táta byl spíš proti, abych byl hercem, vážně jsme se o tom začali bavit vlastně až někdy ve třetím ročníku na konzervatoři, kdy viděl moji motivaci a pochopil, že to myslím vážně.
Tehdy mě také varoval, že s příjmením Donutil to budu mít těžké. Pochopitelně že nepříjemnému škatulkování a srovnávání se v takové pozici nevyhnete. Spousta lidí mě někam zařadí, ještě než mě vůbec pozná nebo vidí věci, které dělám. Není to příjemné, ale nestěžuju si, protože jsem v tom vyrůstal odjakživa, a tudíž nemám srovnání, jaké by to bylo, kdybych se jmenoval jinak. Že jsem dítě slavného otce, a vybral jsem si stejnou profesi, nevidím jako handicap, ale přijde mi to naopak velmi motivační. Mám potřebu tátu překonat, být lepší.
A mám pro to tu nejlepší možnou školu, brněnské Divadlo Husa na provázku. Vladimír Morávek, režisér a umělecký šéf divadla, mě oslovil pro spolupráci už na pražské konzervatoři, když mě viděl v představení Žádná – celá – nekonečno. Hostuju i v Národním divadle v Praze, s tátou hrajeme Sluhu dvou pánů. Odstěhoval jsem se kvůli angažmá do Brna, ale v budoucnu bych se rád vrátil do Prahy. Kde se vidím za deset let? Až nasbírám zkušenosti, rád bych se pustil do nějakého vlastního projektu. Potom snad budu moct říct, že jsem na sebe hrdý.
A v čem jsou dobří moji rodiče? Jsou dobří v tom, že jsou dobří rodiče. Jestli bych jim něco zakázal, pak snad akorát mámě přehnanou starostlivost. Volá mi každý den, jestli jsem v pořádku. To by nemusela.“
herečka a studentka, dcera herečky Dany Batulkové a herce Davida Prachaře
„Jestli jsem na sebe hrdá, to vám budu moct říct až tak za pět nebo deset let. Zatím se můžu pochválit jenom za to, že jsem hodná dcera, jsem poměrně zodpovědná a docela dobře se učím. To je pro mě v tuhle chvíli nejpodstatnější. Letos končím pražské Gymnázium Jana Palacha. V květnu mě čeká maturita a musím se rozhodnout, co dál. Mám za sebou pár hereckých rolí, mám spoustu zájmů, ale čemu bych se chtěla věnovat nebo čím bych se chtěla živit, zatím nevím.
V lednu jsem dělala přijímačky na DAMU, ale nijak zodpovědně jsem se nepřipravovala, což se taky odrazilo na výsledku. Pravda je, že s mým jménem mají lidé pocit, že tyto věci přicházejí tak nějak automaticky. Spolužáci mi řekli, že mě přece vezmou, to je bez diskuse...
Jméno Prachař je v tomto ohledu trochu svazující, vždyť celá rodina je herecká. Takže když mi ze školy oznámili, že mě nepřijali, napadlo mě: Nejsem náhodou adoptovaná? V divadle jsem v podstatě vyrostla, natáčení mě baví, ale docela ráda bych na hereckou profesi nahlédla i z druhé strany, takže jsem si kromě jiného dala přihlášku na žurnalistiku.
Rodičům jsem vděčná, že jsou mi oba oporou. Nikdy mě do ničeho nenutili, a pokud mě omezují, tak je to v rámci možností. Co bych jim zakázala? Že jsou někdy až moc hodní. Co si vzpomínám, nikdy jsem nedostala žádný trest, pojmy jako domácí vězení nebo snížené kapesné z domova neznám. Máme spolu hezký vztah, a i když se někdy pohádáme, do pěti minut většinou přijdeme jeden za druhým s omluvou.“
muzikantka a herečka, dcera politického aktivisty Johna Boka a Jitky Bokové, sestra Kristýny Liškové
„Lidé spíš než příjmení řeší moje jméno: Jenovéfa. Když jsem byla malá, některé děti se mi smály. Já to beru jako výhodu. Je to dobré pro seznamování, člověk je snadno zapamatovatelný. Pocházím z disidentské umělecké rodiny. Rodiče mě k umění vedli, ale nikdy mě k němu násilím netlačili, čehož si hrozně vážím. Jako dítě jsem se zamilovala do harfy, jenže postavit do našeho bytu harfu a cvičit na ni, bylo nereálné, takže mi sestra doporučila, ať zkusím housle. Že bych ji pak mohla učit. Dnes hraju na housle čtrnáctý rok.
Sestra je o jedenáct let starší a kromě nasměrování k houslím mi dala také přezdívku Funina, že prý se vždycky hrozně nafuním. Dobrý nápad, teď se to k těm houslím výborně hodí! Ačkoli housle miluju, studuju na konzervatoři a mám kapelu Wunder Bar Band, s níž hrajeme po různých klubech alternativní jazz, jenom jako houslistka se nevidím. Nebo… Patřím ke generaci, která má nekonečně možností, ale zároveň je ve stresu z toho, kterou si vlastně vybrat.
Zahrála jsem si ve filmech Občanský průkaz, Hořící keř, Revival, takže mám blízko i k herectví, které mě také moc baví. Chtěla bych skloubit obojí, herectví i hudbu, taky se učit jazyky, v poslední době mě nadchla švédština, která se mi líbí, vycestovat do zahraničí a zkusit žít chvíli tam. Nevím, co dřív a nevím, jak se rozhodovat, takže je pro mě těžké sebe sama chválit. Když se podívám na lidi kolem sebe, chce se mi říct, že jsem na sebe pyšná, že toho docela dost zvládám. Zároveň vím, že jsem trochu líná a mohla bych dělat víc.
Moji rodiče mi kladou na srdce, že je důležité, abych v životě dělala hlavně to, co mě baví. Za to mají můj veliký obdiv a dík. A co by se jim mělo zakázat? Máma je někdy až moc hodná. A můj otec divoký. Řve a občas řeší hlouposti. Každopádně můj otec je mimořádný člověk. To, jak pomáhá lidem, jak k nim přistupuje, jak s nimi mluví, budu vždycky obdivovat. Že občas zakřičí? To se dá vydržet.“