[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Čas od času se to stane: okouzlující princeznička se z ničeho nic promění v běsnící saň válející se na podlaze obchodu či restaurace, z roztomilého princátka je rázem chobotnice pevně zaháknutá za prolézačku a odmítající opustit dětské hřiště. Cítíte na sobě upřené pohledy přihlížejících a přejete si, aby vás pohltila zem. Zachovejte klid!
Prohoďte něco v tom smyslu, že je toho na prcka moc, a „prchněte“ s ním z místa činu. Nebo ho pevně obejměte a počkejte, až jeho „amok“ odezní. Ačkoli vás během svého záchvatu příliš nevnímá, zkuste na něj konejšivě mluvit a snažte se jeho pozornost upnout k něčemu jinému. Jakmile se trošku utiší, váš hlas k němu pronikne.
Každopádně to není nic, za co byste se měla stydět, kvůli čemu byste měla na dítko hystericky křičet nebo ho snad mlátit jako žito. Takové situace jsou u dospělých pečujících o batolata na denním pořádku a stávají se studnicí rodinných historek, které se vyprávějí ještě i vnoučatům. Můžete se je snažit eliminovat tím, že budete brát zřetel na prckovy potřeby a dáte mu jíst a pít dřív, než se začne hlady a žízní vztekat, či si odpustíte korzování po obchodním centru, když víte, že si po obědě dává šlofíka a zásadně neusne nikde, kde je velký šrumec.
Dětská klinická psycholožka Mgr. Kamila Wawroszová ale říká: „Některým vzteklým výlevům můžete zabránit jen těžko, zvláště proto, že hněv a negace jsou běžným chováním v období vzdoru. Nemělo by vás to tedy vyvádět z míry, nejedná se o nic neobvyklého a k batolecímu věku to prostě patří.“ Takhle malé děti to mají všechno v jednom pytli: teď se smějí z plna hrdla a vzápětí vřeští, jako by je na nože bral. Srší energií, vyvádějí, protože neumí jinak vyjádřit únavu, strach, vehementně se brání, když se jim něco nezdá. Jsou ve vleku svých emocí, které jsou proměnlivé jako jarní počasí, a netuší, co si s nimi počít. „Pokud ale vědomě nikomu neubližují, nepovažovala bych jejich jednání za agresivní,“ doplňuje to odbornice.
Stejně tak zatím špunt nechápe, že když někoho vezme po hlavě kyblíkem, může mu tím udělat bouli. A obráceně, není s to dešifrovat pravé úmysly ostatních a neví třeba, jestli do něj Honzíček vrazil schválně nebo jenom nedával pozor. „Jak postupně emočně a sociálně vyzrává, naučí se lépe odezírat signály, dovede se vcítit do druhého a konečně i chápat, jaké má jeho chování důsledky,“ komentuje to psycholožka.
Než se tak ale stane, je na vás, abyste nad svým potomkem bděla a vysvětlovala mu, co je správné a co ne. Ačkoli je podle paní Wawroszové jisté útočné jednání u batolat docela časté, neměla byste nad ním mávat rukou. Klasickým příkladem jsou incidenty na dětských hřištích. Jestliže vaše ratolest jinému dítěti hbitě „nasadí kravatu“ či mu skáče po hlavě a vy jen fascinovaně sledujete dění, aniž byste zakročila, dáváte jí tím zelenou. Příště se tak bude chovat zas! Zvlášť pokud se jí při lítém boji podařilo ukořistit například bábovičku.
Užitečnější bude, když se probudíte z netečnosti a dáte najevo svůj nesouhlas. Gesty, tónem, přísným pohledem nebo verbálně. „Výrazy volte co nejjednodušší, přizpůsobte je dětskému slovníku. Prosté NE nebo TO NEDĚLEJ je účinnější než sáhodlouhé vysvětlování, kterému batole stejně nerozumí,“ radí specialistka na dětskou duši. „Pokud dítě v agresivním chování pokračuje, lze jej chytit za ruku a dalšímu útoku tak zabránit. Teprve až ho vztek přejde, je možné si o tom začít povídat,“ dodává.
ČTĚTE TAKÉ: Nejhorší rady, které můžete jako čerstvá maminka dostat!
A co když má pořád touhu ohánět se kolem sebe pěstí? Nedá se svítit, musíte změnit působiště! Aspoň prcek uvidí, k čemu jeho počínání vede. To mu ovšem nezabrání, aby se při příští příležitosti nezachoval podobně ošklivě. „Opakování je u batolat základ výchovy. Když už k nějakému napadnutí dojde, je vhodné stále dokola vysvětlovat důsledky jeho konání, například: Chlapeček má teď bebí a kvůli tomu brečí. Chtít po prckovi omluvu ničemu nepomůže, neboť je to pro něj jen naučená reakce, kterou jinak nechápe, avšak může zkusit plačící oběť třeba pohladit.“
Než napravovat škody napáchané vaším potomkem, raději jim předcházejte. Nezapomínejte, že mrňousci jsou věrnými imitátory nejen nás dospělých, ale i kreslených postaviček z večerníčků. Klidně si jen tak do něčeho kopnou, neboť totéž udělal děda nebo oblíbený medvěd. Ani když vám tečou nervy, neměla byste na své zlatíčko reagovat agresivně. Snažte se opanovat, počítat do deseti, zhluboka dýchat, cokoli, jenom se neuchylujte k násilí. „Často se stává, že rodiče své dítko plácnou a to jim to vzápětí vrátí. Neví, proč ono dostat může, ale tatínek nebo maminka ne.
Argumentu, že někdo je velký, proto to dělat smí, nerozumí,“ říká psycholožka. Na rozdíl od vás batole nemá ani tuchy, jak se vypořádat se svou zlostí. Vře to v něm jako v papiňáku a už už hrozí, že bouchne. Avšak jednou z něj ten přetlak, nahromaděná energie, vyjít musí. „Měli bychom se zaměřit na zdravé vybití dítěte. Jestliže se dvouapůlletý človíček naštve, může začít tlouct ostatní nebo rozbíjet hračky. Pokud se vám podaří, aby se vyjádřil jinak, například zařváním či hozením plyšákem, jste na cestě k regulaci jeho chování.
Oba příklady jsou projevy hněvu, které ovšem nikomu a ničemu neublíží,“ vysvětluje odbornice. A jak řešit opačný problém: když někdo ve školce provádí něco nehezkého vašemu andílkovi? „Je-li vaše batole jemné a citlivé, nemá cenu mu radit, aby útok oplatilo, protože to pro něj není přirozené chování a je mu i nepříjemné,“ vysvětluje Mgr. Kamila Wawroszová. „Můžete ho ale naučit, aby říkalo ne, jestliže se mu některé věci nelíbí, nebo to dalo najevo křikem. A poproste paní učitelku, ať na děcka lépe dohlédne, protože se někdy stane, že si toho ani nevšimne.“