Jakub dceru rozmazluje, tak jsem to zakázala, říká Agáta Prachařová

S Agátou jsme se potkaly v létě v jejím rodinném domku, kde mě přivítala společně se svou pravou rukou, chůvou Janou, která jí pomáhá s péčí o děti. Tehdy osmiměsíční Mia (dnes je jí 16 měsíců – pozn. redakce) si dopřávala svůj pravidelný dopolední spánek, Kryšpín (7) si potichu hrál v pokojíčku.

Připadala jsem si jako v sanatoriu – v dobrém smyslu slova! Skrze francouzská okna v obýváku nádherný výhled do polí, všude ticho a klid. Nejvíc jsem ale ocenila krásný, vkusný a stylově čistý interiér domu… 

Máte nádherný dům. Kdo navrhoval interiér? 

Manžel (herec a hudebník Jakub Prachař, pozn. red.). On je vážně šikovnej, tohle fakt umí. Já jsem strašně nevkusná, kdyby to bylo na mně, měla bych tady všechno růžový a puntíkatý. Takže to raději nechávám všechno na něm. 

Překvapil vás Jakub jako táta? 

Hrozně mě překvapilo, jak se v něm Kryšpín zhlédl, začal díky němu se svým aktuálně největším koníčkem, a to rybařením. Jakub s ním od dvou let nahazuje a teď už je Kryšpín lepší rybář než Kuba. Tím si mě získal, že mu dal tenhle koníček. A Miu už hlídá taky sám, takže je statečný. 

Jaký vztah má Kryšpín s Jakubem? 

Jakub ho vychovává od jeho roku, takže skvělej. 

Říká mu „tati“? 

Ano. 

A se svým biologickým tátou se vídá? 

Mirek žije už pět let na Bali. Takže si jen občas zavolají přes Skype. 

Má Kryšpín jasno v tom, jak to s těmi tatínky ve skutečnosti je? 

Má. Hodně jsem nad tím přemýšlela a myslím si, že by se to dětem nemělo tajit. Zaprvé by si to za rok přečetl na internetu, zadruhé si stejně myslím, že je hrozně nefér, když to matky dětem tají. Podle mě by s nimi měly jednat na rovinu. Já jsem mu řekla, že má od Mirka nevlastního sourozence, kterýho on zatím vidět nechce. Tak nějak to všechno nechávám na něm. 

Když se vrátím k Jakubovi – platí stále to, že je to vaše životní láska? 

Samozřejmě. Ale rozmazluje mi Miu a to mi vadí. 

To je ve vztahu táty a dcery ale dovoleno, to může… 

Nemůže! Jednou jsem přišla a Mia plakala, a najednou ticho. Zjistila jsem, že ji potají hladí. 

Takže se na těchhle výchovných praktikách neshodnete… 

No, na tomhle ne. Já říkám: „Ty ses zbláznil. Pak budeš hrát a já tady budu stát a hladit? Ani náhodou.“ Tak jsem to zakázala. Kryšpína jsem uspávala a nosila ho snad do dvou let. Miu prostě položím do postýlky a odejdu. 

Praktikujete Estivillovu uspávací metodu, při níž se chodí k miminku v přesně určených intervalech? 

Ne, já jdu, až když mě z toho opravdu bolí hlava (smích). 

Pláče hodně? 

Vůbec, jen než usne. 

Jak dlouho to obě vydržíte? 

Mám chůvičku s kamerou, takže se na ni koukám. Nenechám ji samozřejmě řvát půl hodiny, to je přece jasný. Ale pět minut jo. Ale nečekám tam s ní. Prostě když vidím, že nechce spát, tak ji vezmu třeba dolů. A pak ji tam zase odnesu a nechám ji tam. Ale že bych ji tam šla chlácholit, to nedělám. 

Zvykla si už na to? 

Od začátku se mi tenhle přístup vyplácí. Ona je strašně inteligentní. 

Jaké jsou děti povahově? Dá se to už u Mii zhodnotit? 

Dá se to hodnotit od prvního dne. Mia je strašně klidný a hodný dítě. Odmalička strašně inteligentní. V noci mě nebudí, nají se a spí. S Kryšpínem to bylo o dost horší. 

Myslíte, že je to fakt pohlavím? Nebo tím, že jste jako máma podruhé už prostě klidnější? 

Myslím si, že je to pohlavím. Ale je fakt, že jsem podruhé určitě víc v pohodě. S Kryšpínem jsem utíkala do práce a teď si opravdu hlídám, abych nechodila víc než dvakrát týdně. Teď si to užívám, s Kryšpínem jsem na to asi ještě neměla věk, přišla jsem si spíš jako onuce. Zkrátka mě to tak nenaplňovalo, teď je tomu naopak. 

Jak vnímáte věkový rozestup mezi dětmi? 

Nemyslím si, že je to ideální, těch šest let. 

Je to moc, nebo málo? 

Kryšpín ještě není natolik inteligentní a vyspělej, aby pochopil, že se o Miu musím tolik starat. Ta žárlivost tam je. Myslím si, že ten šestej rok je nejhorší, co může bejt. 

A co je podle vás ideál? 

No, asi by si matky měly pořizovat jen jedno dítě (smích). 

Je pravda, že Kryšpín chtěl Miu vyměnit za kluka? 

Jasně, je to kluk a přál si bráchu. Ale má Miu rád. Když dneska ráno Mia vstávala zase v šest, tak přišel za námi a říkal: „Maminko, lehni si, já si s ní budu hrát.“ 

Takže se to postupně srovnává… 

Jo, a opravdu si s ní hraje. 

Jak probíhá takový váš běžný den, když jste doma s dětmi a nejdete do práce? 

Vstávám v šest a uvařím si kafe, který si večer vypiju jako ledovou kávu. Myslím, že to každá matka pochopí (smích). 

Jste režimová máma? 

Jsem. S Kryšpínem jsem nebyla, ale teď jo. Večer koupu mezi půl sedmou a sedmou a pak chodí spát. Jen ji dám do postýlky. Kryšpín chodil spát tak, jak se to zrovna hodilo mně. Máma mi pořád říkala, že by měl mít režim, a já jsem to nějak nevnímala. Ale teď vím, že děti ho opravdu potřebujou. I na tý holčičce vidím, jak je spokojená. 

Přišla jste s druhým dítětem na nějaké další vychytávky? 

Určitě. Nekupovat tolik hraček. Myslím, že dětem stačí dohromady třeba deset hraček, je dobré je schovat a pak je obměňovat. Ani oblečení. Na Kryšpína jsem měla tisíce tun bundiček, džínových kalhot… Mia bývá jen v dupačkách, protože je to nejpohodlnější a děti jsou v tom spokojený. 

Dědí Mia oblečení po Kryšpínovi, nebo si potrpíte na růžové sukýnky? 

Spí v modrých pyžamech. Co se týče sukýnek, tak ty jsem si nakoupila ze začátku, ale když jí dáte sukýnku, tak jí pak nemůžete dát kombinézu. Ale na léto jí samozřejmě nějaký koupím. Děti strašně rychle rostou, a tak není moudrý kupovat toho moc. Co jsem si ale s Miou pořídila, to je nosítko – nechtěla být vůbec v kočárku. Stala se ze mě šílená biomatka, co běhá s dítětem na břiše. (smích) Ale naštěstí jsem jí ten kočárek vysvětlila. Nosítko je pro některý matky možná pohodlný, ale mě z toho teda strašně bolí záda. 

Kojila jste Miu? Jak dlouho? 

Já jsem chtěla kojit dlouho, ale bohužel jsem po čtyřech měsících ze dne na den ztratila mlíko. A Kryšpína jsem kojila půl roku. Ale já nejsem zastáncem toho mít to dítě na prsu do osmnácti, mně se to nelíbí, přijde mi to nechutný. Nedávno jsme byli v nějakým dětským fun parku, tam šla matka s tříletým dítětem a nesla ho tam s kozou venku… To fakt nechápu. A ať si slupnou placentu někde potají. 

Placentu jste si tedy po porodu zpracovat nenechala… 

Ne, ta patří do bioodpadu. (smích) Ale řeknu vám o ní hezkej příběh. 

Povídejte… 

Mám skvělou kamarádku, biomatku, jak já říkám. Jsme opravdu každá jiná. Ona má tři děti, rodila doma. A právě když porodila doma, tak si dala tu placentu do ledničky. Přišel její manžel z mejdanu, kde byl zapíjet to dítě, a měl chuť na stejk… A ani nepoznal, že to není maso. Takže i takhle může dopadnout placenta. Ale ona z toho byla smutná. 

Domácí porod byste teda nebrala… 

Ne, ta kamarádka je magor (smích). Myslím, že je to strašně nebezpečný, je to strašný riziko. Rodila bych doma, jen kdybych měla venku před barákem v sanitce pojízdnou porodnici se všemi doktory. Jinak ne. Ani bych nechtěla rodit doma, vždyť by to tady bylo celý od krve. A abych rodila ve vaně a pak se tam ty děti koupaly? Nebo v bazénu? To by mi asi manžel ani nedovolil. 

Měla jste u porodu nějaké požadavky? 

Jako každá žena, aby to bylo rychlé. 

Když jsme nakously ten porod… Vzpomenete si ještě na ten s Kryšpínem? 

Vzpomenu, protože byl vyvolávanej, takže kontrakce hned a třináct hodin bolestí. A tam jsem ten epidurál dostala hned. U druhého jsem si řekla, že epidurál nechci, a byl taky vyvolávanej. Po sedmi hodinách přišel pan doktor a říkal, že si musím alespoň na chvilku odpočinout. A chvíli poté, co mi ho píchli, jsem porodila. 

Byl manžel u porodu? 

Byl. 

U prvního jste měla i maminku… 

I Mirka. S mámou jsme hrály karty a já jsem si četla Bravo Girl!, ani nevím proč. I Nikol Štíbrová si četla Bravo Girl! u porodu. Asi jsme se obě chtěly vrátit do dětských let a zapomenout na ten porod. 

Kdy jste se přestala cítit jako dítě? 

Asi v pěti. Musela jsem vařit pro všechny své sourozence. 

Chcete velkou rodinu, když jste ji sama jako dítě měla? 

Ne, ráda bych měla ještě třetí dítě a tím bych to asi ukončila. Určitě bych si ale dítě neadoptovala, protože vím, že to nedopadá dobře. Moje máma je statečná, že to udělala, já bych to neudělala. 

Takže se svými adoptovanými sourozenci se nevídáte? 

Vídáme, ale myslím, že geny prostě nezměníte. 

Dá se říct, že máte k nějakému ze všech svých sourozenců nejblíž? 

Určitě ke Kordulce. Máme s mamkou takovou střídavou péči o Kryšpína a o Kordulku. 

Kordulka je spíš taky už chůva, ne? 

No, když zrovna nemlátí Kryšpína… Oni se hrozně perou, jsou opravdu jako sourozenci. 

Povíte mi něco víc ke svému dětství? 

My jsme měli krásný dětství, protože si s námi rodiče hráli. A to myslím, že je strašně důležitý. Nekupovat dětem hračky, ale hrát si s nimi. 

Děláte to teď i se svými dětmi? 

Snažím se. 

Když si vzpomenete na něco, co byste sama jako vaši rodiče neudělala, čeho se chcete vyvarovat jako máma? 

(„Ticho!“ houkne Agáta směrem do dětského pokojíčku na Kryšpína.) No tak takhle přesně na nás máma občas řvala a já jsem to nenáviděla. A mám úplně stejnej tón hlasu. Strašný. Ale třeba máma mě nutila, abych hrála na flétnu, což jsem strašně nechtěla, a teď se mi to hodí. 

Takže i Kryšpín bude mít flétnu povinnou? 

Na flétnu chodí, taky na keramiku a na kroužek malých chovatelů. Má metr a půl velkýho hada, je to takovej náš zoolog. A jeho největším koníčkem je určitě rybaření. Jezdí ke Kubovi Vágnerovi na tábory, sám už od pěti let. Ti rybáři jsou taková zvláštní komunita, já jim moc nerozumím, ale oni jsou tak nějak mezi sebou šťastní. Kryšpín chodil i do kroužku muškaření, kde tři hodiny jen seděli a motali nějaký háčky. On je opravdu nadšenec. A je strašně důležitý, aby se matky podřídily svým dětem a nenutily je třeba do fotbalu, když je baví motat háčky. 

Co kromě výchovy dětí baví vás? 

Hodně intenzivně cvičím. Začala jsem už pár dní po porodu. Poporodní cvičení mě nudilo, tak jsem poprosila svou kamarádku diskařku, aby si mě vzala do parády. A s tou teď trénuju. Je opravdu zlá a to já potřebuju. 

Kde na to všechno berete energii? 

No, asi se brzo zhroutím (smích). Mám to hodně po mámě, ani jedna nepotřebujeme tolik spánku. Taky jsou ale dny, kdy tady unavená pláču. A to se stává dost často. Mám hlad, chce se mi spát a děti mě serou. Ale nebojím se říct si o pomoc. Chtěla bych všem mámám vzkázat, že rozhodně není hřích mít paní na úklid nebo chůvu, nemusíte přece nutně všechno zvládnout sama. 

Rozhovor vyšel v Mamince 06/2018. Na web byl redakčně zkrácen.