[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem poznal svou ženu, měla už z předešlého vztahu tříletého syna Šimona, takže jsem se nejdřív stal tatínkem „nanečisto“. Můj syn Honzík se narodil před necelými osmi lety a tam už jsem si vychutnal i samotný porod. Musím říct, že zážitek to byl neobyčejně silný.
Ostatně při porodu jsem se snažil být své ženě nápomocný ze všech sil, ale jen ona by vám řekla, jestli to k něčemu bylo. Vzpomínám, jak do porodního pokoje v Podolí občas nakoukla naše porodní asistentka (mimochodem dáma v letech), udiveně konstatujíc: „Vy si pořád povídáte!?“ Pak nám vysvětlila, že prý tatínci často jen sedí, mlčí a nervózně pokukují po hodinkách. Tak jsem snad svoji ženu aspoň zabavil.
Jsem zastáncem toho, že muž by měl být zapojován do péče o dítě hned od začátku, já to tedy často dělal. A rád! Dokud byl Honzík ležící miminko, bylo pro mě sice trochu komplikované se o něj postarat, protože kočárek a svůj vozík dohromady jsem moc nezvládal, ale jakmile byl schopen sedět mi na klíně, zvládli jsme to krásně.
Myslím, že to, že jsem na vozíku, kluci už ani nevnímají. Rozhodně mě nijak nešetří, v cestě mi pořád nechávají hračky, boty a další věci. Zároveň se přirozeně učí, jak mi pomoct, nabízejí mi pomoc… Pokud mám prozradit, jestli jsem táta přísný, nebo benevolentní, říkám, že přísný nejsem, ale důsledný ano. Takže jsem doma hlavně přes úkoly. Taky se snažím klukům ukázat, že si každý musí plnit své povinnosti, že život není jenom zábava, což je zvlášť u toho téměř patnáctiletého někdy nadlidský úkol…
Naštěstí jsme u svého syna nikdy nemuseli řešit takové to období vzdoru. Honzík je „slunná“ povaha a je jednoduché se s ním domluvit. Zato Šimon se s obdobím vzdoru přímo narodil a za těch téměř patnáct let ho to ještě nepustilo. Rozmazlování u nás není moc na programu dne, i když maminka častěji jde a za kluky něco udělá, protože tvrdí, že ji to stojí méně energie, než je k tomu půl dne přemlouvat. Já tuto energii raději vydám, protože si myslím, že je to důležité.
V počtu nakoupeného lega jsme například nastejno. Vždycky se ale snažíme vůči dětem vystupovat jednotně; když jeden z nás něco zakáže, druhý to nepovolí, to bychom si sami pod sebou podřezávali větev.
Občas přemýšlím, v čem je Honzík po mně, a zjišťuji, že je opravdu těžké si odpovědět. Moje maminka tvrdí, že je po mně celý – tím, jak vypadá, i povahově. Tak snad to pro něj nebude v životě také tak složité… Mým největším tátovským přáním ale je, aby kluci měli v životě nějaký zájem a dokázali se radovat z maličkostí. Jestli to budou mít po mně, po mé ženě nebo sami po sobě, je vlastně úplně jedno. Přál bych si ale, aby hodně sportovali, což se nám úspěšně daří. Šimon šermuje a s Honzou chodí oba na aikido.
Taky chceme, aby hodně četli, moje žena se profesionálně zabývá knihami, takže máme nejen starou dobrou klasiku, jako jsou třeba Děti z Bullerbynu, ale i poslední horké novinky. Šimonovi jsme četli mnoho let a teď je z něj vášnivý čtenář. Honzík je zatím ve druhé třídě, takže mu čteme a číst ještě budeme, ty chvíle před spaním si totiž všichni užíváme.
Nepatřím mezi typy tátů, co by svým dospívajícím dětem mluvili do jejich věcí, třeba do vztahů, nebo alespoň si myslím, že to dělat nebudu. Mí rodiče taky neměli v době mého dospívání moc možností mluvit mi do čehokoli, protože jsme se moc nepotkávali. V té době jsem hrál závodně fotbal, také jsem dost točil, takže naši o mně moc nevěděli.
Vlastně ani nevím, jestli kdy potkali nějakou dívku, o kterou jsem se zajímal. Pravděpodobně jsem je seznámil až se svou přítelkyní Belou, s níž jsem začal chodit v prvním ročníku na DAMU. S ní jsem se také od rodičů odstěhoval do podnájmu v Nerudově ulici, kde byla jenom kamna na uhlí – a shánějte v Nerudovce dřevo... Tak jsme se pokorně vrátili k našim oba, a jeden čas dokonce s nalezeným psem.
Svůj první byt jsem si začal rekonstruovat na podzim 1989, ale nikdy jsem se do něj nenastěhoval. Teď se zpětně až divím, jak moc byli naši tolerantní, a chtěl bych to klukům taky dopřát. Občas slýchávám, že chlapi nepláčou. Proč? Já si naopak myslím, že i kluci by měli umět projevit své emoce, takže jsme jim se ženou nikdy neříkali, že pláčou jen holky.
Taky se jim snažím jít příkladem a učit je být gentlemany, ale nijak je nepeskuju, to by k ničemu nebylo. Být galantní k ženě by měli svým synům vštěpovat všichni tátové. Záleží mi na tom, abych se svými dětmi trávil co nejvíc času, i když po pravdě je to někdy hodně složité. Když to ale jde, pak si všechny společné chvíle užíváme do sytosti. V zimě lyžujeme, v létě jezdíme na kolech a plaveme, cestujeme, jsme na chalupě, chodíme do lesa...
Dnešní doba nahrává všem těm vymoženostem jako PlayStationu, super výkonným mobilům a podobně. U Šimona jsme dlouho vzdorovali, samozřejmě že po těchto hračičkách toužil, jenže jsme nakonec stejně prohráli. Počítač, to je totiž jeho. U Honzíka je to ještě mnohem těžší, protože všechno vidí u staršího bráchy. Ale zatím u něj bezpečně vyhrává lego, naštěstí. Snažíme se jim místo všech těch moderních hraček nabízet nějakou alternativu. Třeba Šimon dostal k desátým narozeninám psa místo PlayStationu, který si moc přál.
A reakce? Byly to jeho nejhezčí narozeniny… Pokud se ptáte, jestli jsem jako někteří tátové toužil po holčičce, tak upřímně odpovídám, že jsem to takhle nikdy neměl nastavené. Dítě je dar, zdravé dvojnásob, a na tom, jestli je to holka nebo kluk, zase tak nezáleží. No ne?
Foto: Profimedia.cz