Maminka.czJen pro tatínka

Jan Šibík - Lidé by si neměli ubližovat

Málokdo viděl v životě více utrpení než fotograf Jan Šibík. Vždy, když svět zasáhla válka nebo přírodní katastrofa, vydal se tamní situaci zdokumentovat. Díky lidem jako on si můžeme vážit civilizace.
, Časopis Maminka
2. 4. 2010
Jan Šibík - Lidé by si neměli ubližovat

* V kolika letech jste udělal svůj první snímek?

Když jsem byl v šesté třídě, dostal jsem od maminky k Vánocům ruský fotoaparát Ljubitěl. Vyfotil jsem s ním slona.

* Od té doby jste se věnoval focení?

Ne, ne. Používal jsem tehdy foťák především k dokumentování zvířat, která mě v té době velmi zajímala. O mnoho let později jsem nastoupil do České televize jako asistent kameramana v redakci publicistiky a dokumentaristiky a během svého tamějšího působení jsem začal fotit. Profesionálně se focení věnuji od doby, kdy jsem vyhrál konkurz na fotografa do Mladého světa.

* Původně jste tedy chtěl být kameramanem?

Ano, ale uvědomil jsem si, že v této profesi jsem závislý na drahé technice, režisérovi a dalších lidech, kdežto u fotky jsem sám za sebe. To považuji za obrovskou výhodu.

* Co pro vás znamená focení?

Způsob života a zdroj zkušeností, informací i zábavy. Rozhodně to není jen zaměstnání, je to podstatná část mne samotného.

* Berete to jako poslání?

To je asi příliš silné slovo. Ale je pravda, že mi hodně lidí píše, že má smysl fotografie z bolavých míst světa ukazovat. Mnoho z nich mi za to děkuje.

* Jak jste se dostal k focení všech těch „bolavých míst“?

Když člověk začne fotit, tak dokumentuje úplně všechno. Později si vybere určitý směr a žánr, který mu nejvíce sedí. Mně byl vždy nejbližší fotožurnalismus. Chtěl jsem také cestovat a poznávat. Navíc mě baví si všechny náležitosti kolem vyřídit sám - víza, letenky, ubytování, průvodce a co nejrychleji se dostat na místo. Většinou nemůžete moc plánovat dopředu, není na to čas a je tedy třeba improvizovat. Tahle produkční činnost mě hodně baví.

* Pravidelně od roku 1995 vyhráváte soutěž Czech Press Photo, jednou jste usedl i v porotě. Jaké to je být na druhé straně?

Práce v porotě byla nesmírně zajímavá. Hlavně mi potvrdila, jak obtížné je fotky hodnotit. Jak rozdílné jsou názory na konkrétní sérii fotek. Jeden porotce ji vynáší do nebes, zatímco druhého, stejně prestižního, vůbec nezaujme. Proto by se tyto soutěže měly brát trochu s rezervou. U sportovce přesně změříte výkon, u fotky je „měření“ velmi subjektivní.

* Na World Press Photo jste získal třetí místo. Jaký je to pocit?

Příjemný, samozřejmě. V této soutěži je obrovská konkurence, každý rok se do ní hlásí čtyři až pět tisíc velmi dobrých fotografů z celého světa, kteří tam naposílají desítky tisíc fotografií. Vyhraje ten, kdo má kromě dobrého oka a talentu také obrovský kus štěstí. Pro fotografa je to stejné, jako když získá filmař Oscara, World Press Photo je nejprestižnější světová fotografická novinářská soutěž.

* Získal jste ocenění 1. června, za šíření demokracie a obhajobu lidských práv. Jak jste na něj reagoval?

Byl jsem překvapený. Mezi jmény jako Procházková nebo Štětina jsem si nebyl jistý, jestli si to úplně zasloužím… ale potěšilo mě to.

* Jaké vlastnosti musí mít podle vás fotograf vašeho zaměření, aby byl dobrý a zároveň tyto situace zvládl?

Myslím si, že jsou důležité dvě věci - zaprvé musí mít odhodlání pro to hodně obětovat a určitě je dobré, když má sociální cítění. To mu potom pomůže při komunikaci s lidmi v postižených oblastech.

* Dvakrát jste zorganizoval sbírku na p omoc obětem. Byl jste natolik zasažen pohromou, která se stala, že jste se rozhodl pomoci?

Je to tak. Poprvé se mnou otřáslo, když sekali ruce dětem v Sieře Leone, podruhé, když umírali mladí lidé na AIDS v Oděse. Byla v tom i osobní rovina, seznámil jsem se přímo s lidmi, kteří nemocným pomáhali. Během organizování obou sbírek jsem si uvědomil, jak je to obtížné. Nemyslím si ale, že je nutné, aby se fotograf stavěl do role humanitárního pracovníka. Může to být dokonce kontraproduktivní. Podle mého názoru by si každý měl vybrat, co budě dělat, a tomu se věnovat. Pokud u vás převáží pocit, že chcete konat dobro, tak se na to zaměřte. Myslím si, že úplně optimální rovina je, když fotograf spolupracuje s humanitárními institucemi - dá jim k dispozici fotografie, ony jemu na oplátku umožní například ubytování. Fotograf pomáhá tím, že danou oblast zdokumentuje.

* Po všem, co jste ve světě viděl, překvapí vás vůbec ještě něco?

Při každé další cestě mě něco překvapí. Především způsob, jakým si lidé dokážou ublížit. Zaznamenávám bolest světa a způsoby, jakými si lidé navzájem ubližují, jsou velmi rozmanité. Člověk je v tomto směru hodně vynalézavý. Při mé poslední cestě, na zemětřesením zasažené Haiti, jsem byl udiven, jakým způsobem o tamní situaci informují média, humanitární organizace a OSN. Tak nějak zkreslují celou situaci.

* Co tím myslíte?

Prvotní informace jsem měl z médií a díky nim u mě převládl pocit, že Port-au-Prince v podstatě neexistuje, že ho zemětřesení srovnalo se zemí. Když jsem tři a půl dne poté, co se to stalo, přijížděl, tak jsem si v duchu říkal: Kde je to zemětřesení? Odhaduji počet zničených domů na deset procent, když čtete články, máte pocit, že jich je devadesát procent. Tamní situaci samozřejmě nechci snižovat, byla to katastrofa. Kladl jsem si otázku, proč to tak je, proč se zkresluje počet obětí a zničených objektů. Nakonec jsem došel k závěru, že je to určitý kalkul s lidskou psychikou. Daleko více samozřejmě zapůsobí informace, když se řekne tři sta tisíc obětí než padesát tisíc. Nevím, kolik lidí tam zemřelo, jen srovnávám -byl jsem po zemětřesení v Arménii, v Turecku, po tsunami na Srí Lance, po hurikánu Katrina v New Orleansu a to byly srovnatelné tragédie.

V Turecku spadla zhruba polovina všech domů a počet obětí byl samozřejmě menší. V Thajsku a v Indonésii po tsunami jsem si všiml, že mrtvé, které odváželi do hromadných hrobů, předtím vyfotili. Vznikl vesměs záznam všech obětí. Tady na to nebyl čas… Nicméně nákladní vozy, které odvážely mrtvé, jsem viděl za celý týden dva. Na korbu náklaďáku se vejde zhruba čtyřicet těl. Včera jsem si přečetl zprávu, že počet pohřbených, rozumějme vysypaných z korby vozu do jámy za městem, dosáhl dvě stě tisíc. Tak si jen spočítejte, kolik náklaďáků městem muselo projet. Pět tisíc? To bych asi za týden viděl více než dva… Je samozřejmě děsivé takhle počítat oběti, ale v takovýchhle situacích musí dostat místo i pragmatismus. Rozhodně nechci snižovat haitskou tragédii, jen chci poukázat na to, že informace o počtu obětí byly velmi zkreslené. Samozřejmě, i kdyby obětí bylo „jen“padesát, tak je to tragédie.

* Jak se vypořádáváte s okolním utrpením?

Srovnávám se s tím tak, že chci jezdit na další a další místa a ty situace zaznamenávat. Kromě negativ to nese i pozitivní věci. Dokážu si mnohem víc vážit života tady a uvědomuji si, jaké mám štěstí, že žiju v Česku, v civilizaci, že mi teče voda a svítí světlo…

* Mnoho lidí před tvrdou realitou zavírá oči. Jak reagují na vaše fotky? Vyčítá vám někdo, že ukazujete surovost světa?

Naprostá většina lidí mi za to děkuje a přeceňuje to. Setkávám se samozřejmě i s negativními reakcemi. Jsou to anonymy - například: Hyena Šibík si zajel zahyenčit na dovču na Haiti. Nad tím jsem se musel opravdu pousmát. Ať ten člověk klidně tenhle názor má, ale ať se pod to podepíše. Naštěstí takových lidí je málo.

* Myslíte si, že jako lidstvo dosáhneme stavu světa bez válek?

To je nerealistická představa. To by museli být všichni lidé úplně stejní. Museli by do nich nenásilí naočkovat. Války byly, jsou a budou. Vidím to spíš negativně a mám pocit, že se situace zhoršuje. Před několika lety jsem bez problémů cestoval a fotil v Afghánistánu, jezdil jsem místní dopravou. Teď by to byla jen otázka pár minut, než by mě někdo zastřelil. A takových zemí je mnoho. Svět se velmi polarizuje. Jako by se nůžky porozumění mezi naším křesťanským a muslimským světem více a více rozevíraly. Jako by malé extrémní skupiny získávaly na síle a ovlivňovaly dění v obou částech světa. Neuvěřitelně se zhoršilo cestování, všude vás sledují, vezměte si jen, jaké jsou kontroly na letištích. A teď už nejen tam. Při vstupu na sochu Svobody vás skenují stejně jako na letišti. Naše euroamerická zóna má totiž obrovský problém, zatím jsme nenašli způsob, jak se bránit skutečnosti, že je někdo ochoten za svou pravdu obětovat život. A takových lidí v extrémních muslimských skupinách jsou tisíce. Obávám se, že proti tomu není obrana. Rád bych se mýlil.

* Máte dvacetiletého syna, pamatujete si ještě, jak vás změnilo otcovství?

Se svým synem jsem nikdy nežil ve společné domácnosti, takže Péťa je pro mě spíš kamarád. Se svou maminkou bydlel v Rychnově nad Kněžnou a vídali jsme se podle toho, jak jsem cestoval, někdy častěji, jindy třeba jednou za dva měsíce. Moc mě potěšilo, že o mně má bývalá žena před synem vždy mluvila hezky, přes všechny problémy, které se mnou byly, ho ke mně vedla a tím vztahu mezi mnou a Petrem hodně pomohla. Teď se vídáme mnohem víc díky tomu, že syn začal studovat v Praze ČVUT. Denně jsme v kontaktu na Facebooku.

* Jak vnímá vaši práci?

Překvapilo mě, když mě asi před dvěma lety požádal, jestli bych nemohl mít besedu u nich ve škole. To mě velmi potěšilo. Když jsme tenkrát z té besedy odcházeli, ptal jsem se ho, jestli to nebylo trapné, a on řekl, že ne, že to bylo dobré. Myslím si, že dřív ho moje práce ani moc nezajímala. Teď se hodně ptá a často si povídáme o tom, co se děje ve světě.

* Je nějaká životní moudrost, kterou byste mu chtěl předat?

To je otázka, jako kdyby mi bylo pětašedesát :-) Myslím si, že důležité je chovat se slušně a neubližovat druhým.


Co možná nevíte o Janu Šibíkovi:

  • Od roku 1985 podnikl přes dvě stě cest do nejrůznějších koutů světa, už osmnáct let fotí pro časopis Reflex.
  • V roce 2004 obsadil v soutěži World Press Photo 3. místo v kategorii sportovní příběhy se sérií Hliněných mužů.
  • Vydal tři fotografické publikace: Kdyby všechny slzy světa (1997), Ďábel v nás (2001) a Stories (2006).
  • V roce 2000 uspořádal humanitární akci „Podejte ruce dětem ze Sierry Leone“ a v roce 2005 „Chci ještě žít“ na pomoc nemocným AIDS v ukrajinské Oděse.
  • Má dvacetiletého syna Petra.
Přidat příspěvek
Komentáře k článku
Mohlo by vás zajímat
Lucie Křížková: „V dětech jsem se našla, chtěla bych třetí“
Dnes vychází nejbarevnější Maminka letošního roku. S Monikou Absolonovou na titulce!
Andrea Verešová uspořádala sportovní tábor pro děti z dětských domovů
8 praktických rad, jak přirozeně zvládnout přechod ze školky do školy

Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

 

Předplatné

Aktuální číslo časopisu