[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jarmila učí na prvním stupni základní školy už přes 30 let. Dokonce na stejné škole, na kterou nastoupila po mateřské dovolené! Občas si na třídních schůzkách dělávala legraci a říkala rodičům (kterým mnohdy tyká, neboť jsou to její bývalí žáci), že základní kámen školy sebrali z její zahrady a až bude odcházet, tak si ho vezme zpět a škola spadne.
Jarmila patří k typům pedagogů, na které se nezapomíná. Děti i rodiče o ní vždy říkali, že je přísná, ale bývá s ní legrace, hodně naučí (domácí úkoly ale zásadně nedává) a je spravedlivá. Jarmila je navíc speciální pedagog, a tak se u ní ve třídě často objevují děti s nejrůznějšími problémy.
Mnozí z těchto dětí Jarmilu doposavad navštěvují, protože byla mnohdy první osobou, která jim dala důvěru, umožnila zažít pocit úspěchu a odvážila se jim svěřit tíhu zodpovědnosti.
Byla si totiž vědoma toho, že jen tak těmto v kolektivu znevýhodněným dětem zvedne sebevědomí a pocit vlastní hodnoty. Jenže rovný přístup a spravedlivost nevyhovovaly všem…
„Už na prvních schůzkách jsem cítila, že těmto dvěma maminkám jsem nepadla do oka. Ale to je přirozené, také mně jsou někteří lidé nesympatičtí. Navíc jsem se naučila nebýt závislá na přízni a uznání, to bych se při své profesi zbláznila. Přiznám se, že jsem také čekala, že je časem přesvědčím o tom, že nejsem špatný pedagog. Velmi jsem se mýlila!
Obě maminky se léta znaly, stejně jako jejich synové, šikovní kluci, kteří však neuznávali jakékoliv hranice a autority a byli pravděpodobně vychováváni v tom, že jejich život, vědomosti, zážitky, ale i materiální vybavení mají mnohem větší hodnotu než ostatních dětí.
Jenže pro mne mají všechny děti stejnou startovací čáru a lidskou hodnotu, ať jsou potomky metaře, starosty nebo zubaře. Kastování dětí podle zásluh rodičů nesnáším, odmítám a považuji za zločin na dětech. Za infekci, která křiví jejich charakter, což se mi zatím vždy vyplatilo – i když uznávám, někdy to chtělo čas a trpělivost.“
„Co čert nechtěl, oba kluci měli od počátku kázeňské problémy. Svoji extrémní soutěživost i neschopnost vyrovnat se s porážkou či neúspěchem opakovaně řešili hrubou agresivitou. Jejich obětním beránkem se stal tichý a drobný vietnamský spolužák."
Jarmila se samozřejmě s podobným chováním nesetkala poprvé a věděla, že restrikce a tvrdé tresty příčinu nevyřeší. Věnovala tedy několik hodin povídání o Vietnamu, s dětmi si promítla část zajímavého cestopisu, poprosila chlapce, aby přinesl nějaké vietnamské sladkosti a naučil spolužáky několik vietnamských slovíček.
Děti naopak požádala, aby jí na oplátku pomáhaly spolužáka naučit dobře česky. Děti si s nadšením při speciálních úkolech procvičovaly češtinu, hledaly chyby, opravovaly je a pomáhaly si. Společný úkol kolektiv stmeloval.
Během měsíce zapadl chlapec skvěle do kolektivu a atmosféra ve třídě byla velmi „kolegiální“. Nicméně Jarmila nepočítala s tím, že dva agresoři se vůči chlapci a celé třídě ještě více vyhraní (později zjistila, že s vydatnou morální podporou rodičů), a tím získají nepříliš populární postavení v kolektivu – což si samozřejmě maminky chlapců nenechaly líbit.
Místo, aby maminky svou nespokojenost řešily nejprve s Jarmilou, kontaktovaly ředitele a dokonce i zřizovatele školy! Jarmila prý nadržuje jednomu dítěti a extrémně se mu ve výuce věnuje, dělá v kolektivu rozbroje, nutí děti v hodinách češtiny, aby mluvily vietnamsky (možná z toho něco má…).
Navíc nedává domácí úkoly, na děti je extrémně přísná, matematiku učí pochybným způsobem (Jarmila ve výuce aplikovala metodu profesora Hejného). „Bohužel se v té době vyměnilo vedení a nový ředitel razil politiku: Rodič je klient, rodič má pravdu! Přesněji rodič, který je vlivný a má škole co přinést. A to obě maminky byly!
Jedna působila jako zastupitelka na místním úřadě (zřizovatel školy), druhá měla manžela právníka. Výsledkem jednostranného dialogu byl vytýkací dopis od ředitele a neustálé hospitace na hodinách.
Velmi jsem se snažila stát nohama pevně na zemi, chovat se stále ke všem dětem spravedlivě, s laskavou přísností, dávat jim srozumitelné hranice, ale i určitou autonomii, důvěru a pochopení. Jenže opět přišly stížnosti, tentokrát naprosto smyšlené, opět jsem byla na koberečku, vysvětlovala, dokazovala, hájila se.
„Korunou celé aféry byla petice za mé odvolání, kterou sepsaly ony dvě maminky, podepsali všichni jejich rodinní příslušníci a další dvě maminky z mé třídy (netuším proč). Pod peticí se sešlo přes 30 podpisů, z nichž většinu jsem vůbec neznala! Jelikož paní zastupitelka seděla i v redakční radě místního časopisu, psalo se o petici a nespokojenosti rodičů i v místním tisku.
V té době mi došly síly a zkolabovala jsem. Byla jsem 4 týdny na neschopence. Když jsem nastoupila, tak mi ředitel sdělil, že mi tentokrát neprodlouží smlouvu (tu jsme měli v posledních letech obvykle na dobu určitou). Nyní přemýšlím, zda nastoupím jinam, nebo odejdu do předčasného důchodu.
Sice mé jméno částečně očistila skupina rodičů i bývalých žáků, která se mě veřejně zastala, ale já už na další boj nemám sílu, mám nemocného muže a energii věnuji raději jemu.“
„Milí rodiče, vím, že i mezi námi pedagogy se najdou lidé, kteří si měli vybrat raději jinou profesi, ale myslím, že většina z nás má svou práci ráda a snaží se ji dělat poctivě a pokud nebudeme mít Vaši podporu, bude naše práce vždy o stupeň horší – nikdy od Vás nedostaneme za 1.“
(Jarmila, 61 let)