Je důležité, aby u odsouzených žen matek nedošlo k přetržení pouta s dítětem, říká bývalá ředitelka ženské věznice

Trojnásobná maminka Gabriela Slováková toho ví o problematice vězněných hodně.
Od roku 2003 pracovala u Vězeňské služby ČR, v roce 2010 se stala ředitelkou ženské Věznice ve Světlé nad Sázavou a od roku 2019 pokračovala v pozici ředitelky mužské Věznice Kuřim. 

VIDEO: MODERÁTORKA LUCIE KŘÍŽKOVÁ: ZA MANŽELOVÝM POBYTEM VE VĚZENÍ JSME UDĚLALI TLUSTOU ČÁRU

Od ledna 2024 je ředitelkou trestní politiky na Ministerstvu spravedlnosti ČR. Působí také jako mezinárodní expert se specializací na vězněné ženy a dlouhodobě se věnuje oblasti smysluplného zacházení s odsouzenými, v neposlední řadě také problematice dětí a rodin vězněných rodičů. 

Gabriela zastává názor, že rodiny a děti odsouzených jsou neviditelnými oběťmi trestných činů a spolupráce s rodinou odsouzených může výrazně pozitivně ovlivnit úspěšné začlenění do společnosti. Je iniciátorkou a ředitelkou osvětového projektu Yellow Ribbon, jehož cílem je získat zájem veřejnosti o téma lidí s trestní minulostí a propojit instituce působící v této oblasti. Yellow Ribbon Run - Běh se žlutou stužkou, který se uskuteční už za pár dnů, si klade za cíl dát druhou šanci tátům s trestní minulostí.

Povídaly jsme si nejen o tom, jak děti odsouzených rodičů zvládají jejich nepřítomnost, ale i o Gabrieliných dětech, jedenáctiletém Matyášovi a téměř tříletých dvojčatech Marianě a Natálii.

Gabrielo, měly možnost vidět věznici zevnitř i vaše děti, respektive spíš asi jen starší syn?

Matyáš měl příležitost být od dvou let v častém kontaktu s odsouzenými. Vídal je cestou do zaměstnání, ženy na něj mávaly a chovaly se k němu hezky. Měl také příležitost se se mnou do věznice podívat z různých běžných důvodů, například, když jsem zapomněla v kanceláři klíče od bytu.

Vzpomenete si na nějakou vězenkyni, která vám svým osudem v mysli utkvěla nějak opravdu zásadně?

Musím říct, že takových příběhů je mnoho, zejména z doby, kdy jsem byla ředitelkou Věznice Světlá nad Sázavou. Silné příběhy a kontakt s bývalými odsouzenými mám také z mužské Věznice Kuřim. Vůbec si netroufám mluvit o konkrétním příběhu, protože těch, které mi utkvěly v mysli, je nespočet. Často ale se společným jmenovatelem nešťastné dětství, žádná podpora, špatný partner…

Co bylo gros vaší práce?

Celý odborný tým vždy usiloval o to, aby lidé ve výkonu trestu na sobě pracovali, a proto jsem v pozici ředitelky věznic začala spolupracovat s četnými nevládními organizacemi či sociálními službami, které prováděly programy s odsouzenými, často zaměřené na rozvoj sociálních dovedností, práci se závislostmi, řešení dluhů a rodinných problémů. Byly zaměřené terapeuticky i osobně, vyslechla jsem mnoho příběhů, a tak si i vybudovala důvěru mezi odsouzenými. Ti se na mě často osobně obraceli se svými problémy. Zaznamenala jsem příběhy odsouzených, které byly mediálně sledovány, a které jsem viděla a znala v detailech díky jejich spisům, které má každý ředitel k dispozici.

Když s odsouzenými pracujete přímo, vidíte jejich situaci komplexněji. Vždy jsem chtěla, aby měla moje práce smysl a přesah a jsem přesvědčená, že velká část lidí, kteří jsou odsouzení, mají šanci na úspěšný návrat do společnosti. Mnohé z nich stále potkávám a sleduji jejich příběhy, to mě nabíjí do další práce s touto společensky tabuizovanou skupinou lidí.

Našel by se i nějaký kuriózní případ?

Myslím, že jedním takovým je příběh Máni Lavičkové. Odsouzené z Věznice Světlá nad Sázavou, která letos zemřela. Opakovaně se vracela do vězení, od 80. let strávila vlastně celý život ve výkonu trestu. Na svobodě žila bez domova, věznice byla její domov, proto kradla a opakovaně se do výkonu trestu vracela. Přitom byla chytrá, ale systém z ní vytvořil nezačlenitelného člověka. Při mém odchodu ze Světlé nad Sázavou mi dala fotku s věnováním, kde psala, že přichází o část rodiny. Někdo by se mohl i pousmát, ale mně to přijde jako extrémně smutný příběh.

Jak trestané ženy mámy řešily svůj pobyt za mřížemi a svou mateřskou roli? Pomáhal jim například OSPOD?

V největší české ženské Věznici Světlá nad Sázavou funguje oddělení pro matky s dětmi, které umožňuje matkám ve výkonu trestu zůstat se svými dětmi do tří let věku. Základní pravidlo pro umístění na toto oddělení je druh trestné činnosti. Daná žena nemůže páchat násilí na dětech nebo vůbec násilnou trestnou činnost a musí mít dítě svěřené do péče. K tomu se vyjadřuje několik institucí, i OSPOD, který ji doporučí. Dále dodává posudek dítěte dětský nebo klinický psycholog. Dítě nastupuje v jednom roce věku, do té doby může být s matkou v domácím prostředí. Žena může mít přerušený trest. Pokud tedy otěhotní a je odsouzená, soud jí většinou přeruší trest a ona porodí na svobodě. Může se rok starat o dítě a přitom si vyřizovat pobyt ve vězení. Má tak dost dlouhou dobu na to, aby si sehnala veškeré dokumenty.

Následně probíhá posouzení týmem odborníků ve věznici, který přijetí ženy na oddíl řediteli nebo ředitelce věznice doporučuje. V rozhodovacím procesu je potřeba zvážit také délku trestu, protože základním principem je, abychom nepřetrhli pouto mezi matkou a dítětem. To znamená, že matka s dítětem nastoupí i opouští věznici. 

Jak to odsouzené mámy zvládaly?

Často jsme mohli sledovat, že nebyly vůbec připravené na mateřství. Starali se další rodinní příslušníci. Často se učily pečovat o děti od začátku, v jednom roce dítěte. Musely na sobě hodně pracovat, být s dětmi intenzivně 24 hodin. Je to náročné. Když máte děti, tak si to i umíte představit, co obnáší být 24 hodin zavřená s dítětem. Ostatní ženy ve věznici takovou šanci neměly, i když matky jsou v podstatě všechny. Dostupnost Světlé nad Sázavou pro rodiny a děti není ideální, v Kraji Vysočina nemá skoro žádná bydliště. Pro rodiny jsou návštěvy finančně náročné a děti odloučením trpí.

Žena, která má za sebou pobyt ve vězení, se asi jen těžko zbavuje nálepky „podezřelá“ nebo „nežádoucí“. A je jedno, jestli jde o nenapravitelnou recidivistku nebo ženu, která jednou takzvaně ulítla a dostala se na scestí. Proč je ve společnosti pořád toto stigma?

Odpověď na tuto otázku si často kladu sama. Stigma spojené s pobytem ve vězení pramení z několika hluboce zakořeněných společenských předsudků a strachů. Společnost má tendenci vnímat vězení jako místo pro ty nejhorší zločince, což vede ke generalizaci a předsudkům vůči všem, kteří si trest již odpykali. Pak je tu nedostatečná informovanost a osvěta.

To byl jeden z hlavních důvodů mé inspirace během za integraci lidí s trestní minulostí v Singapuru. Je potřeba si uvědomit, že většina odsouzených se bude pohybovat mezi námi, na svobodě. Proto jsem se rozhodla oslovit kolegy z Vězeňské služby ČR a s jejich pomocí a pomocí několika partnerů zrealizovala v roce 2016 první ročník Běhu se žlutou stužkou / Yellow Ribbon Run také v ČR.

Co ještě si klade tento běh za cíl?

Je důležité, aby se společnost zaměřila na zvyšování povědomí a vzdělávání o těchto tématech, aby se předsudky a stigma postupně odbourávaly. Klíčovou roli hrají také programy podpory a reintegrace pro bývalé vězně, které jim pomáhají najít práci, bydlení a znovu se zapojit do společnosti, čímž se snižuje riziko recidivy a zvyšuje šance na úspěšnou resocializaci. Yellow Ribbon Run je již projektem samostatné organizace Žlutá stužka a síťuje organizace ze státních, soukromých a neziskových organizací, které odsouzeným pomáhají se začleněním do společnosti.

Jakou edukaci dostávají ženy, když po letech vězení opouštějí a čeká je znovu adaptace do všedního života?

Ženy procházejí různými formami edukace a podpory. Pomáhají specializovaní pracovníci ve věznicích, ale stěžejní roli hrají neziskové organizace, díky kterým mohou odsouzení absolvovat různé kurzy, rekvalifikaci i vzdělání. Extrémně důležité je i doprovázení a kontakt po výstupu z vězení. Lidé po výkonu trestu mají potíže s prací, bydlením, adaptací na samostatný život. Řeší mnoho potíží a bez pomoci se jim výstup z vězení těžko zvládá.
I přes enormní úsilí zaměstnanců věznic je současný systém vězeňství s převážně hromadným ubytováním a malým prostorem pro individuální rozvoj v takovém stavu, že člověk systémem prochází značně neorganizovaně a často není připraven na samostatný život.

Jak vypadají návštěvy rodinných příslušníků ve vězení, konkrétně dětí? Musí to být pro ně mnohdy asi traumatizující, jít za maminkou, která sedí za mřížemi a nemůže s ní zajít na zmrzlinu, fotbal… Mají tyto děti nějakou zvláštní pomoc, třeba ze stran psychologů? Na vysvětlení od zbytku rodiny asi ne všechny děti můžou spoléhat…

Věznice mají speciálně vyhrazené místnosti pro návštěvy. Tyto místnosti jsou vybavené hracími koutky  pro děti. Některé věznice, jako je Věznice Světlá nad Sázavou, mají také herny a venkovní prostory, kde mohou děti trávit čas s rodiči v uvolněnějším prostředí. Zaměstnanci věznic se snaží po vyhodnocení rizik a potřeb odsouzených umožňovat v co největší míře realizaci návštěv mimo věznici, odsouzení mohou v případě plnění všech povinností na návštěvu i domů. Ne všichni však splňují podmínky. Proto věznice umožňují rozšířený prostor pro každodenní telefonní kontakt, s rodinou se mohou odsouzení spojit i přes Skype.

Podpor je ale mnohem víc.

Těmi nejdůležitějšími při setkání rodin s dětmi je spolupráce věznic a neziskových organizací. Ty pro rodiny ve věznicích pořádají například dětské dny. Jednou z takových organizací je VOLONTÉ CZECH, která akce pro rodiny realizuje ve věznicích několik let. Ve spolupráci s ní vzniklo také video Očima dítěte, které si můžete všichni pustit a myslím, že má velkou vypovídací hodnotu. Realizují se programy jako například „neviditelné zdi“ a mnoho dalších, které mají za cíl pomoci udržet rodinná pouta, pomoci dětem vězněných rodičů a udělat tento svět zase o něco lepší.

Mluvily jsme o odsouzených maminkách, ale nezapomínáte ani na táty...

Letos jsme se se Žlutou stužkou propojili a pořádáme společně Žlutostužkové dny ve věznicích. Za Žlutou stužku jsme se v letošním roce také rozhodli pro mapování programů pro odsouzené rodiče. Je jich řada. Vězeňská služba ČR realizuje ve věznicích program pro otce, Pappa program, který vychází ze stejnojmenného norského programu a cílí na posílení vztahu mezi rodiči a dětmi a posilování rodičovských kompetencí. Organizace Podané ruce zase realizuje projekt Táta v kapse. Spolek Za Branou pro změnu kurzy Pořád jsem máma, Pořád jsem táta a další.

Opomíjenému tématu dětí, jejichž rodiče jsou ve výkonu, se věnuje ve svém výzkumu i Jitka Navrátilová z katedry sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, která v projektu Rodičovství za mřížemi spolupracuje s organizací Mezinárodní vězeňské společenství, které vzešlo ze spolku křesťanských dobrovolníků a dlouhodobě se problematikou dětí a rodin zabývá.

Zastáváte názor, že rodiny a děti odsouzených jsou neviditelnými oběťmi trestných činů a že spolupráce s rodinou odsouzených může výrazně pozitivně ovlivnit úspěšné začlenění do společnosti. Můžete uvést nějaký konkrétní případ s dobrým koncem, prosím?

Opět mohu uvést stovky příkladů. Často jsem s lidmi po výkonu trestu v kontaktu. Píšou mi na sociálních sítích. Hlásí se ke mně na ulici. Našli si práci, snaží se, starají se o rodinu. Posílají fotky dětí i přání k narozeninám. Záznamem v trestním rejstříku jsou ale často omezeni dlouhodobě. Většinou nemají prostředky na věci, které jsou pro běžného člověka standard.

Díky Žluté stužce a podpoře filantropů proto podporujeme děti bývalých odsouzených přímo. Letos to bude už celkem 300 tisíc korun od ředitelky pojišťovny D.A.S. a filantropky Jitky Chizzola, které věnujeme dětem bývalých odsouzených na smysluplné aktivity, jako jsou kroužky, tábory nebo sportovní vybavení. Uspořádali jsme také sbírky s cílem vybavit pokojíček rodiny se třemi dětmi, která žije v malém bytě a snaží se. Nebo podpořili bývalou odsouzenou mámu, která je nyní nemocná.

Jak se vám daří skloubit náročnou práci s výchovou tří dětí? Pomáhá vám rodina?

Bez pomoci rodiny a každodenní synchronizace s partnerem by to nešlo. Naše dny bývají velmi náročné. Občas pomohou babičky, ale zajistit chod domácnosti musíme zvládat sami. Všichni se mě ale snaží podporovat, jak to jejich energie dovolí. Myslím, že máme poměrně běžné starosti pracujících rodičů. Rodiny a zdravých dětí si vážíme a já osobně věřím, že když přispěju svými zkušenostmi jak k osvětě, tak na Ministerstvu spravedlnosti, bude svět třeba o fous bezpečnější. Koneckonců, když bude méně pachatelů, bude také méně obětí trestných činů.

Co byste přála společnosti a všem těm, kteří vidí věci jen v černobílých barvách?

Ať se každý zamyslí nad tím, že všichni chybujeme a často dostáváme šanci své chyby napravit. O to stojí i řada lidí s trestní minulostí, kteří chtějí svou novou šanci, ale i pochopení a podporu, bez které zase nemají šanci to zvládnout. Už moje prababička mě učila, že nemám nikoho soudit. Byla to ředitelka dětského domova a moudrá žena. A dětí je v dětských domovech a institucích jen kvůli hlouposti rodičů, i těch za mřížemi, spousta. Ale to už je na jiné povídání...