[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Začalo to týdenními nepřetržitými bolestmi zad a nevolnostmi. Pak se přidala dušnost a Jana nemohla dojít z ložnice do vedlejší místnosti bez toho, že by dýchala jako kůň po dostihu. Následoval převoz do nemocnice v Sokolově a CT vyšetření odhalilo výpotek na srdci. Lékaři pak ze srdce odsáli 3,6 litru tekutiny. A velký boj právě začal.
„První pocity byly ty nejhorší, jaké jsem v životě zažila. Tolik emocí a myšlenek, které se mi honily hlavou. Jak vše zvládnu? Co manžel? Rodiče? Přátelé? Jak jim mám takovou zprávu sdělit? Jak zvládnu samotnou chemoterapii a péči o syna? Je 60 % ku 40 % dobrá prognóza?”
Tohle všechno se Janě honilo hlavou hned potom, co jí lékaři sdělili krutou diagnózu. „Když jsem se uklidnila, začala jsem přemýšlet jinak. Věděla jsem, že šance na uzdravení je veliká a musím začít od začátku bojovat. Nemůžu to vzdát a nechat za sebou spoustu lidí a hlavně mé dva kluky, kteří jsou hnacím motorem k tomu, abych nic nevzdala,” říká Jana.
je 60 % ku 40 % dobrá prognóza? Jak to řeknu rodině?
Každý den u Jany probíhá jinak, ale řídí ho cyklus dlouhé léčby. Jsou dny, kdy péči o malého Kubíka zvládne, a ty si užívá na sto procent. Když je hůř, musí nastoupit třeba babička s dědou a Jana odpočívá. Jindy zvládne péči o malého kompletně manžel. A jako by malý Kubík věděl, že maminka zrovna nebude mít energii na velké zlobení nebo dovádění...
„Kubík je naštěstí velice empatický a vycítí, kdy mi není dobře,” popisuje běžné situace Jana. „Zalezeme si spolu do postele, prohlížíme knížky, hrajeme si s vkládačkami. Pro všechny je důležité a hlavně dost cenné být spolu.”
Když je lépe, zvládne Jana s Kubou i lekce plavání. „Někdy jdeme s manželem oba a někdy se střídáme. Voda mě vždy uklidní a nabije pozitivní energií,” dodává maminka.
V situaci, kdy jiní ztrácejí hlavu, Jana bojuje a nevzdává se. Energii a sílu jí dodávají báječný a milující manžel, malý Kubíček, rodina a přátelé.
„Jsem jim strašně vděčná, že moji nemoc přijali se vším všudy. Nelitují mě. Občas se zeptají, jak se cítím, ale bavíme se přirozeně, a to je pro mě to nejdůležitější. Necítím se jako ta chudinka s nádorem, ale spíš jako bojující žena,” svěřuje se Jana. Má obdiv naprosté většiny svého okolí a to jí dodává odvahu. „Občas si říkám, že je můj manžel superhrdina. Protože to, jak se o nás stará, i přes to, že chodí do práce, je obdivuhodné. Je to můj pan Dokonalý,” vyznává se Jana.
Nechci se cítit jako chudinka s nádorem!
Zápasit s těžkou diagnózou člověk nemůže sám. A záhy na to přišla i Jana. Její nejbližší rodina při ní stála automaticky a hned, ale objevila se další pomyslná pomocná ruka – nadace Úsměv nejen pro Kryštofa. Tu založili Marie a Tibor Abelovi, kteří prošli zkouškou z nejtěžších, když jim zemřel milovaný syn. Na jeho příběh se podívejte zde:
„Měla jsem pochybnosti, když jsem se o nadaci dozvěděla. Říkala jsem si, s čím by mi pomohli, o čem mám s nimi mluvit, vždyť vše zvládnu... Po týdnu váhání a hledání informací o nadaci jsem se rozhodla zavolat. Přece nemám co ztratit, naopak mohu získat,” vybavuje si první kontakt Jana a dělí se o zkušenost: „Po prvním telefonátu s paní Maruškou jsem byla nadšená. Nechala mě mluvit o mé nemoci, o tom, jak se cítím. Díky nadaci Úsměv nejen pro Kryštofa jsem se naučila mít se ráda."
Jana zjistila spoustu věcí, které jí ulehčí život – třeba jen prostý fakt, že si může vypůjčit paruku, i když si nakonec vystačí s šátkem. Nadace jí také pomohla zařídit příspěvek od Dobrého anděla, o němž byla přesvědčená, že na něj nedosáhne. Zkrátka další vzpruha do složitých dní s nemocí a běhu na dlouhou trať, při němž Jana vyhlíží cílovou pásku s odhodláním a optimismem.