[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ne každá maminka na rodičovské dovolené miluje prázdniny. Dokonce existují takové, jež by po vzoru svých ratolestí, které ještě věří na Ježíška, nejraději stříhaly metr a počítaly dny, kdy „UŽ…“. Kdy už půjdou starší děti do školky a mladší batole bude mít na písku zase spoustu „parťáků“, se kterými se nadšeně popere o lopatku nebo podělí o šťávu ze své vlastní lahve.
Ne každá mladá rodina totiž „disponuje“ milující hlídací babičkou (nebo alespoň vlídnou kamarádkou) vlastnící stinnou zahradu a ideálně i šikovného dědečka, který již na počátku léta smontoval bazén a trampolínu. A bohužel, ne každá maminka sdílí byt a život s otcem svých dětí, který by přispěl do napjatého rodinného rozpočtu finanční injekcí na dovolenou u moře, nebo alespoň u rybníka.
Zkrátka a dobře, existuje nemálo maminek s dětmi, které z různých důvodů tráví velkou část prázdnin doma a na konec prázdnin se těší víc, než jejich ratolesti na Vánoce. O svůj názor se s námi podělily čtyři takové maminky.
Asi si nemohu zas tak moc stěžovat, a doufám, že mě ostatní maminky neproklejí. Celý červenec totiž trávím s dětmi u rodičů v Polsku u Baltského moře, kam za námi přijede na čtrnáct dní i manžel. Víc dovolené v létě nedostane. Jenže pak přijde měsíc hrůzy na rozpáleném pražském sídlišti.
První dny ještě jdou, děti se těší od babičky domů, vrhnou se na své hračky a nadšení jim chvíli vydrží. Ale ještě než dovybavím, doperu, dožehlím a douklízím, začnu slýchat hádky, rány, brekot a výkřiky zoufalství i zlosti. A tak to jde bohužel celý měsíc, dokud nedorazí kamarádi a neotevřou školku.
Samozřejmě chodíme na koupaliště, do ZOO a podobně, jenže v Praze je draze a tři děti něco stojí. Navíc mívám z návštěvy koupališť doslova tik v oku, namožené hlasivky a bolavá záda. Malý řve, že nechce do vody a násilím ho tahám k bazénu zchladit. Prostřední je „vodník“ a živel. Když se zrovna nepotápí (já šílím, že ho nevidím), tak topí cizí děti, které mají kupříkladu stejný kyblík jako on minulý rok (jistě mu ho ukradly!). Nejstarší skoroplavec mi srdnatě mává z tobogánu – obvykle se ze stresu zapomínám namazat i najíst. No, nevadí, říkám si, „namažu“ se večer – tedy jestli manžel nepůjde s kolegy na pivo.
Miluji léto a moře, ke kterému opět nepojedeme. Manželovi ukradli auto, které potřebuje k podnikání, takže musí vydělávat a my šetřit. Léto strávíme jako minulý rok na terase (to zase podnikání rozjížděl). Máme tu malé pískoviště, nafukovací bazének a lehátko pro maminku.
Jenže máme také novou sousedku v důchodovém věku, která nesnáší děti, přesto však neustále číhá, aby s těmi mými měla nějaký kontakt. Ona „milá“ paní bydlí pod námi a zpříjemňuje nám každičký den. Bohužel v letošních vedrech před ni není kam utéct; město je liduprázdné, děti takřka nejsou k vidění, sklouznutí na klouzačce může přivodit popáleniny pozadí, písek je horký jako Sahara a člověku bývá nevolno, jen se koukne na kolotoč. Děti jsou otrávené a já také. Když jdeme kolem školky, kam nastoupí od září, smutně koukají za plot a šíleně se tam těší – ostatně já mnohem víc!
Pracuji z domova, jsem účetní na volné noze a většina kamarádek mi takovou práci závidí – jak jsem si to prý skvěle zařídila! Nemusím řešit hlídání, když je Pavlínka nemocná, nemusím řešit prázdniny, prostě se mám skvěle! Ale houby!
Dovedete si představit ten pocit, když máte hromadu práce, u které nesmíte udělat chybu, je 35 stupňů a vedle sedí znuděná holčička, přilepená zpoceným zadečkem na gauči? Politováníhodná dívenka kouká na stupidní pohádku, kterou nesnášíte, ale zároveň děkujete bohu, že je holčička chvíli zticha. V takových dnech je mi Pavlínky opravdu líto, ale co mohu dělat?
Jsem samoživitelka, a „jíst se musí“. Už se nemohu dočkat září! Já budu mít klid na práci, Pavlínce dorazí kamarádky, začne škola, kroužky…
Bože, jak já se nemůžu dočkat září! Máme 3 kluky, neskutečná torpéda. Jediný den strávený s torpéďákama doma mě dokáže uvést do stavu naprosté nepříčetnosti, kdy mi manžel stanovuje různorodé psychiatrické diagnózy. Také se hlasitě podivuje, proč je najednou doma nepořádek a lednice a sporák zeje prázdnotou, když během roku vařím, peču, smažím a žehlím i ponožky.
Samozřejmě, že jezdíme i na dovolenou a pak jsou kluci pár dní u babičky (déle to babička nezvládne), ale část prázdnin prostě musíme být doma. Radši nikomu neříkám, jak se těším na chvíli, kdy všem 3 klukům ráno zamávám u školky a půjdu domů uklidit, uvařit a dát si v naprostém klidu kávu a zbytky po dětech!