[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Také si dáváte velký pozor, abyste nikdy nezvýšila hlas, nedala najevo podrážděnost natož zlost, abyste za žádných okolností nevystavila svého potomka riziku setkání s takovým jednáním?
Vždyť jen šťastné dětství je jistá vstupenka do ráje, která na sto procent zaručí úspěšný a šťastný život! Nebo tomu tak být vlastně vůbec nemusí?
„Při porovnávání životopisů dětí z naší poradny se stále častěji ukazuje, že tzv. bezproblémové děti, které v prvních letech života nebyly nemocné, nemusely se vyrovnávat s žádnou ztrátou a svým rodičům nepůsobily žádné těžkosti – žádný vyslovený vzdor, žádná neposlušnost, mají později velké těžkosti v problematických situacích – na rozdíl od zlobivých dětí, které křičí a hlasitě protestují proti ranám osudu (nutný pobyt v nemocnici, narození sourozence) a prožívají svůj vzdor,“ tvrdí v jedné ze svých knih populární psycholožka Jiřina Prekopová.
Pochopitelně, že v žádném případě nejde o to, abychom svým dětem v přeneseném významu promyšleně házeli klacky pod nohy, ale spíše o to, abychom děti pozvolna nechávali klacíky a klacky z cesty odhazovat svépomocí.
Abychom jim dali příležitost naučit se překážky překonávat, popřípadě je při jejich překonávání vzali za ruku či stáli po boku a pomohli jim udělat první krok.
Každého rodiče přirozeně trápí, když si jeho potomek například opakovaně stěžuje, že mu „ta ošklivá holka“ ze školky opět řekla, že má strašné vlasy a neumí zpívat, nebo když se nedej bože stane, že ve školce či na hřišti dojde k nějaké strkanici.
Možná si starostlivá maminka dokonce začne dělat obavy z toho, aby to dítko do budoucna nějak hlouběji nepoznamenalo, aby si do života neodneslo nějaké trauma. Jiřina Prekopová však rodiče uklidňuje: „Jestliže vycházíme z toho, že vyrovnávání se s konflikty přináší životaschopnost, pak je nám jasné, že i dítě potřebuje ke svému zrání krize a to už od nejútlejšího dětství!“
Je těžké dětství či velmi těžká událost z dětství vždy předskokanem celoživotních traumat a problémů? Martina Drijverová ve své útlé knize s názvem To první &To druhé rodiče uklidňuje:
„Někdy je potká skutečně traumatizující zážitek. Ale ani pak, prosím, neklesejte na mysli. Možná právě to zlé je vyburcuje k většímu úsilí (v čemkoliv).“
Autorka publikace pak dále pochopitelně doporučuje, aby děti, které prošly těžkými událostmi v dětství, nikdy nebyly ponechány jen samy sobě a odkázány výhradně na pomoc rodičů:
„Takovým dětem musí pomoct někdo další, stojící třeba i mimo rodinu. Ale nevěřím tomu, že děti, které prošly špatnou zkušeností, musí být nutně špatné. Nemusí vyrůst v zakomplexované jedince. Syn zloděje nemusí být zloděj. Dívka z dětského domova není nutně zbavena mateřského cítění.“