[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Patřím k těm matkám, které mateřskou lásku pociťovaly téměř okamžitě po porodu. Všechna tři těhotenství jsem prožívala v láskyplném opojení a se svými ještě nenarozenými syny jsem si povídala snad každý den. Nevím, zda proto, že se o prenatální komunikaci mluví a píše, nebo prostě proto, že jsem své děti automaticky považovala i v bříšku za osůbky, se kterými prostě komunikovat musím, i když mi ještě neumí odpovědět. Jednoduše jsem to tak cítila.
Mohu ale potvrdit, že něco na té prenatální komunikaci nejspíš bude, protože když děti v kojeneckém věku uslyšely árii z mé oblíbené opery, reagovaly na ni náhlým zklidněním. Známý kanadský psycholog Thomas Verny tvrdí, že lidský plod může nejen vidět a slyšet, ale také něco prožívat, a dokonce se i něco učit, samozřejmě na základní úrovni. A co je nejdůležitější, je prý schopen cítit. Podle něj bude dítě samo sebe vnímat jako šťastné, anebo smutné podle toho, co se o sobě dozvědělo za pobytu v děloze.
A hlavním zdrojem toho poselství je matka. Neznamená to ale, že každá „povrchní“ či přechodná úzkost a starost má negativní vliv na dítě. To, na čem záleží, jsou hlubší formy cítění. Že jste se svým miminkem nemluvila, když bylo v bříšku? Samozřejmě to vůbec neznamená, že ho nemilujete nebo že z něj vyroste smutné a depresivní dítě.
Názory na prenatální období se liší i mezi samotnými odborníky, v každém případě je ale jisté, že vztah mezi prožitky matky a plodem existuje – otázka už je, nakolik je tento vztah těsný a jak moc dítě ovlivní to, co na něj matka během těhotenství přenáší.
„Nikdy jsem dítě nechtěla a netoužila jsem po něm. Prostě jsem to tam uvnitř vůbec necítila. Nerozplývala jsem se nad cizími dětmi, neměla jsem potřebu si s nimi povídat ani u kamarádek, prostě jsem byla v tomto směru poněkud chladnější. Přitom pocházím ze tří sourozenců. Pak jsem najednou otěhotněla a velmi vážně jsem uvažovala o přerušení těhotenství. Cloumaly mnou různé pochybnosti, především o tom, zda bych dokázala být vůbec dobrou matkou, když mi děti nic neříkají. Můj přítel mě nakonec přesvědčil, abych to nedělala. Ani během těhotenství jsem nezažívala euforii z toho, že budu matkou, prostě jsem si připadala jenom o pár kilogramů těžší. Netoužila jsem po ultrazvukovém snímku, netoužila jsem po tom, hladit si břicho…
ČTĚTE TAKÉ: Máme se bát vlastních dětí? aneb Nejčastější důvody agrese
Pak jsem porodila syna Tadeáše a na roli matky jsem si musela začít zvykat. Týdny ubíhaly, zvládala jsem to, jak se dalo, a pak se najednou přihodilo něco zvláštního. Jak Tadeáš rostl, začala s ním být větší legrace, a já si najednou uvědomila, že jsem vlastně strašně ráda, že ho mám. Určitě nejsem pořád ta klasická máma s velkým,m‘, která běhá kolem hnízda, ale pochopila jsem, že mateřská láska může přijít, i když si myslíte, že ne,“ vypráví pětatřicetiletá Irena z Prahy. Její názor ostatně potvrzuje i psycholožka Tereza Beníšková.
„Mateřská láska většinou přijde sama, ale ne úplně u všech žen. Některé maminky milují již své miminko v bříšku, jiné si na příliv mateřské lásky musí chvíli počkat. Je však jen mizivé procento matek, kterým se nepovede ke svému dítěti nakonec najít cestu. Mateřská láska prochází také různými proměnami podle aktuální podoby vztahu zúčastněných. V některém období je jednoduché dítě milovat, v jiném to dá víc práce,“ říká psycholožka.
„První dítě jsem porodila v termínu a hned od první chvíle jsem s ním mohla být. Měla jsem pocit, že nic hezčího jsem si nemohla přát – přímý kontakt, pohled do očí. Druhou dceru jsem porodila téměř o dva měsíce dříve. Musela být v inkubátoru a já jsem ji nemohla ani pochovat. Přitom jsem cítila téměř až posedlou potřebu okamžitého vytváření pouta, bez ohledu na to, kde se dcera právě nacházela. Tak jsem ji aspoň hladila přes otvor inkubátoru a snažila se na ni mluvit. Je to zvláštní, když nás pak pustili domů, měla jsem pocit, že můj vztah k ní není stejný, jako byl před lety k té starší dceři.
Pokračování >>>