[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"Od doby, kdy mu byla stanovena diagnóza autista-asperger, začali jsme k němu přistupovat úplně jinak," vzpomíná paní Jaroslava Kunová, babička čtrnáctiletého Jendy. Protože byla voda odmalička jeho druhý živel, přáli si, aby mohl závodně plavat. To se bohužel s jeho diagnózou příliš neslučovalo. Nakonec se shodou náhod dostali k otužování, které se časem ukázalo jako naprosto ideální koníček.
Pomáhá mu nejen po zdravotní stránce, má ale také velmi pozitivní vliv i na jeho psychiku. Vzhledem k Aspergerovu syndromu měl totiž vždy problémy s navazováním vztahů s vrstevníky. Mezi otužilci, staršími mnohdy i o dvě generace, si našel přátele a cítí se tu doslova jako ryba ve vodě. "Otužování mě baví, protože mi pomáhá se v životě posouvat. Rozhodně jde v první řadě o osobní hranice, a to nejen fyzické, ale i psychické," říká o svém koníčku Jenda.
Jeho babička navíc dodává, že pravidla pro otužování jsou velmi přísná a absolutně nepřichází v úvahu, aby je její vnuk neposlouchal. "Neexistuje, aby mi řekl: mně se dneska dobře plave, já budu plavat pět set metrů. V jeho věku je jasně daná a omezená trať. Nejstudenější voda, ve které plaval, měla minus jeden stupeň a venku bylo minus osmnáct. Když vylezl a namrzalo na něm všechno, včetně chlupů, tak jsme vážně přemýšleli, jestli jsme všichni normální, že ho v tom vážně podporujeme," říká se smíchem paní Kunová.
Co vidí, když se ze břehu dívá na šťastného vnuka? "Vidím šikovné dítě, které nám roste v budoucího muže. Také pevně doufáme, že si v otužileckém plavání najde přátele a lidi, kteří mu budou rozumět. Vidím dítě, které ačkoli je jiné a jeho výchova je těžká, je naše, a my ho bezmezně zbožňujeme," dodává pyšná babička.