Maminka.czChování a vztahy

Jitka (35): Kamarádka si ničí život. Co jí poradit?

KK 26.  12.  2012
Elišku znám už víc než 30 let. A skoro stejně dlouho je (byla?) moje nejlepší kamarádka. Poprvé jsme se potkaly ve školce, ale tam jsme ještě o sobě moc nevěděly. Pak nás posadili v první třídě do jedné lavice – a tím začalo naše celoživotní přátelství. Dneska je nám oběma 35 let. Ale zatímco já mám šťastný život podle svých představ, Eliška si ho sama ničí.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Naše přátelství prošlo samozřejmě několika zatěžkávacími zkouškami, jakými si holky a později ženské musí projít. Hádky o Honzíka ve druhé a třetí třídě, „zrady“ při navazování kamarádství s jinými holkami, první lásky, rozdělení po maturitě, kdy jsem já šla na vysokou a Eliška rovnou do práce. Ale nikdy to nedošlo tak daleko, že bychom spolu nemluvily víc než den (kvůli Honzíkovi). Až teď.

Je zvláštní, že jsme si vždycky tak dobře rozuměly, i když jsme každá svým založením úplně jiná. Já jsem vždycky měla celkem jasno v tom, co chci, a snažila se pro to něco dělat – zároveň mě to ale i dost omezovalo, protože jsem se bála udělat nějaký krok stranou z naplánované cesty a v mém životě bylo málo spontánnosti.

Oproti tomu Eliška nevěděla vůbec, kam v životě směřovat, věděla jediné – že si chce užívat plnými doušky. Podle toho to taky vypadalo. Po maturitě se tak dlouho rozhodovala, co se sebou, až jí utekla možnost dalšího studia i všechny aspoň trochu atraktivní pracovní nabídky, které v našem malém městě byly.

Nakonec skončila u přepážky na poště, což bylo v jejím případě opravdu škoda. Pořád opakovala, že je to jen dočasně, ale nakonec mi připadalo, že se jí tam zalíbilo. Odpracovala si svých osm hodin a pak měla klid. Já jezdila domů jen na víkendy, a téměř pokaždé jsme spolu vyrazily na jednu ze dvou diskoték, které u nás byly. Mě to ani moc nebavilo, ale Eliška se na ten večer vždycky těšila celý týden. Myslela si, že se tam „konečně seznámí“.

Já jsem si v Praze našla přítele velmi rychle, ale Elišce se v tomhle moc nedařilo. Na střední škole prožila pár nevinných známostí, žádný delší vztah však neprožila. Trošku jsem jí domlouvala, že přece na diskotéce nemůže hledat životního partnera. Namítala, že nikde jinde se nemá šanci seznámit.

„Na poštu chodí jen starci pro důchod, a já nechci u té přepážky shnít,“ tvrdila. Něco pravdy na tom bylo. Zkusila jsem jí tedy navrhnout, ať se přestěhuje do jiného města nebo zkusí s ročním zpožděním ještě studovat. Vypadala, že o tom přemýšlí. Jenže za pár týdnů bylo všechno jinak.

Ten sled událostí přišel tak rychle, že jsem to ani nestačila sledovat. Eliška se na diskotéce seznámila s nějakým Michalem. Vylezlo to z ní až později, ale hned ten večer se s ním vyspala a okamžitě otěhotněla. Dozvěděla jsem se to, když byla ve druhém měsíci.

„Budeme se brát,“ hlásila nadšeně a vypadala opravdu šťastně. Radovala jsem se s ní, i když jsem skrytě měla své pochybnosti a obavy – otěhotnět s někým, koho vůbec neznám? A po dvou měsících se brát? Snažila jsem se ji ale podporovat a byla zvědavá, až mi svého přítele představí.

Nakonec se tak stalo až na svatbě, kterou uspořádali rychle a skromně o měsíc později. Šla jsem jí totiž za svědka. Ženich mě zaskočil už tím, že byl zřejmě skoro dvakrát starší než Eliška. Mnohem horší bylo, že už před obřadem z něj táhl alkohol a podání ruky bylo z jeho strany poněkud vratké.

„To víš, je nervózní,“ omlouvala ho kamarádka a já se na ni překvapeně dívala. Byla vždycky svobodomyslná, ale teď mi připadalo, že je z budoucího manžela úplně vedle a vůbec nevidí, co já. A zřejmě i ostatní. Svatba byla skromná, Eliška měla jen maminku a kromě mě přišlo několik spolužáků ze střední školy. Všichni vypadali stejně rozpačitě jako já a o hurónskou oslavu se po obřadu starali kumpáni z Michalovy strany – všichni skoro o generaci starší než my. Musím říct, že tenkrát jsem zažívala pocity, které by se daly nazvat jako zděšení. Ale copak tohle můžete nejlepší kamarádce v den svatby říct? A tak jsem se snažila veselit s ní, protože ona vypadala, že je opravdu šťastná.

Po svatbě se Eliška nastěhovala k Michalovi a já se vrátila ke svým studijním povinnostem a životu ve velkoměstě. Vždycky, když jsem jela navštívit rodiče, jsem se za Eliškou stavila. Nejdřív to ještě bylo jakžtakž dobré, ale pak mi připadalo, že už o to ani nestojí. „Víš, Michal by se zlobil, že se vykecávám, když je doma tolik práce,“ vysvětlovala mi omluvně v devátém (!) měsíci. Její přístup mě ohromoval, ale když jsem se opatrně vyptávala, zatvrdila se a ani se mnou mluvit nechtěla. Její dceru jsem poprvé viděla, až když jí bylo půl roku!

Přišlo několik let, kdy jsem se s Eliškou vídala jen několikrát do roka. S partnerem jsme si v Praze našli společný podnájem a domů už jsem jezdila za rodiči mnohem méně. Měla jsem snahu se s ní pokaždé vidět, ale často se mi to ani nepodařilo. „Eliška, ta má asi starosti…“ říkala neurčitě máma. Když jsem kamarádce volala a zkoušela se pozvat, vždycky se na něco vymluvila. Nakonec jsem se loni před Vánocemi vydala k ní domů bez ohlášení. Zazvonila jsem a otevřela mi osoba, které jsem se lekla. Eliška byla hubená, ale přitom opuchlá v obličeji, v nějakých divných hadrech, s mastnými vlasy a – opilá! Z bytu se ozýval pláč dítěte, kromě starší dcery měla už i ročního chlapečka. Ale nezdálo se, že by ji to vyvádělo z míry.

„Eliško, co se to s tebou stalo? Můžu ti nějak pomoct?“ Dívala se na mě, jako kdyby mě ani nepoznávala. Nakonec jsem ji odstrčila, vešla do bytu a zhrozila se nepořádku, který tam panoval. Zatřásla jsem kamarádce rameny a snažila se s ní rozumně promluvit, ale jako by mě vůbec nevnímala. Pokoušela jsem se jí tam uklidit, ale nebylo prakticky ani čím. I takovou věc, jako koště, jsem hledala marně.

Do toho se zničehonic objevil v bytě její manžel. „Co ty tady děláš?,“ rozkřikl se na mě. Ihned jsem poznala, že i on notně popíjel. A to byly tři hodiny odpoledne. „Přišla jsem za svojí kamarádkou,“ řekl jsem neutrálně. „A ty ses mě snad dovolila, jestli k nám může?!“ obořil se Michal na Elišku a než jsem se nadála, vrazil jí facku. A ona, místo aby se bránila, se na něj jen tupě podívala a pak odešla do koupelny. Mě Michal bez cavyků vystrkal před dveře. „A už tady neotravuj!“ vyprovodil mě. V šoku jsem došla domů a všechno vyprávěla mámě. „Jsou to oba alkoholici,“ konstatovala. Nedokázala přesně říct, kdy se z Elišky stala tahle troska, ale často ji ve městě potkávala, jak se za bílého dne potácí s kočárkem, dceru vleče za ruku a pak celý den sedí v parku a zírá do prázdna.

Z mého pohledu je situace jasná – Michal je alkoholik a pro ránu zřejmě nejde daleko. Elišku stáhnul sebou, i když nechápu, jak ta rázná a veselá holka mohla nechat dojít věci takhle daleko. Od mé návštěvy uplynul skoro rok. Od té doby se v pravidelných intervalech snažím s Eliškou spojit. Telefon mi někdy zvedne, ale mluví do něj, jako by ani nevěděla, kdo jsem, a veškeré mé pokusy o osobní setkání odmítá. „Nemám čas, nehodí se to, nebudu doma,“ opakuje. Jako by se mě bála.

Vždy, když přijedu za rodiči, vydám se k jejich domu a zvoním, ale nikdy mi nikdo neotevřel. Zkoušela jsem leccos. Smsky, hlasovou schránku, i klasické dopisy poštou. Eliška dělá mrtvého brouka. Ptala jsem se i spolužáků, kteří byli na svatbě. Ale nikdo s ní není v kontaktu, jen ji občas zahlédnou ve městě. Strašně ráda bych jí nějak pomohla, ale nevím jak. Musela bych chtít ona sama. Netuším, jestli si svou situaci neuvědomuje, a nebo si prostě nechat pomoci nechce…

Témata: Chování a vztahy, pořad, Jitka N, Kamarád, Život, Osobní setkání, Roční chlapec, Zatěžkávací zkouška, Mastný vlas, Kamarádka, Huron, NIC, Pořadí, Pór, Jitka, Živo