[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mého muže Jakuba vychovával otčím, o kterém si dlouho myslel, že je jeho otec. Když pak manželovi jeho máti ve čtrnácti letech v afektu řekla, že muž, kterého doposavad považoval za svého otce, není jeho biologickým rodičem, utekl z domova.
Nutno podotknout, že všemu předcházely vleklé neshody mezi Kubou a rodiči, především otčímem. Manžel tehdy bydlel nejprve u prarodičů a pak se díky rozumnému přístupu dědečka přesunul na internát.
Jakub miluje hudbu, které se chtěl v mládí i profesně věnovat, ale to se mu bohužel bez podpory rodičů nepodařilo a konzervatoř, na kterou se díky svému talentu dostal, nedostudoval. V druhém ročníku přešel na grafickou školu, celé studium si přivydělával a dnes má své grafické studio. Nicméně hudba je jeho velkou vášní a dnes již ví, po kom ji zdědil.
Manžel se narodil neplánovaně, z velké studentské lásky, přesně měsíc po tom, co mladý pár odmaturoval. Novopečení rodiče pak bydleli ve vile budoucí tchyně a tchána.
Otec Jakuba tam však nepobyl dlouho, mladá maminka se totiž zamilovala do svého profesora na vysoké a s pomocí rodičů se Kubova otce zhruba deset měsíců po porodu zbavila.
Dokonce se postarali i o to, aby ho hodně ošklivým způsobem zbavili rodičovských práv! Vysokoškolský profesor byl pochopitelně lepší partie než výtvarník, co „smrděl korunou“ a přivydělával si hraním po barech. Manžela tedy od necelého roku vychovával cizí muž a hlavně autoritativní babička. Nedivím se, že se časem vzbouřil.
Manžel svého otce nikdy nehledal, neměl důvod, věděl o něm od své maminky i babičky jen to nejhorší. Skutečný příběh, který mi mimochodem potvrdila manželova prateta, o kterou se tak trochu staráme, se dozvěděl až před rokem.
Pikantní je, že Jakubova otce jsem potkala úplně náhodou. Pracuji jako učitelka v soukromé školičce, která sídlí v památkově chráněné budově, vzhledem k tomu jsou všechny opravy interiérů pečlivě sledovány památkáři.
Asi před rokem se majitel objektu a památkáři dohodli, že je nutné zrestaurovat jedinou zachovalou stropní malbu ve vestibulu klubu. Termín padl na prázdniny a jelikož bydlím poblíž, souhlasila jsem, že budu chodit restaurátorovi otvírat objekt, popřípadě mu budu k ruce apod.
Poprvé, když jsem onoho muže viděla, mi málem vypadly klíče z ruky! Byl totiž neuvěřitelně podobný mému muži, jen o generaci straší.
„Dobrý den, zlatovlásko, jdu na ty malůvky. Jste nějaká pobledlá, otevřete mi a utíkejte někam na sluníčko,“ řekl mi klon mého muže naprosto nezaměnitelným basem.
Byla jsem jak uhranutá, nejenže pán vypadal, mluvil a dokonce se i smál jako můj muž! A měl i manželův „lišácko-čertovský“ pohled. Když jsem pak znovu přišla s klíči odpoledne a vyslechla si pár vtipných historek a průpovídky o zlatovlásce, neudržela jsem se a zeptala se pána, zda si ho mohu vyfotit pro manžela, protože vypadá jako jeho starší bratr.
„Ale jo, zlatovlásko, cvakni si mě, ale jsi si jistá, že mě chceš ukázat mužskýmu a ne nějaké hezké kamarádce? Vůbec bych se nezlobil,“ zubil se pan restauratér, kterému však druhý den zmizel úsměv z obličeje.
Přivedla jsem totiž manžela; když viděl fotku svého dvojníka, chtěl ho pochopitelně poznat. Podoba byla neuvěřitelná! Pánové si začali družně povídat a já šla zalít kytky do herny.
Když jsem se vrátila, bylo v místnosti ticho. Oba muži stáli proti sobě jako sochy, mlčeli, pak se ke mně Kuba obrátil a řekl: „No, zlato, představuji ti svýho tátu! Mimochodem, jmenuje se Adam, jako náš syn!“
Nevím, kdo z nás tří byl v té chvíli překvapený víc, nicméně nyní je to už rok, co máme nového dědečka (říkat mu ale musíme křestním jménem, na dědu neslyší), tchána a tátu.
Nejenže tchán vypadá, chodí, mluví a částečně se i chová jako můj muž, ale ke všemu je skvělý muzikant a živí ho šikovné výtvarnické ruce – podobně jako mého muže. Inu, krev není voda a nic není náhoda.