[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Děti jsou naše životní radost.
Děti jsou neskutečný dar. Naše místenka do budoucnosti, kam my sami nevidíme. Krásně to napsal Chalíl Džibrán: „Můžete jim dát svou lásku, nikoli však své myšlenky, neboť ony mají své myšlenky. Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším, neboť jejich duše sídlí v domě zítřka, který vy nemůžete navštívit ani ve svých snech.“ Když můj pětiměsíční syn Josífek zabrečí, už vím, že nepotřebuje nic jiného než můj laskavý dotek a také úsměv.
Potom se také usměje a přestane plakat. Když při hře na schovávanou upadne má čtyřletá dcera Nina, stačí ji vroucně obejmout, pohladit a je zase klid. Když má nějaký problém moje nejstarší dvaadvacetiletá Kája, vím, že ode mě chce jen vyslechnout. A tak se snažím neradit, když o to nejsem žádán, protože mé děti jsou pro mne už hotové lidské bytosti. Takové, jaké jsou.
Snažím se dětem neradit, když o to nejsem žádán.
Nemám nejmenší potřebu je jakkoli zaštipovat či roubovat jim nějaké své vlastní myšlenky. Nechci je lámat a ohýbat, chci je jen zalévat svou láskou, laskavostí a otcovským pochopením.
Přesto na ně nemusím vůbec křičet, stačí je o cokoli klidně požádat a ony poslechnou. Myslím, že ani jedna z mých dcer není rozmazlená či nevychovaná. Naopak jsou usměvavé, laskavé a klidné.
Pochopil jsem, že děti jsou zrcadlo nás samotných, a tak se snažím jim ze sebe dávat jen to dobré. Musím říct, že děti mne vlastně činí lepším člověkem. Před rokem jsem splnil slib nejstarší dceři a vzal jsem ji s sebou do deštného tropického pralesa na Siberut – ostrov mentawajských kouzelníků, o kterém jsem jí předtím tolikrát vyprávěl. Původně jsem se chystal vzít si s sebou korektury připravované knihy Dvě slova jako klíč, protože termín jejího odevzdání se nezadržitelně blížil.
Najednou mne ale napadlo – co to blbneš? Přece tam nejedeš dělat nějaké korektury, ale užít si to se svou dcerou. Tak knihu odlož, prostě vyjde až za rok. Korektury jsem si tenkrát nevzal a s Kájou si to doopravdy krásně užil. Byl jsem tam svou bytostí jen a jen pro ni.
Nakazila mne svýma rozzářenýma očima a viděl jsem, jak je šťastná, okouzlená pralesem a starobylými šamanskými rituály. Byla vděčná za sdílenou krásu kolem i za mou skutečnou přítomnost, která nebyla ničím rušená a rozmělňovaná. Ostatně i já z toho byl nadšený.
Díky dceři jsem to místo znovu objevil a prožil si naše dobrodružství naplno, jako bych tam byl poprvé. Bylo to skvělé rozhodnutí. Kniha vyšla teprve až v listopadu a vůbec nic se nestalo, svět se nezbořil a ta kniha je možná dokonce o to lepší, že jsem ji nechal uležet.
Nechci děti lámat a ohýbat, ale jen je zalévat svou láskou a otcovským pochopením. Jsou dva způsoby, jak žít. Buď nic není zázrak, anebo naopak – zázrak je všechno.
A tak se od té doby snažím být maximálně přítomen, i když v obýváku s nejmladší Ninou stavím bunkr ze židlí a dek a pak si v něm vyprávíme o blbostech. Pro ni to totiž blbosti nejsou. Snažím se dívat jejíma očima a ona mi to vrací dlouhým a vroucím objetím pokaždé, když se vrátím domů. A Josífek? Zase jsem u porodu bulel. Nechápu to. Ten zázrak zrození mi doslova bere slova.
Díval jsem se na něj, nechápavě se ho dotýkal a od první pikosekundy k němu cítil nekonečnou lásku. Právě díky jeho potěšení, s nímž se – a s takovým gustem – dotýká všeho ve svém okolí, i já najednou přestal brát všechno tak samozřejmě. Fascinuje mě okouzlení mladší dcery z ptáků letících vysoko nad našimi hlavami i z prvního sněhu, který poletuje ve vzduchu.
Směju se její nekonečné a všetečné otázce „proč“, ale díky ní se i já začínám opět dívat na svět široce otevřenýma očima a s úžasem kluka, kterým jsem kdysi býval. Když má starší dcera odhodlaně mluví o touze dotknout se svých snů, začíná mi po letech opět docházet, že svět je nádherné a kouzelné místo, na něž jsem čirou náhodou vyhrál vstupenku ve vesmírné loterii zvané život.
Albert Einstein prý řekl, že jsou dva způsoby, jak žít: buď nic není zázrak, anebo je zázrak všechno.
I díky svým dětem věřím – stejně jako Einstein – tomu druhému způsobu. Že všechno v našem životě je zázrak…