[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je to zhruba deset let, co jsem pracovala ve firmě, kde se kolegyně vrátila do práce po sedmiměsíční mateřské dovolené. Zůstat na rodičovské si nemohla dovolit, otec dítěte ji opustil, s miminkem jí pomáhala maminka.
Měla poloviční úvazek. A přesto si dodnes pamatuju, jak na ni řada kolegů hleděla s odporem a neskrývaným nepřátelstvím. Zejména ti starší. Podle nich to byla krkavčí matka, protože kdo jiný opustí půlroční dítě kvůli tomu, aby vydělával peníze?!
Dnes mi připadá, že by to bylo přesně naopak. Máma, která nejpozději rok po narození dítěte nezačne NĚCO DĚLAT, je pro své okolí v lepším případě líná, v horším neschopná. Že přeháním? Kéž by. Mluvím pouze o zkušenostech ze svého okolí.
Uznávám, určitě je to dané i tím, že bydlím v Praze, kde je kariérní život jiný než někde na malém městě nebo venkově. Přesto nechápu, proč všechny ženy kolem mě tak šílí po tom, aby co nejrychleji začaly zase pracovat.
Připadá mi to v pořádku tam, kde se rodině nedostávají peníze nebo kde měla žena před dítětem výrazně vyšší plat než její partner, takže si rodičovské role po čase prohodí. Ale setkávám se s tím u všech svých kamarádek. Většina z nich přitom žije v naprosto klasických manželstvích a partnerstvích. Finance u nich rozhodně nejsou prvořadý důvod.
Spíš se mi zdá, že je doba dotlačila k pocitu, že pracovat MUSÍ. Souvisí to s tlakem na výkon, dokonalost ve všech směrech. A mrzí mě, že moje kamarádky tomu podlehly. Nebo ještě jinak. Je to naprosto jejich věc a ať si klidně pracují, když chtějí. Ale ať neodsuzují mě, která to nedělám!
Říkám si, proč si vlastně pořizovaly dítě, když už od jeho roku řeší, kdo ho bude většinu dne hlídat, aby ony mohly pracovat? Opakuji, když pracovat nemusejí, pouze chtějí, jak samy tvrdí?
Já tomu nerozumím. Buď chci mít děti a pak musím počítat, že nějaký čas zkrátka bude život jiný a nebudu dělat stejné věci a ve stejné míře jako dřív. Anebo na svém dosavadním životě nic měnit nechci – ale pak je podle mě na místě otázka, proč si pořizovat potomstvo, které vám ho otočí jiným směrem jednou provždy.
V širší skupině kamarádek a známých jsem si téhle věci nevšimla, dokud jsem sama neporodila. Dokud jsem totiž ještě chodila do práce, nevnímala jsem tolik, jak to mají maminky kolem mě nastavené. Ale teď jsem třetí rok na mateřské – po dvou a půl letech od narození první dcery nám přibyla druhá – a nejde si toho nevšimnout.
Nejvíc je to vidět, když se snažím s ostatními kamarádkami-mámami domluvit na nějaké společné akci. Dopolední procházka s kočárkem? Obvykle vyrážím sama, protože ostatní mají děti s babičkami, chůvami, v soukromých školkách nebo dětských skupinách a pracují. Odpoledne často totéž. Zbytek žen nastupuje pracovní směnu večer, když se prohodí s manželem.
Jeden by řekl, že když jsme doma na rodičovské dovolené, můžeme se vidět snadněji než v dobách, kdy jsme chodily do práce. Ale je to přesně naopak. A největší paradox na tom je, že za tu divnou jsem ve finále já. „No jo, tobě se to vymýšlí zoologická, když jsi doma a nepracuješ,“ řekne mi do telefonu kamarádka, která má stejně starou holčičku, jako je moje mladší dcera.
Znovu jen opakuju, nechápu to. Co je špatného na tom porodit dítě, být na rodičovské dovolené – a NIC VÍC? „Jen“ se věnovat dítěti a užívat si ty chvíle strávené s ním? Vždyť tohle období se už nikdy nebude opakovat.
V zahraničí fungují školky, kde se nezavírá a děti tam spí
Jsem vděčná svému muži, že tohle chápe a neslyším od něj nic ve smyslu, že bych se měla přestat flákat a taky něco dělat. Je ráda, že se dcerám věnuju naplno a mám pro ně dostatek energie a pozornosti. Ony nám to bohatě vracejí.
Samozřejmě počítám s tím, že jak se bude můj návrat do práce blížit, začnu do pracovního procesu taky postupně naskakovat. Zajdu do firmy na jeden den v týdnu, budu se vzdělávat, oprašovat dřívější znalosti. Ale proč to dělat teď? Chtěla jsem děti, mám je, a víc v tuhle chvíli nepotřebuju.
Eliška, 33 let