[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"V posledních deseti letech jsem postupně užívala čtyři různé druhy léků na hubnutí. Znovu jsem se přihlásila do programu Hlídači váhy. Pustila jsem se do dietního programu pod dohledem lékaře. Absolvovala jsem desítky dalších diet. Trénovala jsem na půlmaraton. Denně jsem cvičila jógu. Trénovala jsem na druhý půlmaraton. Zkoušela filozofie „zdravého těla bez ohledu na jeho míry“, pokoušela jsem se od diet úplně oprostit. Pak jsem se k nim zase vrátila," vypráví svůj příběh Anna Lee Beyer.
Během těchto deseti let byla dvakrát těhotná. A celou tuto dobu se její hmotnost nikdy nevychýlila o více než o půl procenta. "Bez ohledu na to, jestli jsem byla zrovna těhotná, anebo jsem chodila denně běhat. Pokud jde o váhu, lidské tělo dokáže být neuvěřitelně tvrdohlavé," říká.
Během těhotenství Anna zase tolik nepřibrala. "Vlastně jsem zaznamenala úplně malý váhový přírůstek a moji porodníci mě za to div neplácali po zádech. Měla jsem v těle dostatek tuku, takže už nepotřebovalo přibírat 10 nebo 15 kilo, jak se předpokládá u štíhlých žen. Ale ne vždy mě doktoři chválili," vzpomíná.
Než otěhotněla, trpěla diabetem druhého typu. Tento typ onemocnění vyvolává podle Anny u ostatních spíš pohrdání než soucit. "A jako diabetička, která se snaží otěhotnět, jsem byla přímo magnetem pro ponižování kvůli vzhledu. Mám opravdu mnoho špatných zkušeností se zdravotníky," svěřila se Anna webu Parents.com.
A pokračuje ve vyprávění: "K jednomu z lékařů jsem docházela zhruba dva měsíce, pak už jsem to nevydržela a požádala o jiného. Toho původního nezajímalo nic jiného, než kolik vážím. Naše schůzky trvaly obvykle méně než pět minut a jediné, co jsem se od něj dozvěděla, bylo, že mám „zhubnout a začít cvičit“. To pronesl v době, kdy jsem rok intenzivně běhala a připravovala se na půlmaraton. Jediné, z čeho vycházel, byl můj vnější vzhled, nikdy ho nenapadlo zeptat se mě, jestli cvičím nebo jak se stravuji. Došlo mi, že jeho přístup by mi k početí miminka a zdravému těhotenství nikdy nepomohl."
Péče o obézní těhotné ženy může být některým zdravotníkům opravdu nepříjemná. Dokazují to i studie. Podle té americké z roku 2013 cítí část lékařů „opovržení až odpor“ k těhotným ženám s nadváhou. Váhové stigma obecně pak může vést k psychickým problémům, nespokojenosti s vlastním tělem, záchvatovitému přejídání a bojkotu jakéhokoli cvičení.
Starší studie z roku 2001 také prokázala, že lékaři automaticky předpokládají, že obézní pacienti nedbají na zdravý životní styl, jsou méně disciplinovaní a vůbec se o sebe starají méně než štíhlí lidé.
"Ano, jsem obézní a mohu skutečně potvrdit, že při kontaktu s některými lékaři jsem pociťovala nedostatek tolerance, mnohdy i odpor," říká Anna, kterou přístup zdravotníků velmi mrzí. "Obrátila jsem se na ně ve snaze uzdravit se, hledala jsem podporu, ale narazila jsem na opovržení a odmítání stejně jako jiní "větší" lidé, ať už hledají pomoc při nemoci rutinní, nebo vážné. Skoro jako by tuk člověka před zraky ostatních skryl a oni ho přes něj vůbec nevnímali," dodává zklamaně.
Před časem Annu zaujal rozhovor s dietoložkou Christy Harrisonovou, autorkou knihy Jako matka. „Je směšné, že tu existuje takováto bariéra, která je navíc dána jen chybnou interpretací výzkumů týkajících se nadváhy a obezity,“ řekla v něm mimo jiné. Ve své publikaci se velmi podrobně zabývala tím, co se děje s ženským tělem během těhotenství a po něm.
„Neznáme přesnou příčinnou souvislost mezi velikostí či hmotností těla a jeho zdravotními výsledky. Existuje však řada důkazů o tom, že ne hmotnost, ale stigma, které si kvůli ní lidé nesou, vedou zprostředkovaně k oněm negativním zdravotním výsledkům,“ tvrdí.
Ženy, které se potýkají s nadváhou během těhotenství a po porodu, pak vedou paradoxně k ještě většímu váhovému přírůstku, ale také depresivním stavům a neschopnosti získané kilogramy později shodit.
Obě těhotenství Anny byla poznamenána strachem a pocity viny, protože byla považována za „vysoce rizikovou“ pacientku. "Bylo mi řečeno, že kvůli mé velikosti, nadváze, diabetu a věku je nezbytné absolvovat více kontrol, testů, vyšetření. Z obav o své nenarozené děti jsem požadavky lékařů nikdy nezpochybňovala. Přesto se porod mé druhé dcery neobešel bez chaosu, zmatku, krevních transfúzí, neplánované hysterektomie a intenzivní novorozenecké péče. Žádný z těchto problémů však předchozí vyšetření nepředvídala," svěřila se. A žádný z nich nesouvisel s její hmotností.
"Už jsou to tři roky, co jsem byla těhotná, a moje tělo se od té doby nijak nezměnilo. Stále se nevyhnu nepříjemným zážitkům při každé návštěvě lékaře. Nespočítám, kolikrát už mi lékaři řekli, abych se snažila zhubnout, protože „tu přece chci být pro své děti co nejdéle“. Nikdo z nich neví, jak moc jsem se snažila. Užívám jejich prášky, piju jejich proteinové koktejly. Nakupuji tenisky i knihy o cvičení. A když na mě nic z toho nefunguje, nechápou to, protože jsem nenaplnila jejich očekávání."
Ale místo toho, aby Anna cítila stud, pokaždé si připomene, co je podstatné. Velmi dobře to shrnul porodník Jan McLellen: „Zasloužíte si, aby se s vámi zacházelo důstojně!“