Jsem těhotná a pracuji v nonstop baru, co dál? Teorie vs. praxe

Není lehké pracovat na směny, není lehké pracovat v zakouřeném baru, nosit těžké kartóny nápojů, krotit alkoholem rozjařené zákazníky a k tomu být těhotná. A právě v takové situaci se ocitla Klára. Majitel baru, se kterým vždy dobře vycházela, ji požádal, aby se rozhodla, zda chce v baru i nadále pracovat, nebo si raději vzhledem ke svému stavu najde jinou práci. Klára má svou práci ráda, je „od rány“, je živelná, je ráda mezi lidmi a zákazníci si ji chválí, což je znát i na finančním ohodnocení. I přes to, že nemá plat nijak závratný, vydělá si v některých měsících vzhledem k velkorysosti mnohých štamgastů více, než manžel. Že by Klára dala výpověď a těhotná hledala novou práci, si nedokáže představit. Navíc tak nějak tuší, že ji k tomu zaměstnavatel ani nemůže nutit.

Na co má Klára vlastně nárok – teorie

V Klářině případě by měl vhodnost stávající práce posoudit její gynekolog. Ten by pak s největší pravděpodobností vystavil Kláře potvrzení, že práci tohoto charakteru nemůže vzhledem ke svému stavu vykonávat. Na Klářině straně je v tomto případě i Zákoník práce, ten o podobných situacích hovoří jednoznačně:

„Koná-li těhotná zaměstnankyně práci, která je těhotným zaměstnankyním zakázána nebo která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství, je zaměstnavatel povinen převést ji dočasně na práci, která je pro ni vhodná a při níž může dosahovat stejného výdělku jako na dosavadní práci. Požádá-li těhotná zaměstnankyně pracující v noci o zařazení na denní práci, je zaměstnavatel povinen její žádosti vyhovět. “

Navíc Zákoník práce v citovaném paragrafu č. 239 dále dodává, že:
„ Dosahuje-li zaměstnankyně při práci, na niž byla převedena, bez svého zavinění nižšího výdělku než na dosavadní práci, poskytuje se jí na vyrovnání tohoto rozdílu vyrovnávací příspěvek podle zvláštního právního předpisu.“

Na co má Klára vlastně nárok – praxe

Jenže litera zákona je jedna věc a praxe druhá. Nejedna nastávající maminka se v takovém případě setkala s tím, že jí zaměstnavatel přechod na novou práci značně „osladil“. A vše nakonec dopadlo tak, jak v drtivé většině podobných případů; nastávající maminka odešla na ne úplně dobrovolnou neschopenku, a to mnohdy i přesto, že měla energii i chuť nadále pracovat. Klára se k věci postavila tak, jako k celému životu či k opilému zákazníkovi. Jednoduše majiteli na rovinu řekla, že ví, na co má nárok, ale chápe, že by ji v baru jen těžko hledal odpovídající práci, a nechce na něj v tomto směru tlačit, protože spolu vždy vycházeli korektně.

Navrhla mu tedy dvě možnosti; buď půjde (velmi nerada na nemocenskou), nebo dá sama výpověď a majitel baru ji po podepsání řádné smlouvy zaměstná v malé trafice vedle baru, kterou též vlastní. Plat bude mít stejný (bohužel již bez dýšek) a bude ochotná nové barmance ze začátku kdykoliv poradit. Klára měla štěstí, majitel souhlasil. V trafice se nekouří, může si tam sednout, konfliktních lidí je méně, má pevnou pracovní dobu a plat je stále vyšší než nemocenská. Navíc se bude mít po mateřské kam vrátit.