[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jsem zoufalá, a to nesrovnatelně víc, než když jsem se s dcerou vrátila z porodnice a ona ze záhadného důvodu bojkotovala kojení, načež proplakala dny a nakonec musela přejít na umělé mléko. Jsem dokonce mnohem a mnohem zoufalejší něž v dobách bezesných nocí, kdy dceři rostly zoubky, trápily ji koliky i svědící ekzém. Vlastně si v dnešní době často s nostalgií na tyto „těžké“ chvíle vzpomenu.
Nyní je dcera v osmé třídě, za pár týdnů jí bude 14 let a po prázdninách jde do devítky. Nic z toho mě ale pochopitelně netrápí! O spánek mě okrádá úplně jiná věc; moje holčička se před pár měsíci šíleně zamilovala.
Jenže ne do spolužáka ze základní školy, ale do kluka, který bydlí na druhé straně našeho města. Onen „klouček“ minulý rok maturoval a nyní pracuje jako číšník. Ano, moje dcera má opětovaný vztah s dospělým chlapem!
Vše prasklo teprve nedávno, zhruba před třemi týdny, kdy mi vše přišla pěkně za tepla povědět kolegyně z práce: „Evi, víš, že tvoje holka chodí s dospělým klukem? Včera jsem ji viděla ve městě, jak se vede s takovým hubeným dlouhánem za ruku! Víš, že ten čahoun pracuje jako pingl? Hele, kolik je vlastně mladý? Vypadá hodně vyspěle.“
Nejenže vypadá, ona i vyspělá je. Cyklus má pravidelný víc než dva roky a v hlavě to má zatím docela srovnané. Od druhé třídy chce být učitelka ve školce, což stále platí. Kupodivu jsem u své holčičky ani nezaznamenala nějaký bouřlivý začátek puberty.
Není tedy divu, že mě ona novinka neuvěřitelně zaskočila! Naštěstí jsem se vše dověděla ráno, a tak jsem měla dost času vše rozdýchat a rozmyslet si, co podniknu. Nebylo to lehké, jsem s dcerou sama, její otec nás opustil rok po narození malé a od té doby žijeme jen spolu. Nějak nemám štěstí na muže, možná i proto si dcera našla o tolik staršího přítele. Kdo ví?
Naštěstí se mi po návratu z práce podařilo udržet nervy na uzdě a s dcerou jsem si relativně v klidu popovídala. A tak jsem se dověděla: „Mami, proboha, ty jsi ve čtrnácti s nikým nechodila? A že je přítel starší? No, mohla bys být spíš ráda, že není takový ucho jako puboši ze školy. A neboj, on počká do patnácti, to jsme domluvený, nechce mít průšvih,“ sdělila mi moje holčička, která si ještě před dvěma lety hrála s poníky a lakovala nehty panenkám.
Samozřejmě jsem počítala s tím, že „to“ jednoho dne propukne, ale rozdíl skoro sedmi let mi přijde ve věku mé dcery prostě obrovský! Jenže, co dělat? Sama dobře vím, jak v tomto směru fungují a působí zákazy rodičů i jak jdou obejít.
Navíc příležitost ke scházení se najde vždy, a tak jsem se alespoň pokusila začít s „osvětou“. Tedy spíš s ní pokračovat, s dcerou už jsme pochopitelně o sexu několikrát docela otevřeně mluvily. Jenže jsem se dověděla: „Mami, neboj se, nejsem hloupá. Není potřeba o tom zase mluvit.“ A tím rozhovor skončil, nemělo cenu, abych vedla jakýsi trapný monolog.
Jenže co dál? Dcera nosí dobré známky, netoulá se po nocích, doma si povinnosti plní – to ale nemění nic na tom, že o ni mám strach. Strach, že se vším začne moc brzy, že bude už od patnácti zobat chemii a připraví se o krásnou část dospívání, o sladkobolný mezičas mezi dětstvím a dospělostí.
Samozřejmě mi hlavou běží také otázky typu; proč si dvacetiletý kluk najde tak mladou holčinu, co na to jeho rodiče a okolí? Vážně přemýšlím o tom, že se s klukem sejdu a popovídáme si. Pochopitelně bych nic takového nedělala, kdyby mu bylo stejně jako dceři nebo o rok víc.
Ale myslím, že dvacetiletý kluk, který chodí s ani ne čtrnáctiletou holčinou, by měl dostat jasný signál, že o věci vím a že očekávám, že se podle toho bude k mé dceři chovat. Tolikrát jsem si vzpomněla na maminku, jak mi, když byla dcera malá, říkávala: „Malé děti – malé starosti! Velké děti – velké starosti! Tak si to, Evičko, s malou užívej a nefňukej, než se naděješ, budeš plakat!“