[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Lenka a Alice jsou partnerky už skoro deset let. Daly se dohromady na vysoké škole. Znaly se tři roky, než o sobě zjistily, že jsou obě lesbičky. „Byly jsme si sympatické vždycky, nějak nás to k sobě táhlo, ale přestože ani jedna jsme se se svou orientací nijak netajily, zároveň jsme ji nedávaly na odiv. Zpětně je až zvláštní, že jsme to o sobě tak dlouho nevěděly – a kupodivu to ani nepoznaly,“ ohlíží se nazpátek Lenka.
Ve chvíli, kdy se ukázalo, jak na tom obě jsou, skočily rovnýma nohama do vztahu, společně odpromovaly a z koleje se odstěhovaly do prvního podnájmu. Jely spolu na půl roku do Anglie, po návratu si našly stálou práci a po pěti letech společného života uzavřely registrované partnerství.
„Krátce potom jsme si pořídily na hypotéku společně byt. Tenkrát jsme se smály, že teď už chybí jen to dítě. Ale braly jsme to spíš jako vtip, bylo nám šestadvacet a děti pro nás nebyly rozhodně to, co by nás v tu chvíli zajímalo,“ vypráví Lenka.
Jenže roky ubíhaly a najednou je všechno jinak. Oběma je skoro pětatřicet a poslední rok neřeší nic jiného než dítě. „Jsme na sebe hodně napojené, v mnoha věcech jsme ne jako partnerky, ale spíš jako dvojčata. Takže i ty biologické hodiny nám začaly tikat shodně krátce po třicítce, pořád jsme to ale nějak nechávaly plynout.
Máme totiž dost rozdílné názory na to, jak k otázce dítěte přistupovat. A to trvá doteď. Jenže poslední rok už cítím, že je nejvyšší čas, a začínáme se dost hádat,“ popisuje Lenka.
V čem je problém? Partnerky se nedokážou shodnout, jakou cestou si miminko pořídit a především která z nich by měla být biologickou matkou. Touží po tom totiž obě a ani jedna nedokáže ustoupit.
„Nejspravedlivější by byla samozřejmě adopce, jenže v tom máme jako registrované partnerky smůlu. A rozvádět se kvůli tomu ani jedna z nás nechce, to je nesmysl,“ vysvětluje Lenka.
Možnost, že by o adopci zažádala jen jedna z nich, rovnou zavrhly, protože je jim jasné, že by se nikdy nedočkaly. Žadatelů je spousta, jednotlivci uspějí spíš výjimečně – a pokud by to byla ještě lesbička, šance je opravdu mizivá.
„Ale především obě z nás by se rády opravdu staly mámou se vším všudy, tedy včetně těhotenství, porodu, kojení. Chceme to zažít. A to tak moc, že ani jedna z nás nedokáže té druhé ustoupit a říct, ať je matkou ona.“
Lenka ale doplňuje, že každá z nich má trochu jinou motivaci. „Mně jde opravdu čistě o ten fyzický pocit být mámou, aby bylo dítě moje krev. Ale Alici jde kromě toho hlavně o to, aby bylo dítě její po právní stránce, kdybychom se snad někdy rozešly.
Na jednu stranu se to dá pochopit, na druhou mě to hrozně mrzí, protože já takhle vůbec neuvažuju. Z její strany je to pro mě projev nedůvěry v náš vztah – a kvůli tomu se teď dost hádáme.“
A aby toho nebylo málo, ženy se nedokážou shodnout ani na čistě praktické stránce věci – tedy kde sehnat biologického otce. Zatímco Alice preferuje naprosto neznámého muže, kterého by některá z nich ve vhodný čas sbalila někde v baru a pak už by o něm v životě neslyšely, Lenka má přesně opačné přání.
„Alice to tak chce, protože je poměrně žárlivá. Na rozdíl od ní jsem předtím chodila i s muži a ona to asi pořád trochu řeší. Ale já bych chtěla, aby nám pomohl někdo, koho známe. Samozřejmě by nebyl uvedený v rodném listě, nic bychom po něm nechtěly, ale chtěla bych o otci aspoň něco vědět.
O jeho zdravotním stavu, rodinné anamnéze. V tomhle jsem možná až příliš racionální, ale připadá mi to důležité. A taky – jednou by od syna či dcery určitě přišla otázka na otce. A já bych chtěla, aby naše dítě svého otce mohlo poznat, pokud o to bude stát,“ objasňuje.
Situace se tak zdá být neřešitelná a jak čas ubíhá, hádky nabývají na intenzitě. „Bojím se, abychom kvůli našemu sporu nepropásly příležitost. Pro nás žádné možnosti asistované reprodukce neexistují, i teď už jsme ve věku, kdy to nemusí být snadné. Zpětně mě velmi mrzí, že jsme si tohle nezačaly vyjasňovat dřív. Ale kdo mohl tušit, jak moc se neshodneme?“ kroutí hlavou Lenka.
Té už v hlavě zraje myšlenka, že situaci vyřeší tak, že prostě otěhotní. Prý i má s kým. „A pak se uvidí, jak na to Alice bude reagovat. Myslím, že nejdřív bude naštvaná, ale pak bude nakonec ráda. Jen aby neměla stejný nápad, to nevím, kdo by nás pak živil,“ dodává na závěr s trochou nadsázky Lenka.
Co byste v takové situaci Lence a Alici poradili?
Video: Dojemné přijetí adoptovaného miminka