[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jemní, citliví, humanisticky zaměření rodiče, zvláště pak pacifisté s „hippie kořeny“, vegetariáni a vegani, milovníci přírody, ale i někteří úplně běžní rodiče bývají občas velmi zaměření proti jakýmkoliv hračkám, majícím napodobovat reálné zbraně. Nechtějí ve svých dětech probouzet agresivitu a pěstovat sklony k násilí. I přes jejich snahu si často malí kluci s improvizovanými „zbraněmi“ (klacky apod.) někdy hrají – bojují, bodají, střílí a ničí. Co s tím?
„Důkazem moudrého pacifismu není zakazovat chlapci, aby si hrál s umělými zbraněmi. Zmocní se násady od koštěte nebo kousku dřevěného prkna a pistoli si vyrobí, protože bojovat a pronásledovat někoho jiného s napodobeninou zbraně je vlastní jeho mužnosti,“ tvrdí Edwige Antierová, známá dětská psychiatrička a rodinná terapeutka.
Jistě je však dobré, užitečné a budující se synem o hře mluvit. Možná tak pochopíte, že je policistou či vojákem stojícím na straně práva, indiánem lovícím bizony k večeři či rytířem hubícím krvežíznivé draky. Takovým hrám můžete dávat rodičovskými rozhovory nečekaný morální rozměr a s malým bojovníkem zajímavě „filosofovat“. Můžete společně rozmlouvat o tématech, která nejsou v současnosti moc v módě, avšak jsou stále aktuální. Některá mohou dokonce znít poněkud archaicky – čest, statečnost, chrabrost…
Pětiletý Jonáš si vyrobil kopí ze starého ramínka, šermoval s ním na zahradě, píchal do hlíny a stromů a křičel cosi o smrti a zabíjení. Mamince se jeho hra hnusila, kopí mu přelomila a důrazně vysvětlila, že už nikdy nechce takové hračky vidět a řeči slyšet.
„Když synovi zničíte takovou hračku, jde o velmi vážné gesto, jímž se svým způsobem dopouštíte kastrace,“ tvrdí se vší vážností Antierová. Terapeutka pak spíše doporučuje narovinu dítěti říci, že se vám takové hry vůbec nelíbí a nahánějí vám strach. „Tímto způsobem se postavíte do pozice dospělého, který předává v zásadě realistické hodnoty, ale přitom synovi umožníte rozvinout svůj svět fantazie,“ doplňuje odbornice.
Existují samozřejmě hry a situace, kdy je naprosto na místě hru či zbraň rezolutně zakázat.
V prvním případě jde o hry kdy je komukoliv ubližováno, ať již jde o kamaráda nebo třeba o trápení obyčejného brouka, žížaly, housenky apod. V takovém případě hra překročila hranici hry a je pouhou, byť zatím možná nevědomou, agresí.
Stejně je tomu i v případě potencionálně nebezpečných hraček-zbraní. Podobné zásady by se dle odborníků měly týkat i her a „hraček“, jejichž ústředním tématem a zábavou je „násilí pro násilí“. Takové hraní dětské duší nepřináší žádný užitek, spíše ji deformuje a tupí.
Samozřejmě se vám u školních dětí trávících často hodiny u počítače a internetu někdy stane, že „hračka či hra“, která dítě uchvátí, bude naprosto nevhodná a vy mu jí zakážete (např. hry s hororovou tématikou, kdy je hlavním účelem hry zabíjet, trýznit a mučit apod.), přesto ji bude dítě u kamaráda potají hrát. „Jestliže je hra násilnická, je třeba umět ji zakázat. Dítě si ji možná půjde zahrát ke kamarádovi, ale už bude mít povědomí o určitých hodnotách, které jsou vlastní jeho rodičům. I když přestoupí jejich zákaz, vědomí, že takovou hru rodiče odmítají, je krajně důležité pro jeho výchovu a vzdělání,“ zdůrazňuje Edwige Antierová.