[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Sice nepatřím k těm, kdo si vzpomínají na idylku se zpívající maminkou nad postelí (moje máma zpívat neumí, stejně jako já), ale spatřuji v tom jistou romantiku. U malých miminek je uspávání o něco těžší, ale je dokázáno, že dobře reagují na matčin hlas, a když se navíc opakuje v pravidelném rytmu (což zpěv rozhodně je), je velká šance, že se malý křikloun ztiší a usne.
Pokud si pak mimi na tento rituál zvykne od narození, stane se zpívání pomalé a klidné písničky přirozenou součástí uspávacího rituálu. Potom i v pozdějším věku můžete díky ukolébavce docílit svého.
Když se ale rozhodnete, že začnete své dítě uspávat zpěvem například až ve 2 letech, můžete logicky narazit. „Můj syn nikdy neměl problémy usnout sám. Asi ve 2,5 letech se to ale změnilo. Nechtěl ani pohádku, ani číst. Zkoušela jsem ukolébavky a to ho dráždilo snad ze všeho nejvíc. V tomhle směru mi ukolébávání nepomohlo,“ vypráví pětadvacetiletá maminka Lucka.
Ale ani tohle nemusí být železné pravidlo. U dětí, které k hudbě celkově inklinují a mají předpoklady pro hudební sluch, může být jakákoliv melodie zpívaná či pouze vybroukávaná příjemná. „U nás doma pořád hraje nějaká hudba, máme také piáno, flétničku a xylofon, bonga… Takže děti žijí v neustálém kontaktu s písničkami a zvuky. Nikdy jsem je neuspávala pomocí ukolébavek, ale když bylo mladšímu synovi 3 roky, zkusila jsem na něj pár starých písniček na dobrou noc. Moc se mu to líbilo a vždy před spaním mě prosil, abych zazpívala ještě tu písničku o ovečce… Sice během zpěvu neusnul, ale bral to jako signál, že se teď půjde spát,“ oponuje Lucii její kamarádka Lenka. Zkusit se to prostě musí!