[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Lucie a Jiří. Kolegové z práce a kamarádi. Jedenadvacet a jedenatřicet let. Lucie žije od osmnácti s kamarádkami v podnájmu, Jiří se každý večer vrací do svého „dětského“ pokoje v domě rodičů. Na stole má připravenou večeři, nádobí myje máma. Ostatně dělá i všechno ostatní - nakupuje, uklízí, pere a žehlí a každé ráno dává Jiřímu čistou košili. On na rozdíl od Lucie nikdy nezažil pocit, že si nemá ráno čím vyčistit zuby, protože zapomněl koupit pastu, nebo že nemá co k jídlu, protože včera přišel z práce pozdě a nákup už nezvládl. Jediná Jiřího povinnost doma je uklízet si vlastní pokoj. Sem tam pomůže tátovi s opravami v domě, ale jsou to drobnosti. Proč Lucie odešla z domova v osmnácti, a Jiří totéž nedokázal do jedenatřiceti?
Lucie říká, že to prostě tak nějak přišlo. Už od puberty chtěla odejít do Prahy. V hlavním městě si našla práci, a protože dojíždění se jí nevyplácelo, rozhodla se tady bydlet. „Ze začátku mi bylo smutno, ale vzala jsem to jako zajímavou životní zkušenost a nelituju. Rodiče navštěvuju často a ráda, ale svou nezávislost už bych nevyměnila. Kupodivu mé rozhodnutí tenkrát přijali k mému velkému překvapení naprosto bez výhrad,“ vypráví. Jiří odmítá, že by hlavním důvodem bydlení u rodičů bylo pohodlí mateřské péče. „Do čtyřiadvaceti jsem studoval a nechtěl jsem platit byt v Praze, když rodiče mají na okraji města dům. Finanční důvody hrají roli i teď - podnájem by se mi nevyplatil. Bydlení u rodičů je levnější, i když jim měsíčně přispívám nějakými penězi,“ vysvětluje. Lucii nepřipadá Jiří jako maminčin mazánek. „Ale je mi divné, že ve svých letech ani neuvažuje o tom, že by se odstěhoval. Asi dvakrát za poslední dva roky jsem od něj slyšela, že by to chtěl zkusit sám, ale vždycky to skončilo u slov. Nikdy se k tomu neodhodlal.“ Jiří kontruje: „Moje bydlení u rodičů řeší pouze ženy, které se mě na to pořád vyptávají hlavně v práci, mým kamarádům to divné nepřijde. Většina z nich to má doma podobně - taky bydlí u rodičů. Proč by to měnili?“
Dlouho se u nás mluvilo o tom, že dcery jsou samostatné dříve než synové, od loňského roku to potvrzují i aktuální fakta. Zatímco dcery se osamostatňují už od patnácti let a do čtyřiadvaceti většina z nich odejde z domu, synové opouštějí hnízdo často až před třicítkou. Navíc ještě po třicátých narozeninách zůstává se svými rodiči dvanáct procent mužů, žen přibližně jen šest procent. Fakta vyplynula z výzkumu Univerzity Karlovy a Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. „Odchod od rodičů je velmi často spojený s počátkem partnerského soužití, případně se založením rodiny. Věkový rozdíl mezi muži a ženami není ničím novým, protože ženy tradičně zažívají události spojené se zakládáním rodiny v mladším věku než muži,“ míní socioložka Jana Chaloupková ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Je to dáno i historicky - žena odcházela z domu za svým novým manželem a syn zůstával s rodiči. Ženy se osamostatňují dříve i z toho důvodu, že jsou častěji vedeny k péči o domácnost.
Jsou schopné se o sebe postarat, takže pro ně není tak těžké opustit domov. Chlapci jsou vedeni k samostatnosti méně, proto dokud nenavážou trvalý partnerský vztah, necítí potřebu se stěhovat. „Co se týká schopnosti postarat se sám o sebe, jsou na tom ženy lépe než jejich mužské protějšky. Odstěhovat se od rodičů proto není pro dívku tak velký krok do neznáma,“ říká psychoterapeut Michal Mynář. U každé dívky, která žije s rodiči, se podle něj předpokládá, že se bude spolupodílet na chodu domácnosti rodičů. To u chlapců tak běžné nebývá. „A je také méně časté, že by matka rozmazlovala svou dceru, než je tomu ve vztahu matka/syn. Navíc ženy nezřídka vnímají domácnost, o kterou se starají, jako své teritorium. Dvě hospodyně v jedné domácnosti, to málokdy dělá dobrotu, a to ani v případě, že jde o matku s dcerou. Nemusí zde docházet vysloveně ke konfliktům, ale většina žen si v domácnosti raději dělá věci podle sebe,“ upozorňuje odborník.
Ze zmiňovaného výzkumu také vyplynulo, že důležitou roli při osamostatňování hrají peníze, 57 % lidí si myslí, že by oddělené bydlení negativně ovlivnilo jejich finanční situaci. Ostatně podobná data ukázal i průzkum Eurobarometru v roce 2003. Mladí Češi neopouštějí své rodiče, protože si to nemohou dovolit - nemají finanční prostředky na vlastní bydlení. Jenže psychoterapeut Michal Mynář varuje, že často jde spíš o záminku zastírající pohodlnost než o skutečný důvod. „Muži si nechtějí ekonomicky pohoršit - zabývat se půjčkami a vystavit se nepohodlí - třeba tím, že budou sdílet podnájem se spolubydlícím,“ vysvětluje. Proto je k opuštění rodného hnízda obvykle přivede až svatba a úmysl založit rodinu nebo pracovní příležitost v jiném místě. V osamostatňování žen sehrává roli i emancipace. Ženy už nejsou spoutané konvencemi minulých desetiletí, umí být finančně nezávislé a výrazněji si uvědomují vlastní možnosti. Mnohdy neodcházejí z domova kvůli partnerovi nebo svatbě, ale kvůli sobě - chtějí si vybudovat nezávislost. A i když partnera mají, stejně se v mnoha ohledech snaží být samostatné a soběstačné - protože, jak mi řekla Lucie, co jiného dělat ve státě, kde se rozvádí každé druhé manželství?
Bydlení mužů u rodičů ve třiceti letech dnes není žádnou výjimkou. „Tento jev je v současné společnosti stále častější a obvykle už nebývá důkazem závislosti na rodičích,“ říká Jana Chaloupková. Pokud před dvaceti lety děti zůstávaly doma s rodiči, bylo to většinou kvůli závislosti - buď dětí na rodičích, nebo obráceně. To už ale podle odbornice neplatí: „Situace, ve které mladí lidé vstupují do dospělosti, se výrazně změnila. Více lidí déle studuje, vstup na pracovní trh se stává obtížnější, zejména mladší s nižším vzděláním jsou více ohroženi nezaměstnaností, rostou náklady na bydlení a podobně. Všechny tyto okolnosti mohou představovat překážky v osamostatnění se od rodičů. To však neznamená, že by takoví lidé byli nezralí. Tyto trendy můžeme pozorovat nejen u nás, ale i v řadě dalších zemí.“ Čechům se po listopadu ’89 otevřelo spektrum možností, jak naložit se životem, a stigma „divného“ člověka, žijícího ve třiceti s rodiči, zmizelo. Proč by odcházeli, když si se svým životem stejně mohou nakládat podle svého?
Je to pohodlné. Jiřímu vadí bydlení s rodiči pouze z jediného důvodu - nemůže si domů vodit kamarády a ženy. Rodiče mu sice do vztahů nemluví, ale protože stálou přítelkyni zatím nemá, se ženami se schází většinou někde v restauraci. Že by o něj ženy neměly zájem kvůli bydlení s rodiči? „To je nesmysl. Není přece důležité, kde a s kým bydlíte, ale proč tam bydlíte. A mé důvody jsou pragmatické,“ vysvětluje. Jenomže ženy to za důležité považují. „Drtivá většina se dívá na třicátníka, který bydlí u rodičů, spatra a vnímá ho jako naprosto nevhodného pro partnerský život. Nechtějí si vzít ,dospělé dítě‘. Na život bez zodpovědnosti a bez závazků se totiž snadno zvyká a těžko se opouští,“ říká Michal Mynář. Protože si domů nemohou přivést každou chvíli někoho jiného, muži žijící u rodičů ve vztazích také méně experimentují - buď experimentování ukončí příliš brzy, nebo si tímto obdobím neprojdou vůbec. Nehledě na to, že ze schůzek v ulicích, nezatížených společnými problémy, ženu příliš dobře nepoznají. Pak se nelze divit, že začnou experimentovat třeba ve čtyřiceti, kdy už mají manželku a dvě děti.
Více se dočtete v aktuálním čísle časopisu Maminka.