[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Skoro mi to tehdy připadalo jako na vojně: vypij ještě flašku mléka (musí mít přece předepsanou dávku bílkovin), obléknu ti ještě ty ponožky (jinak mu bude zima) a teď si musíš dát svačinku (jsou přece tři hodiny po obědě).
Právě jsem trávila odpoledne u své kamarádky Karly coby „prvomatky, která měla v hlavě jasno – chtěla být tou perfektní matkou, která své dítě vždycky ochrání před nebezpečím, nedostatkem výživy či spánku a pokaždé ho oblékne do organické bavlny nebo nejúžasnějšího modelu ve sladěných barvách.
A že sleduje své spící dítě na videochůvičce i monitoru dechu? To jí připadá naprosto normální. Proč vlastně my rodiče chceme mít všechno pod kontrolou? A je to vůbec zdraví prospěšné?
Dobře si pamatuju, jak jsem u prvního syna šílela třeba jen z toho, že jsme mu podávali oběd o hodinu později, než běžně dostával.
Nebo že dva dny po sobě nedostal jogurt nebo čerstvé ovoce. V hlavě mi neustále problikávalo tolik rad a doporučení, až mě to samotnou stresovalo, že určitě něco dělám špatně.
Mít dítě je přece na začátku tak náročné a nové, že? Proto spousta novopečených maminek lustruje příručky, naslouchá radám i zkušenostem ostatních, aby pak poskytly svému potomkovi podle nich tu nejlepší péči. Jenže je vůbec nutná?
Lektorka a koučka v oblasti emocí a stresu Jitka Ševčíková vidí jednu z hlavních příčin rodičovské kontroly v tom, že v nás samotných někdo podporoval strach.
„U nás se už odmalička dětem vypráví pohádka o Perníkové chaloupce, jak Jeníčka a Mařenku nechá tatínek v lese, Karkulku sežere vlk. My sami se pak bojíme, jak se bude dítě chovat bez nás, bez naší kontroly, že ho potká v životě mnoho zlého,“ upozorňuje Jitka Ševčíková, která osobně přiznává, že ji po prvním porodu často doprovázel strach ze selhání.
„Sama si zpětně uvědomuju, že můj strach plynul z velké nejistoty, nezkušenosti a tápání,“ dodává. Jenže jen malá hrstka novopečených rodičů si (nejen) v prvních letech života své ratolesti dokáže uvědomit, že svou neustálou potřebou kontroly podlamují v dětech zdravé sebevědomí nebo důvěru v sebe sama.
Trápí vás, že si dítě sem tam strčí zašpiněné ruce do pusy, ochutná trávu, podrážky zablácených bot nebo dostane bouchanec od kamaráda? Nebo že nedostane správně nakrájené jablko, odměřené mléko, teplotně vyhovující příkrm?
Jak upozorňuje koučka, svou neustálou ochrannou rukou děti učíme, že svět je vlastně nebezpečné místo.
„Navíc neustálý tlak na rodiče, že nemají nebo nebudou mít něco pod kontrolou, bude způsobovat podrážděnost a obavy, že se přece něco může stát,“ tvrdí Ševčíková, která ve své knize S láskou a rozumem dokonce věnuje úzkostným rodičům jednu kapitolu.
„Píšu v ní o našich primárních instinktech a vypěstovaném strachu, který v sobě zbytečně vyživujeme. A že svou úzkost, vystrašenost a stres pak přenášíme na své děti,“ vysvětluje.
„I já jsem rozhodně na začátku své nové mateřské role patřila mezi úzkostné matky, které chtěly mít všechno jasně nalinkované, věřily reklamám, radám svých maminek nebo tchyní a vlastní rozum, cit i instinkt uložily mimo dosažitelný rajon. Z vlastní představy o správné mateřské lásce a přístupu mě vyléčil nástup mého syna do jestlí v jeho 14 měsících.
Během pár týdnů se naučil sám krmit lžičkou i vidličkou, pít z hrníčku, sjíždět klouzačku popředu i po zádech, vyklepávat si brilantně sníh nebo písek zpod trička a dát jasně najevo své ne, když ho někdo sejmul velkým bagrem po hlavě. Moje pečovatelská láska dostala tehdy hodně na frak.
Ale díky tomu jsem si uvědomila, kolik věcí jsem svému synovi kvůli své převelké opatrnosti upřela!“
Samozřejmě že nás všechny bolístky, boule i zklamání našich ratolestí zasáhnou, a proto se toho i skrze své děti chceme vyvarovat. Jenže jak podotýká Ivana Procházková (ivanaprochazkova.cz), speciální pedagožka a lektorka emoční inteligence dětí do tří let, nejsmutnějším důsledkem rodičovské kontroly je to, že dítě pak nemůže být samo sebou:
„Každý rodič by měl myslet v první řadě na to, aby jeho dítě bylo schopné přežít, žít a taky si i užít v dnešním světě. S tím úzce souvisí zvyšování psychické odolnosti dítěte.
A to ve věku, kdy dítě potřebuje po malých krůčcích dávkovat komplikovanější situace, aby se je naučilo řešit. Tím, že rodič dítě příliš chrání, ho vlastně od takových běžných situací oprošťuje.“
Určitě znáte ve svém okolí dítě, které už napoprvé uposlechne mámino varování. Takové děti se naučily být loutkami, poslouchají pokyny a čekají na ně. „Nebývají také samostatně rozhodné a o tom, jak vypadá syn takové mámy, později manžel, mluvit ani snad nemusíme,“ podotýká Procházková.
Pokud i přesto stále lpíte na tom, aby vaše dítě nikam nespadlo, nezranilo se, nejedlo nezdravé potraviny nebo si hrálo s těmi „správnými“ hračkami, budeme vám držet pěsti, aby se vám to dařilo.
Ale pravděpodobně si tím budete dost výrazně ochuzovat vlastní život a vynakládat spoustu energie, která vám bude chybět někde jinde. Nebo máte druhou možnost: pracovat na vlastních straších a úzkostech a pěstovat ve vašich ratolestech odvahu, nebojácnost a samostatnost.
Co se vám zdá lepší? „Jediné, na čem by měl rodič lpět, je kontrola sebe sama, nad ničím jiným ji totiž člověk opravdu nemá,“ podotýká lektorka emoční inteligence Ivana Procházková.
Zároveň je ale důležité, aby vaše dítě vědělo, že může za vámi kdykoli přijít, abyste mu ošetřili rány nebo ho jen pohladili po vlasech. Někteří rodiče totiž v rámci vlastního projektu s názvem „Dokonalé rodičovství“ zapomínají na smích, radost a sbírání zkušeností vlastních potomků.
„Indiánská moudrost praví: Dítě je host ve tvém domě: nakrm ho, pouč a propusť. Důvěra v sebe, v dítě a v ty, kterým dítě svěřím, má své hranice, ale i své opodstatnění,“ uzavírá Jitka Ševčíková.
Typ úzkostných lidí předvídá nebezpečí více (mnohdy zbytečně) než ostatní. Pokoušejí se mít všechny oblasti života pod kontrolou. Často k tomu rodiče vede stres, dlouhodobá únava, nemožnost sdílet své obavy nebo další rodičovské pocity. Roli hraje také izolace, osamělost nebo bezmocnost, ale také velké množství negativních zpráv z médií.
V první řadě je potřeba si uvědomit, že strach a úzkosti nejsou pro dítě zrovna nejlepší. Přichází na řadu vědomé vystupování z komfortní zóny, třeba tím, že dítě pustíte s tátou nebo jiným členem z rodiny ven a víte, že mu dovolí třeba lézt na stromy.
Úzkostný rodič tak má možnost zažít chvíle, které se sice mohou jevit jako nebezpečné, ale dopadnou dobře. Dalším krokem je pak sledovat takovou nebezpečnou situaci zpovzdáli a nezasahovat a postupně budovat důvěru v dítě.
Vždy je potřeba začít u sebe. Pochopit, proč se tak cítím, proč nechci něco dovolit a začít pracovat na tom, abychom nepříjemné a obávané situace úspěšně zdolávali.
Další z mnoha metod, jak odbourat svou úzkost, je všímat si vlastních myšlenek jakoby seshora, z pozice pozorovatele.
Když se myšlenka, například proč vaše dítě nemůže lézt po stromech, objeví, máte na vybranou. Na chvilku se zastavte a přemýšlejte, co s ní. Pokuste se věc vidět z různých úhlů.
Všímejte si nejen takových situací, ve kterých se vaše dítě skutečně zraní, ale hlavně takových, ve kterých vše dobře dopadlo.
Hlavně v období prvních tří let. Rodiče by měli dávat pozor na takové situace, kdy dítě není schopno odhadnout bezpečnost svého chování. A pokud se jedná o nebezpečí, rodičovský zásah je potřeba vždy. Je ale potřeba tyto situace odlišit od pouhého riskování, zkoušení dítětem, co dokáže a co zvládne. To je pro děti naopak velmi zdravé a přínosné.