[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Existuje tisíc způsobů, jak vychovávat dítě, a každý rodič má při veškerém snažení jen jednu jedinou jistotu: Je to těžké a časově náročné. Nejednám nepřiměřeně a zbrkle? Co je pro mé potomky nejlepší? Nekřičím nějak často a nesoudím zbytečně přísně? Neopakuji chyby, kterých se dopustili moji vlastní rodiče? V čem se možná pletu? Možná je na místě svůj přístup pozměnit.
Autoritářské neboli dominantní rodičovství se dá označit jako citově chladné, kdy se rodiče chovají rezervovaně, jednají z pozice autority a síly. Výchova je založena především na příkazech, zákazech, povelech a trestech. Je tak nasnadě, že podobný přístup se nutně musí projevit ve vývoji, povaze i charakteru dítěte.
Autoritářští rodiče jsou chladní k emocionálním potřebám dítěte, kladou na něj nepřiměřeně vysoké nároky a nekompromisně vyžadují, aby plnilo veškeré povely a instrukce. „Tento styl je spíše tvrdý než milující. Rodiče vyžadují absolutní poslušnost a mají sklony určovat dětem pevná pravidla, zadávat jim jasně formulované příkazy a povely, aniž by jim ale cokoli blíže vysvětlili, uvedli důvod svých rozhodnutí. Jen prostě od nich očekávají, že se jimi budou řídit. Bez bližšího vysvětlení nebo upřesnění prostě požadují, aby děti splnily, co se po nich chce. A hotovo. Zpravidla nechybí ani hrozba trestu,“ přibližuje Pamela Li, odbornice na rodinné vztahy.
Co se děje s dítětem v autoritářské rodině? Jak to poznamená jeho zdravý vývoj, navazování kamarádských vztahů a jiných společenských vazeb? „Silně dominantní rodiče takzvaně tahají za nitky, vodí své děti doslova jako loutky, systematicky pracují na tom, aby převzaly jejich názory a hodnoty jako své vlastní. Jiný názor, odlišný pohled na věc nebo nepohodlná rozhodnutí prostě neakceptují a zakazují,“ vysvětluje vývojová psycholožka Jen Lumanlan. Většina rodičů si samozřejmě nepřeje, aby své děti zraňovali nebo jim cíleně ubližovali. Přesto si tyto obavy autoritářští rodiče často nepřipouštějí, a to ani v případě, že si jsou svého nevhodného přístupu vědomi a uvědomují si, že by měli něco změnit.
„Děti autoritářských rodičů bývají nešťastné, snadno se z nich stanou nepřátelští, nebo dokonce agresivní jedinci. Jsou totiž pod nepřetržitým psychickým tlakem. Nebo z nich naopak vyrostou extrémně neprůbojní, plaší a ustrašení lidé, neschopní získávat přátele a udržovat zdravé mezilidské vztahy. Bezradně tápou, pokud jde o důležité sociální a komunikační dovednosti,“ varuje Pamela Li. Dítě, které vychovávají rodiče „policajti“, nemá šanci naučit se samostatně myslet, rozhodovat se v důležitých věcech podle vlastní vůle a potřeb. Nebylo mu to totiž nikdy umožněno a povoleno. Vyroste pravděpodobně v submisivní bytost, snadno manipulovatelnou a ovlivnitelnou, bez jakékoli iniciativy, nápadů a názorů.
„Navíc takové dítě vyrůstá v domnění, že láska rovná se naprostá poslušnost a že ho lidé budou milovat jen za podmínky, že bude vždy plnit přání, požadavky a pokyny ostatních, a to na úkor vlastních potřeb. A to je velice nebezpečné. To, že ho někdo ovládá a využívá, považuje pak i v dospělosti za normu,“ zdůrazňuje psychoterapeutka Dr. Laura F. Dabney.
Jaký je rozdíl mezi autoritářským a autoritativním rodičovstvím? Naprosto zásadní! Na rozdíl od rodiče autoritáře, který pouze diktuje příkazy a pravidla a očekává, že se dítě bude podle nich chovat, aniž by nějak vysvětlil, proč je to důležité nebo žádoucí, rodič autorita má sice své potomky pod kontrolou, ale vše, co po nich vyžaduje, dokáže srozumitelně popsat a zdůvodnit. Předloží argumenty, je svolný k diskusi, empatický, respektuje pocity a potřeby dětí.
Nejpodstatnější rozdíl je tedy ve způsobu komunikace a emoční angažovanosti. Jak tento rozdíl může vypadat ve skutečném životě? Jeden scénář jako příklad. Dítě je přilepené k televizní obrazovce a sleduje oblíbený seriál. Autoritářský rodič řekne: „Vypni hned tu televizi a běž si udělat domácí úkoly. A bez diskuse.“ Očekává, že dítě splní příkaz bez zbytečných otázek, bez ohledu na cokoli (například zbývá pět minut do konce filmu). Oproti tomu rodič autorita zvolí jinou taktiku. Řekne: „Vypni tu televizi a běž si udělat domácí úkoly.“ Ale ve chvíli, kdy se ozve dotaz „proč?“, v klidu vysvětlí, proč to žádá, odpoví ve smyslu: „Byl bych moc rád, kdyby sis to ve škole nepokazil, když ti to teď tak jde. Je důležité, aby sis nezhoršil prospěch, protože díky tomu se dostaneš na dobrou školu a budeš v životě moct dělat, co opravdu chceš.“ Jinými slovy – otevře prostor pro další dialog.