Julie (30): "Mateřství mi otevřelo oči, vzala jsem si sobce"

Byla snad celá léta slepá? Nebo se něco změnilo?

S největší pravděpodobností byla Julie opravdu slepá, uhranutá kouzlem jeho výrazné a naprosto suverénní osobnosti. Po dvou letech se vzali, po třech otěhotněla – kouzlo se rozplynulo. Péče o dalšího člena rodiny „miláčkovi“ ukrojila velký kus z jeho koláče. Na to nebyl doposavad zvyklý! Už tu nebyla výhradně pro něj, pro jeho potřeby, k jeho službám – což ji ze začátku lichotilo a mohla se rozkrájet, aby byl vedle ní absolutně šťastný

Mateřství jí otevřelo oči. Není tu nikdo, o koho se může opřít, když ji bude zle, kdo ji nezištně pomůže, podpoří, vyslechne. „Miláček“ prostě neumí dávat, „miláček“ se narodil a byl vychován k tomu, aby si bral. Není-li co brát, je „miláček“ zlý, necitlivý, neempatický, sarkastický, a pokud se naskytne vhodná situace, rád ji poníží a ztrapní.

A jak to dopadlo? „Miláček“ nonšalantně odkráčel za zábavou a ona si vzala dva paraleny, po poradě s laktační poradkyní miminko i přes bolest několikrát nakojila a ustlala mu u sebe v posteli, aby v noci nemusela vstávat. „Miláček“ přišel po půlnoci a dotčeně si odkráčel lehnout do obýváku. Ráno ho bolela hlava, a tak si přispal. V 9 hodin požádal o kávu a při kávě rozjímal nad rozmazleností některých dětí, které spí s rodiči v posteli. Ona nic neřekla, zaťala zuby, nakrmila a oblékla miminko a odešla k lékaři. Manžel prý hlídat nemůže, musí do práce. Od lékaře se vrátila s antibiotiky a doporučením klidu na lůžku. „Miláček“, který šíleně pospíchal do práce, byl ještě doma. Nemohl opět najít vyžehlenou košili, měla by s tím prý něco udělat! Kolem oběda dorazila babička. Kouzelná babička. Donesla oběd i večeři, ještě teplé buchty, naložila mrně do kočárku a odjela s ním na procházku.

Je šance, že „miláček“ procitne?

Co pro něj neudělali rodiče, jen těžko svedete ona. I když jsou jedinci, kteří po čase rodinného života pochopí, že rodina funguje dobře jen tehdy, pokud se na jejím chodu podílí všichni zúčastnění; vychází si navzájem vstříc, jsou k sobě tolerantní a umí si navzájem odpouštět.

Případné prozření je obvykle dílem jejich zralé ženy, která se nebojí nastavit partnerovi laskavé, avšak jasné hranice, a zároveň mu dokáže stále projevovat lásku. Jenže od pochopení reality je ještě velký kus cesty k jejímu uskutečnění.

Navíc mnozí „miláčci“ sice nakonec uznají, že jsou sobci, ale umí si své chování skvěle odůvodnit, a nakonec vám sdělí, že se prostě změnit nechtějí. Zkrátka zvyk je železná košile. A potom ber, nebo nech být. Jen na vás pak je, zda jste ochotná a schopná s takovým „miláčkem“ prožít celý život a dokonce na něm být v určitých obdobích života existenčně závislá.