Maminka.czRozhovor

Kája byl citlivá duše, neuměl pracovat s emocemi. Nejradši bych vyměnila svůj život za jeho, říká máma, jejíž syn si vzal život

Dita Mrázková 3.  5.  2024
Pro rodiče není větší bolesti než smrt dítěte. Když se rozhodne odejít ze světa dobrovolně, o to větší šok to musí být. Otázky typu „proč naše dítě“, „proč my“, „co se dalo udělat jinak“, destrukce v podobě obviňování sebe i nejbližších… To všechno zná velmi dobře i maminka Ivana, která přišla před rokem o milovaného syna.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

S Ivanou se známe od doby, kdy jsem coby mladá a nezkušená elévka nastoupila do redakce časopisu Maminka. Ona tehdy byla už ostřílenou novinářkou s bohatými zkušenostmi a i díky ní jsem se v nové práci cítila už po pár hodinách „jako doma“. Kromě lásky k psaní nás pojila i stejná povaha. Obě Blíženkyně, obě tak trochu s hlavou v oblacích. Kdo zná Blížence, ví.

Brzy jsme se spřátelily natolik, že mi mimo jiné byla i svědkyní na svatbě, kde vysekla projev, za který by se nemusel stydět ani Cicero. Vzpomínám, že když jsem k ní přišla prvně na návštěvu domů, ještě jsem neměla děti, zato ona už byla zkušenou mámou tří rošťáků. Tehdy byl doma ten nejmladší, Kája. Krásný klučina s velkýma očima, který mě nesměle pozdravil. Zrovna hrál u počítače nějakou hru. Ani mě, ani jeho mámu tehdy nenapadlo, že za nějakých 10 let z něj bude šampion v e-sportu, profesionální hráč a reprezentant České republiky.

VIDEO: POČET SEBEVRAŽD DĚTÍ ROSTE, PŘIBÝVÁ I PŘÍPADŮ SEBEPOŠKOZOVÁNÍ. CO ZA TÍM STOJÍ?

Nikoho nenapadla ještě jedna věc. Že v době největšího úspěchu, po podepsání profesionální hráčské smlouvy a vidiny super budoucnosti, jen rok po dovršení dospělosti, ze dne na den opustí všechny a všechno. Že trpěl depresemi, nebylo tajemstvím. Prožíval nešťastnou lásku a to mu na duševní pohodě nepřidalo. Když mi jedno ráno, dva dny před výročím mé svatby, na kterou jsme každý rok společně vzpomínaly, napsala tu šílenou zprávu, že Kája spáchal sebevraždu, odmítala jsem tomu věřit. Myslela jsem si, že šlo „jen“ o pokus, že je třeba zraněný a leží v nemocnici…

Bylo pro mě těžké znovu otevírat její rány povídáním o tak bolestné zkušenosti. Jenže Ivana je bojovnice. Každý den musí vstát a žít pro své dva syny. Ani necelý rok od tragédie její bolest neotupil. Nechápu názory, se kterými se už několikrát setkala, že by už měla přestat „tolik truchlit“. Truchlí a je to v pořádku. A co víc, v té největší bolesti našla sílu založit nadaci, která usiluje o pomoc mladým lidem s depresemi. 

Ivanko, naše povídání bude tentokrát jen telefonické, protože jsi teď hodně zaneprázdněná. Kde jsem tě právě zastihla?

Zastihla jsi mě poměrně unavenou a vyčerpanou. Před pár dny se uskutečnil kulatý stůl v Poslanecké sněmovně na téma „Duše teenagera, deprese, úzkosti a sebevražedné myšlenky“, který inicioval náš Nadační fond Twisten Foundation. Zúčastnili se ho nejrůznější odborníci, psychologové, psychiatři, zástupci školství a také mladí studenti.

Tak jsem unavená, protože každé veřejné vystoupení je pro mě pořád psychicky velmi náročné. Vyprávět příběh našeho syna… Ale rozhodla jsme se bojovat, tak to musím přijmout. Někdy mám lepší den, jindy horší. Třeba teď bych se nejraději zahrabala do peřin a nevylezla. Truchlení je dlouhý proces, nechápu, jak někdo může naznačovat, že bych už měla být v pohodě. V pohodě nebudu nikdy. Jen se s tou bolestí možná naučím žít.

V Poslanecké sněmovně zazněla jedna dost znepokojivá zpráva. Údajně každých 40 vteřin spáchá na světě jeden člověk sebevraždu. Počet sebevražd narůstá, celosvětově je to nejčastější důvod úmrtí mezi mladými lidmi od 15 do 29 let. To je opravdu alarmující…

Ano, byla to prezentace psychologa Alexandra Kasala z Národního ústavu duševního zdraví, který je vedoucím Výzkumu prevence sebevražd. Tato fakta jsou skutečně alarmující, navíc pokud jde o sebevraždy dospívajících, míra sebevražednosti je v ČR nad průměrem evropských zemí a výrazně i nad světovým. Zátěž duševních onemocnění roste, přitom ze zdravotního rozpočtu jdou na duševní zdraví pouhá 4 procenta!

To je další smutné číslo. Kdo se pro dobrovolný odchod ze světa rozhoduje častěji? Chlapci, nebo dívky?

Sebevraždy dokonají častěji chlapci a muži obecně, dívky častěji končí na psychiatrických klinikách, nejčastěji kvůli sebepoškozování a poruchám příjmu potravy. Jsou to smutné statistiky, ale mladý lidský život není jen číslo. Je to tragédie, pokud se rozhodne ukončit svůj život dobrovolně.

 

Z osobní zkušenosti si myslím, že nejdůležitější je svoje děti poslouchat, ptát se jich, co je zajímá, co je baví, a klidně je nechat nedělat nic…

 

Dokázali jste nějak „zhodnotit“, proč se tak děje, co za tím stojí a kdy došlo k takovému nárůstu?

Odborníci během kulatého stolu jasně naznačili, že nárůst depresí a psychických potíží u dospívajících začal strmě stoupat ještě před pandemií, pandemie problémy jen umocnila. Někteří mladí lidé prostě v on-line světě nedokázali žít, nedokázali se poprat se sociální izolací. Ale rozhodně nelze říct, že by za narůstající počet depresí mohl „jen“ covid. Každopádně je nutné o tom všem mluvit. I o těch sebevraždách. Nemůžeme dělat, že nejsou.

Nadační fond Twisten Foundation​ funguje jen pár měsíců. Za tu dobu jste toho ale už stihli poměrně dost. Na co jsi nejvíc pyšná?

Nadační fond vznikl v prosinci, v den, kdy by náš syn oslavil 20. narozeniny. Zároveň s námi spustil podobný projekt KARE (Karel + care, pečovat), zaměřený na duševní zdraví mladých lidí, také francouzský tým Vitality, za který náš syn hrál. Vzájemně se podporujeme, vážíme si finanční pomoci z jejich strany. Takže abych odpověděla, náš fond funguje de facto čtyři měsíce. Za tu dobu jsme se snažili spustit první projekty na podporu duševního zdraví. Nevím, zda můžu použít slovo pyšná, ale myslím, že Kája by byl na naši rodinu pyšný, protože i on byl bojovník, který se snažil neuhnout.

Podařilo se nám tedy spustit projekt KAREme, což jsou on-line chaty pro dospívající, kam mladí mohou anonymně napsat a svěřit se s tím, co je trápí. Odpovídají jim peer konzultanti s krizovým výcvikem pod záštitou psychologů z Endlessly. Mezi další projekty patří projekt KAREwe, který je pro změnu určen rodičům. I to jsou on-line setkání, kterých se můžou rodiče zúčastnit a zeptat se na cokoli, co se týká jejich dětí. Dále jsme začali natáčet podcasty KAREtalk, s různými hosty, odborníky, kouči, psychology, sportovci, zpěváky, influencery… Všechno na téma mentálního zdraví dospívajících. Víme moc dobře, že mladí lidé, zvláště chlapci, se zřídka svěřují rodičům, ale rádi se něco dozvědí od lidí, které třeba sledují na sociálních sítích.

Samozřejmě bych ráda zdůraznila, že nesuplujeme psychiatrickou péči, jsme spíše takové záchytné rameno. Akutní problém, pokud je, přesměrují naši konzultanti na lince jinam. Ale uvědomujeme si, že bez prevence se nepohneme, zvláště v době, kdy totálně selhává psychiatrická a psychologická péče pro adolescenty.  

V našem předchozím rozhovoru jsi apelovala na rodiče, aby své děti netrestali a nekřičeli na ně. Já se podle toho snažím řídit každý den, 24/7, ale někdy mi to prostě ujede. Synovi se pak vždycky snažím důvod mého „selhání“ vysvětlit. Zásadní je tedy i komunikace. Nedopustit, aby se dítě uzavřelo do sebe.

I já jsem někdy zvedla hlas, myslím, že to prostě nejde uhlídat pokaždé. Ještě bych ale přidala jednu radu. Z osobní zkušenosti si myslím, že nejdůležitější je svoje děti poslouchat, ptát se jich, co je zajímá, co je baví, a klidně je nechat nedělat nic. Protože mimo jiné, jak vyplynulo z kulatého stolu, k psychickým potížím dochází hlavně proto, že je velký tlak na výkon. Následně na výsledek. Nesnažit se tedy neustále tlačit na dítě, aby bylo nejlepší, ale říkat mu, že mít špatný den je normální. My je snad nemáme? Jsme každý den perfektní? Zasloužíme si každý den v práci pochvalu?

Je normální chybovat, je normální nebýt každý den perfektní. A když pak jedničkář dostane pětku, všichni začnou panikařit, děsit se, nadávat, proč, jak je to možné. Prostě jsme jen lidi. A pokud jde o komunikaci… Ano, dokud to jde a dokud vás dítě poslouchá, mluvte s ním. Když k vám přijde a na něco se ptá, neodežeňte ho se slovy „teď nemám čas“. Stejně tak bychom se měli my rodiče snažit dítěti občas přiblížit. Znáte to pořekadlo, když chceš vědět, jak se cítím, obuj si moje boty. Nezakazujte hned striktně počítač, ale zkuste si s ním k němu sednout a zahrajte si s ním tu hru. Poznat svět svého dítěte, to by mělo být důležité, ne to, jestli náhodou nepřinese poznámku.

I když v případě školství bychom se dostali do velké diskuse, protože to je jeden velký problém. Dril, mentorování zbytečností místo věcí, jako je duševní hygiena, wellbeing. Možná se jednou dočkáme změny, i v tomto směru chce náš nadační fond podnikat kroky.

Kája byl v tom nejlepší slova smyslu citlivá duše. Sama mám doma taky jednu takovou. Tyto děti si hodně věcí berou k srdci víc, než je mnohdy zdrávo. Odborníci doporučují posilovat u dětí emoční odolnost. Pokoušela ses o to, když byl Kája malý?

Jak říkáš, Kája byl citlivá duše, neuměl pracovat s negativními emocemi. To byl, myslím, taky hlavní důvod, proč došlo k tomu, k čemu došlo. Možná jsem chybovala i já, svým třem synům jsem někdy možná až moc umetala cestičky. Ptáš se, jak posílit emoční odolnost… No, především musíme být emočně odolní i my rodiče. Jinak to nejde. Existují samozřejmě různé kurzy, návody, jak postupovat. Ale pokud bych mohla říct svůj názor, emoční odolnost by se měla pěstovat odmalička. Třeba tím, že necháme dítě, aby si rozbilo nos, aby si vyzkoušelo samo, co chce. Že je budeme učit emoce regulovat, ne potlačovat. Učit je řešit problémy i to, že chybovat je v pořádku. Povídat si s nimi, co právě prožívají… Dovolit dítěti, aby se samo snažilo najít řešení – neřešit to za ně.
Ano, i já jsem v tomto měla mezery, ale čas už nevrátím.

 

Kdybych mohla vyměnit svůj život za synův, udělám to bez váhání. Ale nejde to. Musím s tou bolestí žít…

 

V období puberty se děti uzavírají do sebe. Byl to i Kájův případ, nebo se dokázal se svými strastmi svěřit? 

Puberta je náročné období, kdy se mladí kluci i dívky mění. Nejen fyzicky, ale i psychicky. A je pravda, že v mnoha případech se zvláště kluci uzavírají do sebe a o svých problémech nemluví, především ne s rodiči. Obecně jsou mladé dívky sdílnější, empatičtější, více se mezi sebou svěřují navzájem. Kluci to tak nemají, alespoň pokud mohu soudit i z osobní zkušenosti. Navíc zde fungují ony genderové stereotypy, kluci musejí být silní, nesmějí brečet, nesmějí projevovat emoce. To je toxické, pokud někdo takto stále syny vychovává, myslím, že jim zadělává na velké problémy i v dospělosti. Ovšem ono to taky souvisí s tou šílenou stigmatizací duševních onemocnění, nikdo nechce chodit s cejchem na čele, hele, já mám deprese, úzkosti, sebepoškozuji se – společnost akceptuje zlomenou nohu, rakovinu, ale s depresemi se jen málokterý dospívající kluk svěří. Ale abych to nezamluvila. Kája se svěřoval kamarádům, svým spoluhráčům i nejstaršímu bratrovi. Ale bohužel ne vždy na jejich rady dal…

Kdybys mohla vrátit čas, Ivanko, udělala bys něco jinak? Nemám ale na mysli sebezpytování, jak Kájově odchodu zabránit, to vůbec ne. Snad mi rozumíš…

Kdybych mohla vyměnit svůj život za synův, udělám to bez váhání. Ale nejde to. Musím s tou bolestí žít. Snažím se nedávat si vinu, s manželem hledáme cestu, jak jít dál, i když je to velmi těžké. A na tvou otázku, zda bych něco udělala jinak – asi ne. Snažila jsem se být svým synům vždy nablízku, být tu pro ně. Dávala jsem jim vždy spoustu lásky, chválila jsem je, hladila. Nebyla jsem dokonalá, ale dělala jsem vše, jak nejlíp jsem uměla. A jsem ráda, že jsem svému synovi nikdy nebránila jít za jeho sny. Sny jsou motor, bez kterého život nemá smysl.


o twisten foundation

Twisten Foundation je nadační fond, který chce podporovat mentální zdraví teenagerů. Na počest Karla Twistena Ašenbrenera ho založila jeho rodina. Jeden z nejtalentovanějších českých e-sportových hráčů si totiž začátkem června roku 2023 vzal kvůli psychickým potížím život. Nadační fond tak chce pomáhat dospívajícím, kteří se nacházejí v podobných situacích jako Karel Ašenbrener.

Průzkum Národního ústavu duševního zdraví ukazuje, že psychický stav mladých je velmi špatný. U každého třetího deváťáka v Česku se projevují znaky, které ukazují na středně těžké až těžké úzkosti. Čtyři z deseti navíc mají známky středně těžké až těžké deprese. Sebevražda je nyní důvodem čtvrtiny všech úmrtí ve věkové kategorii 15 až 24 let. Více na https://www.twistenfoundation.cz

Alarmující stav duševního zdraví české mládeže: sebepoškozování i sebevraždy. Kde hledat pomoc?
Témata: Děti, Rodina a vztahy, Rozhovor, Mateřství, Psychika, Rodina, Výchova, Rodičovství, Dospívání, Emoce, Inspirativní ženy, Životní příběh, Dětství, Deprese, Bolest, osud, mateřská láska, povaha, duševní porucha, tragická smrt, Nadace, Smrt dítěte, Trauma, citlivost, sebevražda