[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Poznaly jsme se v porodnici, Jiřinku tehdy opustil přítel a my se během 4 dnů velmi sblížily. Vše jsem prožívala s ní. Klukům jsou nyní 4 roky a my si stále voláme a v rámci možností se navštěvujeme. Jiřinka je skvělá holka, má za sebou těžký život, za kterým však definitivně zavřela dveře.
Dva roky po porodu totiž potkala skvělého chlapa, odstěhovala se na venkov, kde se jako rodina snaží žít maximálně soběstačně. I proto se už tolik nevídáme. Syn Jiřinky byl na rozdíl od mého „raracha“ vždycky hodný a klidný. Čím je ale straší, tím víc je patrné, že je velmi zvláštní a jiný, než většina dětí v jeho věku.
Myslím, že bude ve školce i škole potřebovat individuální přístup a pochopení, jinak bude narážet na odsouzení a nepochopení pedagogů a přímočarou dětskou krutost spolužáků. To vše i naše přátelství jsou důvody, proč chci o všem s Jiřinkou promluvit. Rodina navíc bydlí trochu izolovaně a kamarádka nemá porovnání s jinými dětmi synova věku.
Nechci úplně detailně popisovat, čím je Jiřinky synek jiný, to by asi nebylo úplně vhodné, ale jedna z nejnápadnějších věcí je, že neustále poskakuje a zvláštně třepe rukama, především když je nějak rozrušený. Tedy až na okamžiky, kdy ho zaujme nějaká knížka nebo kreslení (televizi ani počítač nemají). Poskakováním ale nemyslím, že lítá jako střela (jako ten můj „janek“), on při tom svém třepání a mávání rukama klidně stojí na jednom místě!
Když byli kluci menší, hrávali si spolu, tedy spíš vedle sebe, nyní má o kontakt zájem jen můj syn. Když se kluci vidí, občas to vypadá, že si i hrají, ale syn mi pak vždycky říká, že ho kamarád asi neslyší, že je hluchý, vůbec mu prý neodpovídá, nekomunikuje s ním, ale vede jakýsi monolog – prý asi mluví s duchy.
Uvědomila jsem si, že jsem synka Jiřinky vlastně neviděla si s někým doopravdy povídat, prostě vést dialog. Většinou vypráví (krásně mluví) nějaký příběh či zážitky se zvířaty, ty má opravdu rád. Vůbec si nedovedu představit, jak bude fungovat ve školce, kam by měl jako předškolák začít od září chodit.
Často si říkám, že ze své jinakosti vyroste, že si dělám zbytečně starosti. Prostě z něj bude introvert a typický vědátor. Jenže pak ho vidím a pochybnosti se vrací. „Malý ptáček“ stále třepe „křidélky“, nekomunikuje s okolím a spokojeně si žije ve své bublině, kam občas dolehne hlas Jiřinky a odešle ho na toaletu, přiměje k jídlu, se kterým má od narození problémy a donutí ho k oblékání, které nakonec dokončí maminka.
Když si vzpomenu na děti z našeho mateřského centra (kde pracuji na půl úvazku), tak si nedovedu představit, jak by tam „fungoval“. A co teprve v kolektivu dětí v běžné státní školce či škole! Děti jsou nemilosrdné a odlišnost poznají strašně rychle, a když s ní učitel neumí pracovat, může se škola stát pro dítě peklem.
Asi už tušíte, o co mi jde! Mám Jiřinku a jejího syna ráda, a vidím, jak poklidně žijí ve vzájemné symbióze a jednoduše se o ně bojím! Obávám se, aby „velký svět“ naprosto nezadupal život malého kluka. Pokud má chlapec nějakou poruchu, psycholog by Jiřince pomohl a poradil, jak s chlapcem lépe pracovat a připravit ho na školu, a také by ulehčil budoucí chlapcově pedagožce najít k zvláštnímu (ale evidentně chytrému) žáčkovi správný přístup.
Za měsíc jedeme k Jiřince na prodloužený víkend a já se odhodlávám k tomu, vše kamarádce říct. Ano, vím, mohla bych dát všemu volný průběh – není to mé dítě, má rodina – ale představila jsem si sebe a mého synka na jejich místě, a rozhodla jsem se, že s Jiřinkou promluvím.
Manžel je rezolutně proti, s mým pohledem na věc sice souhlasí, i jemu (introvertnímu programátorovi) přijde chlapec hodně „mimo“. Ale situaci prý mají vidět a řešit rodiče. Jenže pod svícnem bývá tma a láska některé věci zkrátka vidět nechce.
Obrovská úleva! Tato dvě slova naprosto vyjadřují, co nyní cítím. Včera mi volala Jiřinka, zda u nás nemůže se synkem přespat, jedou totiž do našeho města na jakési vyšetření – prý na popud manželovi maminky, která si myslí, že vnuk potřebuje před nástupem do kolektivu navštívit psychologa.
Já hloupá si mohla ušetřit nervy a kontaktovat chlapcovu babičku! Je to skvělá dáma v letech, která pracuje už 35 let v družině! Nevydržela jsem a Jiřince vše velmi emotivně „vysypala“ do telefonu, a světe div se, kamarádka byla ohromně dojatá, jakou mám o ně starost. Doufám, že vše dobře dopadne!
(Eliška CH., 38 let)