[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Danymu jsou tři a půl a je to hyperaktivní dítě. Na to, že nedovede v klidu posedět na místě a nedokáže se na nic soustředit, už jsem si jakž takž zvykla a naučila se s tím žít. Agresivní sklony jsem u něj ale nikdy nepozorovala. Tedy až do toho osudného odpoledne v parku. Ve společnosti dětí se agresivně nikdy neprojevoval, i když je fakt, že po dětském kolektivu nikdy zvlášť netoužil. Pokud se v něm ale ocitl, dokázal ho přijmout a tolerovat. Sice si nejradši hraje sám, stranou od ostatních, a příliš se nezapojuje, ale když se přidá někdo k němu, klidně se s ním o hračky rozdělí. S o rok starší holčičkou mé sestry se snášel vždycky víceméně bez problémů.
I proto bylo tohle odpoledne pro mě jak rána palicí do hlavy. Co se mu proboha muselo odehrávat v hlavě předtím, než něco takového udělal? Je to normální? Neměla bych s ním zajít k psychologovi? Jak se teď vůbec podívám mámě do očí? Co jsem to probůh vychovala za dítě? Tyhle a další otázky mi vířily hlavou celý zbytek dne. A to jsem pochopitelně netušila, že to je teprve začátek.
Asi za deset dní po prvním incidentu jsme odjeli na víkend k našim na chalupu a tam jsme se stali svědky dalšího Danyho výstupu. Mamka mu chtěla dát na hlavu kšiltovku, protože se akorát chystali do lesa, tak aby nechytl klíšťata. Úplně běžná věc, kterou udělala před tím už milionkrát a syn nikdy ani nehnul brvou. Tentokrát ovšem ne.
Tentokrát kolem sebe začal nepříčetně šermovat rukama tak, že mámu několikrát silně uhodil do obličeje, a hystericky vzlykat. Čepici si serval a naštvaně ji po mámě mrsknul. A nic na světě ho nepřinutilo nasadit si ji zpátky. Sledovali jsme to opět úplně v šoku. Opět dostal vynadáno a opět na zadek. Ten večer jsem si ale už umínila, že vyhledám odbornou pomoc.
Zašla jsem se synem k dětské psycholožce. Totální ztráta času a mrhání peněz, alespoň tedy v případě této pani. "Vysvětlila" mi, že syn prochází přirozenou etapou života, která se vyznačuje vzdorovitým jednání, návaly vzteku a vynucováním si vlastního názoru. Bez zbytečného zveličování prý takové chování brzo odezní. Zbytečné zveličování??? Jestli něco, měla jsem pocit, že jsem synovo chování do teď spíš podceňovala.
Poslední incident s mámou proběhl před cca 14 dny. Od té doby se snažím jejich kontakt omezit, ale je mi jasné, že to není řešení a hlavně, že to není správné. Seděly jsme v kuchyni a Dany běhal po obýváku a házel tam tenisákem. Řekla jsem mu, ať to nedělá, že něco rozbije. Nereagoval. Houkla jsem na něj podruhé. Zase nic. Řekla mu to máma. Přestal, přiběhl k ní a hodil jí míč vší silou přímo do obličeje.
Jsem z toho nešťastná a nevím, jak to spravit. Mám pocit, že jsme s manželem jako rodiče selhali, že jsme někde udělali hroznou chybu a teď už je pozdě na to něco dělat nebo zkrátka nevíme, co. Máma je z toho samozřejmě taky špatná. Nerozumí tomu, proč si Dany vylévá svůj vztek právě na ni, ani proč vlastně takovými záchvaty trpí. To bohužel netuší nikdo z nás.