[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Stále více rodičů ustupuje od autoritativní výchovy a snaží se své děti vychovávat benevolentněji, než tomu bylo dřív. Vzpomeňte si, jak jste před lety na dovolené opovržlivě koukala na děti rodičů z anglofonních zemí a v duchu děkovala spíše tvrdé výchově za to, že vám například v jídelně děti nevyklápějí těstoviny na hlavu a dokážou dokonce samostatně stolovat... Jenže doba se změnila. A dnes? České děti, ale i rodiče, jsou naprosto srovnatelné se světem. Jsou uvolněnější, rodiče považují spíš za kamaráda, který v pozadí čeká, aby potomka případně vysekal z průšvihu, než za autoritu, kterou je třeba bezpodmínečně poslouchat na slovo. Díky takové výchově jsou naše děti sebevědomější, kreativnější a otevřenější. Jenže jaký má tento druh výchovy vliv na jejich psychiku?
Losangeleský autor knih o výchově mládeže Christopher Noxon tvrdí, že dětská kultura se mezi dospělými stala moderní a ze spousty matek a otců se stali spíš „spoluhráči“, kteří skáčou se svými ratolestmi na hřišti nebo hrají počítačové hry, než ti, kteří udávají tón v komunikaci a velí. Nedávno uskutečněný průzkum mezi rodiči dětí ve věku od 2 do 17 let skutečně prokázal, že 35 % rodičů hraje počítačové či video hry, 80 % z nich je hraje spolu se svými dětmi, čímž stráví asi devět hodin měsíčně. „Coby rodiče dáváme přednost vzájemnému porozumění před udílením příkazů,“ říká Noxon (38), sám otec tří dětí.Zatímco dříve chtěli být rodiče svými dětmi především respektováni, dnes si přejí, aby je děti měly rády. A to opravdu hodně. Téměř polovina (přesně 43 %) dotazovaných rodičů odpověděla, že chce být nejlepším kamarádem svého dítěte.
Autoritativní výchovu nahradila demokratická. Můžete to ostatně pozorovat na každém dětském hřišti. Je docela obvyklé, že slyšíte, jak rodič říká: „Mohl bys prosím kousek odjet s tou tříkolkou, ať může ta paní projít?“ Nebo: „Nevadilo by ti, kdybychom dovolili i jiným dětem hrát si s tvými bábovičkami?“ Ačkoli předešlá generace říkala svým dětem, co mají dělat, mnoho rodičů má dnes pocit, že by měli tento autoritářský styl opustit. A studie tento názor jen potvrzují. Průzkum totiž ukázal, že autoritativní rodiče vydávají hlavně rozkazy, aniž by vysvětlili jejich důvod. Výsledkem je, že jejich děti pak pouze poslouchají, aniž by znaly různá pravidla. Když potom jednají samy, jsou mnohem méně disciplinované. Ve snaze nenásledovat vzor svých rodičů se dnes mnoho lidí soustředí spíše na vytváření obousměrné komunikace se svými dětmi, vyžadují od nich názor a jsou poměrně otevření vyjednávání.
To všechno sice zní krásně, ale je toto demokratické smýšlení opravdu tak dobré? Zdá se, že teenagerům vyhovuje. Místo rebelování a odmítání názorů svých rodičů dnešní mladí lidé v mnohém následují příklady svých matek a otců. V dalším sociologickém průzkumu uskutečněném v letech 2005 až 2006 požádali skupinu teenagerů, aby jmenovala svůj vzor. Téměř dvě třetiny z nich uvedly jednoho ze svých rodičů. Zhruba 75 % jich tvrdilo, že se svými rodiči vycházejí velmi dobře. Místo generační propasti můžeme tedy pozorovat spíše prolnutí generací.
Psychologové a odborníci na výchovu dětí se obávají, že snaha být přítelem dítěte může mít za následek neochotu zavádět určitou disciplínu, kterou děti potřebují. „Děti potřebují vědět, co je rozumné, a co ne. A někdy je opravdu nutné, abyste jim řekli ne,“ vysvětluje psycholožka Marie Šťastná. „Rodiče se bojí svých dětí,“ říká. „Mají strach, že se na ně děti budou zlobit nebo je nebudou mít rády. Proč se rodiče snaží, aby jejich dítě bylo ,někdo‘, když děti pouze chtějí, aby jim rodič ukázal, jak správně vyrůstat?“ Podle Šťastné jde v tomto případě o velké nepochopení. Dnešní rodiče vyrostli v prostředí, kde neexistovala téměř žádná možnost diskuse. Ten pocit, že jejich hlasy nebyly v dětství vyslyšeny, přivedl mnohé z nich k přesvědčení, že například nikdy bezohledně neokřiknou své děti, a nebudou tak následovat špatný příklad svých rodičů. Chtějí být prostě lepší. Jenže přináší jejich snaha kýžené ovoce?
David Amsden, americký spisovatel, který v jedenadvaceti letech napsal knihu Důležité věci, na kterých nezáleží - román o dětech z předměstí - si myslí, že ve způsobu, jakým se dnešní rodiče přátelí se svými dětmi, je značná dávka narcismu a dětinskosti.„Lidé, kteří jsou dnes rodiči, pociťují jistou nostalgii ke své vlastní minulosti a snaží se prožívat životy svých dětí, a připomínat si tak vlastní mládí,“ říká. Mnohdy jde o něco až nenormálního, jak se rodiče snaží odsuzovat ty stránky životů dětí, které neodrážejí jejich vlastní nebo nepasují k jejich snům a ambicím. „Na jedné straně dělicí čára mezi dětmi a dospělými nebyla ještě nikdy tak tenká v tom, jak obě strany touží po stejných výrobcích, šatech, hudbě a podobně,“ říká Amsden. Dodává však, že na straně druhé jsou rodiče posedlí myšlenkou, že jejich děti směřují k nějakému neúspěchu. A dokonce mluví o „supervelkých“ dětech a miniaturních dospělých. Jsou to často tito miniaturní dospělí, kdo dnes zastává roli rodičů. Což pro dětskou psychiku není nejlepší...
Rodiče mohou zůstat „parťáky“ svých dětí, ne však za všech okolností. Jednu chvíli s nimi můžeme hrát fotbal a společně se bavit, ale v příští minutě musíme být schopni říct: „Neházej písek tomu chlapečkovi do obličeje! Jestli nepřestaneš, hra končí.“ Když je rodič schopen ukázat, že své varování myslí vážně, dítě to pochopí a bude schopno přepnout a v jedné chvíli vás vnímat jako autoritu a podruhé zase jako svého kamaráda. Odborníci se shodují, že rodiče mohou používat hru, aby posílili svoji autoritu vůči dítěti, pokud tento čas využijí jako příležitost dítě něco naučit. Můžete tak do hry vsunout poučení o tom, co znamená být dobrým přítelem nebo něčí oporou. A co je nejdůležitější - jste-li schopni si se svým dítětem hrát a uplatňovat přitom svoji vůdčí roli rodiče v případech, kdy je to nutné, posilujete tak svůj vzájemný vztah. Děti vás budou více respektovat a budou s vámi úzce svázány. A rodič se také cítí lépe, protože si čas strávený se svým dítětem užívá. Tak co, už víte, co po svém potomkovi striktně vyžadovat a kdy trochu povolit a dovolit si luxus sdíleného kamarádství?