Kateřina Butaki a její cesta za darováním vajíček: Přetvářím bolest v lásku a ztrátu v nový začátek

„Byla jsem mladá studentka zdravotnické školy, když jsem poprvé otěhotněla. I přes svou nezralost jsem cítila hlubokou lásku k tomu malému životu, který ve mně rostl,“ vzpomíná Kateřina. Jenže osud rozhodl jinak. „Byla jsem postavena před těžké rozhodnutí, které mě poznamenalo na celý život. Musela jsem podstoupit interrupci. V mém nitru zůstala prázdnota, kterou nic nedokázalo zcela zaplnit.“

Touha po dítěti ji pak provázela dlouhá léta. „Nikdy mě neopustila. Naopak, časem se stala mojí nejsilnější motivací.“

Po letech se Kateřině narodili dva zdraví synové. „Naplnila mě obrovská radost a vděčnost. Uvědomila jsem si, že to, co jsem kdysi musela obětovat, mi bylo nakonec vráceno v té nejkrásnější podobě.“

Kateřina Butaki

A právě tehdy si uvědomila, že její příběh může přesáhnout rámec její vlastní rodiny. „Došlo mi, že mohu být nadějí pro jiné ženy, které stále čekají na svůj zázrak.“

Jako novinářka se často setkávala s tématy reprodukční medicíny. „Darování vajíček se přede mnou objevovalo pořád častěji. Bylo to, jako kdyby mi život ukazoval cestu, po které mám jít. Věděla jsem, že až přijde ten správný čas, pomohu.“

Ten čas nakonec přišel a Kateřina se rozhodla darovat vajíčka na klinice Pronatal. „Dnes už vím, že každé vajíčko, které daruji, není jen biologický materiál – je to naděje. Je to šance pro ženy, které touží po dítěti, ale jejich vlastní tělo jim to nedovolí.“

Její rozhodnutí má hluboký osobní význam. „Tímto krokem dávám hlubší smysl své minulosti. Přetvářím bolest v lásku, smutek v radost a ztrátu v nový začátek.“

A co by vzkázala ženám, které čekají na své vytoužené dítě? „Vím, jaké to je toužit po dítěti a nejistě čekat, zda se ten sen někdy splní. A pokud mohu být mostem mezi snem a realitou, udělám to s otevřeným srdcem. Protože každá žena, která touží po dítěti, si zaslouží šanci držet ho jednou v náručí.“