Maminka.czSlavní rodiče

Kateřina Jacques: Každý člověk by měl dostat šanci

, Časopis Maminka
8. 4. 2009
Kateřina Jacques: Každý člověk by měl dostat šanci
První dáma zelené politiky, bojovnice za lidská práva a hezčí svět, přátelský k maminkám a dětem. To je Kateřina Jacques.

Chystala jsem se do Poslanecké sněmovny České republiky na setkání pro mě opravdu výjimečné. Se členem parlamentu jsem totiž ještě tváří v tvář nemluvila. Trochu jsem se proto první takové zkušenosti obávala. Všechna tréma ze mě však spadla, když nás paní Jacques přivítala před sálem sněmovny.

Byla velmi přátelská, vstřícná a především přirozená. Připadala mi jako holčička, která má upřímnou radost ze světa kolem. Ukazovala nám, jak poslanci hlasují, kde kdo sedí a vyprávěla úsměvné historky ze sněmovny. Na vysokou političku je příjemně upovídaná a nevídaně zdvořilá. Po několika hodinách, které jsme spolu strávily, jsem nabyla dojmu, že bychom se všichni měli mnohem lépe, kdyby bylo více politiků, jako je ona. Má ve zvyku pomáhat lidem daleko nad rámec své pracovní náplně.

Mnohdy dělá mravenčí práci, která není příliš vidět, a přesto je nesmírně důležitá. Je členkou několika různých výborů, které se zabývají ochranou lidských práv a usilují o rovnost příležitostí. Svým působením pomáhá překonávat kulturní, národnostní, politické i sociální hranice mezi lidmi. Filmová dokumentaristka Olga Sommerová o ní prohlásila, že dělá čest ženskému pokolení, dodává ženám kuráž a vybízí je k následování. Kateřinu Jacques v kandidatuře na funkci místopředsedkyně Strany zelených otevřeně podporoval i bývalý prezident Václav Havel.

Podle něho je schopnou a perspektivní političkou, která má na úspěchu Strany zelených velkou zásluhu. Paní Jacques je vzdělaná dáma s velmi kultivovaným projevem. Jako jedna z mála politiků dokáže proměnit své myšlenky a slova ve skutečné činy. Sama na sebe pohlíží možná až příliš skromně. A právě tím je bezesporu výjimečná, a to nejen v politice...

* Jak jste se vlastně dostala do Poslanecké sněmovny?

Celé mé politické angažmá je svým způsobem shoda náhod. V určitý okamžik jsem byla na určitém místě a přišla nabídka, kterou jsem uchopila. Myslím si, že můj život se klidně mohl odvíjet úplně jinak. Měla jsem jediné přání, že chci být máma. To byla potřeba, kterou jsem měla už na gymplu a velmi rychle jsem ji realizovala. Představa bezdětného života mě vůbec nelákala, přestože u mých vrstevnic to tehdy bylo naopak. Bylo po pádu železné opony, což byl další důvod, proč nemít děti a využít svobodu, která nám byla dána. I já jsem dobrodruh. Také jsem chtěla poznávat svět, ale stále jsem měla pocit, že pro mě je důležitější být mámou.

* Co vás tak lákalo na mateřství?

Elementární smysluplnost. Mateřství je pocit a činnost, o nichž člověk nepochybuje, že mají smysl. O všem ostatním můžete mít pochybnosti. U dětí ne. V tom je krása mateřství, protože vás to v životě jednoznačně ukotví a dostanete souřadnice, se kterými se už nikdy po smyslu života nemusíte ptát, a to je fajn. Otazník je vyřešen a vše můžete dál dělat v plném nasazení. S dětmi jsem studovala. Mohlo by se zdát, že se teď věnuji politice na úkor rodinného života, ale já to dělám i pro mé děti. Protože mé politické angažmá je o tom, že chci, aby žily v rozumné společnosti a měly čistý vzduch a zdravý život.

* Jaká jste byla studentka?

Chodila jsem na výtvarné gymnázium. Byla jsem hodně ovlivněná dobou nesvobody a přesvědčením, že lidem nemá být jedno, že žijeme v totalitním režimu. Už tenkrát jsem dávala najevo svůj postoj, říkala jsem nahlas své názory a komentovala věci asi víc otevřeně, než bylo obvyklé. Zajímala mě politika. Po změně režimu byla najednou možnost studovat politologii, a tak jsem se přihlásila. Nebrala jsem to ale jako cestu k dosažení zajímavé profese. Jen mě tato problematika zajímala.

* Co jste tedy potom dělala?

Hodně jsem tlumočila z němčiny, překládala jsem divadelní festivaly. Mám velmi ráda divadlo, takže tohle byla skvělá příležitost, jak být hodně blízko prken, co znamenají svět. Zpracovávat literární díla mě bavilo, zůstala jsem u toho několik let. Potom jsem se dozvěděla, že nějaká paní odchází z Úřadu vlády na mateřskou dovolenou a že za ni nemohou najít náhradu. Chtěli někoho jen na šest měsíců, mně to nevadilo, a tak jsem za čtrnáct a půl tisíce začala pracovat jako referentka na Úřadu vlády v oddělení pro záležitosti romských komunit. Postupně jsem se vypracovala až na ředitelku sekce. Tehdy mě oslovili Zelení, jestli bych s nimi chtěla spolupracovat, a o něco později jsem kandidovala v primárkách a dostala se na druhé místo za Martina Bursíka. Šťastná shoda náhod tomu chtěla, že jsem se ocitla v Poslanecké sněmovně. Nebyla to promyšlená strategie, spíš chuť přijmout úkol, který ke mně přicházel.

* Nestýská se vám po překladatelství? Svět literatury a dramatu je svým způsobem velmi magický…

Když jsem byla půl roku poslankyní, stýskalo se mi tak, že jsem dokonce tlumočila podzimní ročník festivalu. Byly to hrozné nervy, ve sněmovně se tehdy právě schvaloval rozpočet na další rok. Dokázala jsem to skloubit, ovšem s vypětím všech sil. A tak jsem další rok usoudila, že člověk nemůže sedět na dvou židlích. Zůstala jsem věrným divákem a každý rok se snažím vyčlenit si čas na pár představení. Třeba se k tomu jednou ještě vrátím.

* Cítíte na sobě po vstupu do veřejného života nějakou proměnu?

Vnitřně se cítím už velmi dlouho vlastně nezměněná. Mám ze sebe úplně stejný pocit jako v době, kdy mi bylo patnáct a byla jsem na gymnáziu. V té nejhlubší vrstvě se toho změní hrozně málo. Má práce mě samozřejmě do něčeho stylizuje a udržuje mě v určitém tempu. Myslím si, že kdybych s ní teď skončila, tak se velmi snadno vrátím k dřívější obyčejnosti a jednoduchosti.

* V dnešním světě je běžné, že lidé k politikům nemají žádnou důvěru…?

Z velké části je kritika oprávněná, ale je také strašně lehké nasadit někomu psí hlavu. Pomluva je snadná cesta k tomu, někoho poškodit. A velmi těžce se z toho potom očišťuje. Také s tím už mám svou zkušenost. Pravda je, že v politice nejsem dlouho, když jsem do ní vstoupila, nebyla jsem tak mladá, aby se mi z toho zatočila hlava. Nemám auto, jezdím normálně tramvají nebo chodím pěšky. Rozhodně nežiji v nějakém skleníkovém světě.

* Setkala jste se s dalajlamou, Jaký to byl pocit?

Byl to pro mě jedinečný a celoživotní zážitek. Dalajlama je člověk nesmírně přirozený, lidský, s velkým smyslem pro humor. Poprvé jsem ho viděla v roce 1990, když ho pozval tehdejší prezident Václav Havel. Od té doby jsem duchovního vůdce Tibeťanů sledovala a četla různé knihy. jsem založila V Poslanecké sněmovně Skupinu přátel Tibetu. Úřad dalajlamy sbíral informace o naší činnosti a jeho loňská osobní návštěva byla vyjádřením díků a oceněním naší práce. Bylo to krásné.

* Jste známá politička. Stává se vám, že vás lidé poznávají na ulici a mají potřebu vás oslovit?

Vím z průzkumů, že mě pozná 90 % dotazovaných. To je strašně moc. Lidé mě poznají, dokonce i když jedu na kole a mám helmu. To nechápu. Když jsem na kole, na lyžích, na biojarmarku nebo charitativních akcích, lidé na mě reagují příjemně. Jsou hodní, dokážou si představit tíhu, kterou člověk nese, a myslím si, že také vnímají poněkud těžší úděl žen v politice. Samozřejmě se na ulici setkávám i s negativními reakcemi, ale musím říct, že těch kladných je víc. Největší úskalí vidím v tom, že nemám žádné soukromí. Nemohu dělat běžné věci jako ostatní lidé, aniž by to hned někdo nevyfotil a neprodal bulváru. Když chci třeba někdy s dětmi prožít normální den, tak nemohu, okolí mi tuto všednost nedopřeje.

* Jak se s tím vyrovnáváte?

Myslím, že těžší je to pro děti. Jsou s mámou, kterou stále někdo zastavuje, ale jsou trpělivé. Vyrovnáváme se s tím tak, že se to snažíme vnímat jako normální součást života. Jinak se k tomu ani přistupovat nedá, to zkrátka k vrcholové politice patří. Bez voličů se neobejdete, nemá tedy smysl se proti tomu nějak vnitřně bouřit.

* Co si představujete pod pojmem dobrá máma?

Mít děti bezpodmínečně ráda. Působí to jako klišé nebo samozřejmost, ale znám mnoho příběhů, kdy se děti na lásku mámy příliš spolehnout nemohou. Je důležité vědět, že ta láska existuje, nezávisle na tom, kolik na sebe máte času. Děti musejí vědět, že jsou pro vás prioritou.

* Kdesi jste se zmínila, že je velmi těžké skloubit rodičovství a profesní růst. Myslíte si, že se něco změnilo od dob, co byli Sebastian a Ninuška malí?

Myslím si, že se hodně věcí zlepšilo. Když jsem byla těhotná, atmosféra vůči budoucím maminkám nebyla příliš vstřícná. Počínaje prenatální péčí a porodem a konče například obtížným přístupem dětí do cukrárny. Všude byl problém, nechtěli vás pustit dovnitř s kočárkem, v restauracích neměli dětské židličky, abyste mohli jít někam na oběd nebo na večeři s malým dítětem. Dnes děti všude vítají a jsou zařízeni na jejich přítomnost. Nikdo se nediví tomu, když vozíte dítě na běžkách v krosničce nebo je máte na kole v sedačce. Děti se staly přirozenou součástí každodenního života.

Maminky nemusejí žít v izolaci, mohou jít s miminkem klidně i na konferenci a nikdo se nad tím nepodivuje. Když jde dnes těhotná žena na nějakou kulturní společenskou akci, tak to nikdo nepovažuje za nevhodné. To jsou velké posuny a dává se tím konečně najevo, že mateřství je něco normálního a mít děti neznamená stranit se životu. Ale stále ještě není vyhráno. Ještě máme příliš jasné rozdělení mezi muže a ženy, ještě pořád neberou zaměstnavatelé na vědomí, že se muži aktivně účastní péče o dítě. Zaštítila jsem dva roky po sobě Světový týden respektu k porodu, a díky tomu jsem se o současné situaci hodně dozvěděla. Přístup k rodičkám se diametrálně změnil. Porodnictví se za těch patnáct let úplně proměnilo. Například když můj manžel chtěl být u porodu našich dětí, tak to vnímali, jako že obtěžujeme, zatímco dnes je to úplně přirozené a tatínek u porodu je vítán.

* Ve srovnání s dnešní dobou jste byla mladá maminka, navíc jste měla děti rok po sobě a ještě jste studovala. Jak jste to zvládala?

Velmi těžko. Neměli jsme moc peněz, bydleli jsme v bytě 1+1, takže to bylo jako v té pohádce, kde jsou trpaslíci naskládaní vedle sebe v postýlkách. Měli jsme ložnici, obývák a dětský pokoj v jednom. Díky tomu jsme hodně času trávili spolu, v intimitě. Je to něco, z čeho těžíme dodnes. Pro normálního člověka nebylo možné zaplatit si nějaké služby, třeba paní na úklid. Ale zvládli jsme to.

* Jakou moudrostí byste své děti vyzbrojila do života?

Vždycky mi záleželo na tom, aby měly dobré srdce a byly poctivé. Méně pak na jejich školním výkonu, čímž asi často překvapuji jejich pedagogy. Znalostní výkon mě zdaleka nezajímá tak, jako přístup k životu. Protože se jim věnuji málo a méně než bych chtěla, nemůžeme zvládnout všechno. Takže se je snažím vyzbrojit aspoň k základním životním postojům, ke kterým jim vědomosti někdo dodá.

* Nina se Sebastianem byli vychováváni ve dvojjazyčné rodině. Jak to probíhalo?

Velmi přirozeně. Když jsem byla těhotná, tak jsem koupila odbornou knihu, v domnění, že je k tomu třeba přistupovat vědecky a nějak se s tím problémem seznámit. Potom jsem zjistila, že odborné znalosti nejsou třeba, protože se to děje úplně samo. Dítě má přirozenou schopnost vstřebat více jazyků. Já jsem mluvila česky, tatínek francouzsky a Nina i Sebastian to považovali za zcela běžné. Svým způsobem to i rozvíjí myšlení, protože jazyk předurčuje vnímání světa. Třeba jen samotný fakt, že v češtině je něco mužského, ženského nebo středního rodu a ve francouzštině jsou pouze dva rody - mužský a ženský.

* Hodně bojujete za lidská práva, jste prý ochránkyně nejslabších...

Je to proto, že jsem na Úřadu vlády měla na starost vše od romské agendy přes veškerou lidskoprávní agendu. Ženská práva, práva dětí, práva všech lidí, kteří se ocitli na okraji společnosti, to byla moje práce. Lámala jsem si hlavu nad tím, jak lidem, kteří se dostanou do nějakých obtíží, nastavit ten právní rámec tak, aby to pro ně bylo co nejzvladatelnější. Myslím si, že společnost by neměla nikoho vylučovat, že by měla dát všem lidem šanci se zapojit. Když děláte tento typ práce, je samozřejmé, že se na vás lidé obracejí.

Lidé si mě stále spojují s možností získat pomocnou ruku. A já se jim samozřejmě snažím pomoct, podle možností, které mám. Někdy se to nepodaří a to je potom zklamání i pro mě. Zároveň se snažím z individuálních případů odvodit nějakou systémovou chybu. Například jednou z důležitých věcí, kterou se mi podařilo ve sněmovně prosadit, je zlepšení situace rodičů samoživitelů, kteří marně vymáhají výživné.

* Dobrá vůle a dobré srdce jsou ve vás odmalička?

Už jako holčička jsem byla pečovatelský typ, téma člověka a jeho osudu mě vždy zajímalo. Zároveň jsem sama dost neohrožená, takže jsem se nebála někoho se zastat a pomoct. Většinou jsem svůj úděl vnímala tak, že mám v životě štěstí. Že jsem se narodila do dobrého prostředí a netrpím žádnými zdravotními obtížemi. Tedy mám všechny předpoklady si na život nestěžovat a z toho štěstí, které mi pánbůh nadělil, investovat něco do druhých.

* Co vás motivuje?

Jak kdy. Někdy to je dílčí úspěch, kdy se mi něco podaří nebo se zúčastním nějaké akce, a podpořím tak dobrou věc. Nebo když mě někdo jen pochválí po mém veřejném vystoupení a řekne mi, že to, co jsem říkala, dávalo smysl. Někdy je to třeba zpětná vazba od dětí, že mi řeknou, že jsou pyšné na to, co dělám. A někdy se ten vnitřní elán hledá velmi těžko a člověk je obklopen zvláštním temnem. Naštěstí se mi daří vždy najít světlo na konci tunelu.

--------------------------------------------------------------------------------

Vizitka

  • PhDr. Kateřina Jacques se narodila 2. 6. 1971 v Mělníku
  • Dlouhodobě se věnuje boji za lidská práva
  • Má dvě děti Ninu (15) a Sebastiana (14)
  • Dne 3. 6. 2006 se stala poslankyní Parlamentu ČR za Stranu zelených, od podzimu 2008 je místopředsedkyní SZ
  • Byla ředitelkou Sekce pro lidská práva a rovné příležitosti Úřadu vlády ČR
  • Před vstupem do politiky se věnovala překladatelství a tlumočnictví
  • Založila poslaneckou Skupinu přátel Tibetu
  • Dva roky po sobě zaštítila Světový týden respektu k porodu
Maminka Roku 2019
Témata: Slavní rodiče, Časopis Maminka, Pomluva, Normální člověk, Obyčejnost, Normální den, Čistý vzduch, Plné nasazení, Velký smysl, Biojarmark, Světový týden, Pracovní náplň, Olga Sommerová, Dobré srdce, Práva dětí, Václav Havel, Dobrá vůle, Člověk, Kate, Kaz, Profesní růst, Dobré prostředí, Osobní návštěva, Jediné přání, Normální součást

Mohlo by vás zajímat
Marta Jandová: Dcera chodí do státní školy, na úkoly jsme připraveni
9krát o bolestech břicha v těhotenství. Víte, co která bolest znamená?
Pár dní ve školce a už je zase nemocné? Poradíme vám, jak podpořit imunitu
Růstový spurt: Období nenasytného kojence vás potká několikrát
Sedm znaků, podle kterých poznáte, že z dítěte roste psychopat
Nejsmutnější příběh! Miminko žilo jen sedmnáct minut. Z fotek až mrazí
Maminka roku: Dceři dávali jen padesátiprocentní šanci, říká Denisa
Řeč těla při spánku: Na zádech spí králové, schoulení jsou mamánci
Otázky kolem přebalování: Jak často měnit plenku? Utírat, nebo umývat?

Horoskopy

Býk I když se nadřízený tváří, že jste pro něj vzduch a vše zvládne sám, opak je pravdou. Šéf nemá…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Julie, Juliana, Julia





Aktuální vydání

Aktuální číslo časopisu

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Výhodné předplatné

Objednat předplatné