[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Co je to trauma? Podle odborníka na trauma Gabora Maté jde o vnitřní zranění – trvalou puklinu nebo rozštěpení vzniklé v důsledku zraňujících událostí. Trauma tedy není to, co se nám stalo, ale to, co se odehrálo uvnitř nás. Je to odpojení od naší pravé, zdravé a přirozené podstaty. A proč se odpojíme? Protože nás bolí být sami sebou, dávat najevo svoje potřeby a cítit, co se v důsledku toho děje. Protože jsme malými dětmi, často ještě ve věku miminek a jsme slabí, závislí a totálně bezbranní. A bolet nás může jak to špatné, co se nám děje, tak i to, co se dít má, ale chybí.
Dr. Gabor Maté otevřeně mluví o tom, že dnešní epidemie různých poruch, duševních nemocí, závislostí či autoimunitních onemocnění je právě důsledkem masivní traumatizace dětí v posledních desetiletích – a to výchovou, která je zcela odtržena od naplňování vývojových dětských potřeb. Kým? Rodiči, kteří jsou sami kvůli svému traumatu odpojeni od intuice – od kompasu, který nás obdařuje přirozenými instinkty a vlohami pro výchovu dětí. Posloucháme rady mainstreamových odborníků a nevědomky se na svých dětech dopouštíme opaku toho, co bychom pro ně chtěli. Jak řekla v rozhovoru s Gaborem Maté zakladatelka Brown Mammas Muffy Mendoza: "Skrze svůj strach tlačíme nezdravou výchovou děti do toho, aby se staly člověkem k našemu obrazu. Ale ony to s pomocí přírody zvládnou samy."
Trauma bylo ještě nedávno vnímáno jen v souvislosti s událostmi, které zmiňujete. Tenhle úhel pohledu se razantně mění. Kanadský lékař Gabor Maté rozlišuje věc na trauma s velkým T, kdy je dítě vystaveno zážitkům, jako jsou právě sexuální zneužívání, fyzické násilí, rozvod, šikana nebo rasismus. Pak je tu ale ještě trauma s malým t – méně viditelné „ne-události“, kdy nebyly naplňovány naše emocionální a vývojové potřeby. Necítili jsme se jako malincí přijímáni, viděni, milováni. Pečující dospělí se k nám nedokázali vztahovat tak, abychom si vyvinuli zdravý pocit své hodnoty, pocit, že jsme na světě vítáni a že jsme v pořádku tak, jak jsme. Jinými slovy nám z různých důvodů nebyli schopni zdravě zrcadlit naši hodnotu. Toto vývojové, vztahové trauma z raného dětství je častější, než si dokážeme představit.
Neustále. Všechno, s čím za mnou lidé chodí, má původ tam. U dětí bývají symptomem takového traumatu nejčastěji ADHD a jiné poruchy chování, učení a tak dále. Také sebepoškozování a uzavření se do sebe, které navenek může vypadat, jako že je dítě strašně hodné, samostatné, snaživé… Prostě hodná/ý, poslušná/ý holka/kluk.
Tam bývají symptomem traumatu deprese, úzkosti, panika, neovladatelný vztek, agresivita, asociální chování, hraniční porucha osobnosti, obsedantně kompulzivní porucha, pocit vnitřní prázdnoty, nenaplněnosti, neustálé fyzické i psychické napětí, nevysvětlitelné bolesti, různé závislosti… Je fakt, že psychózy se ke mně jako k obyčejné terapeutce nedostanou – tito lidé, kteří to měli v dětství fakt těžké, bolestivé, až strašidelné, jsou většinou medikováni v péči psychiatrů. No a pak jsou tu psychopati, sociopati či narcisové, kteří na terapii většinou nechodí, protože nemají pocit, že by ji potřebovali.
Ano, mnohonásobně více. Když se ponoříte do učení Gabora Maté a dalších s ním souznících odborníků, lze dospět i k názoru, že traumatem jsou vlastně ohroženy pouze děti. Jsou křehké, bezbranné, zranitelné a zcela závislé, a to bohužel právě často na těch, jejichž chování jim trauma způsobuje. Nemají vyvinutou schopnost seberegulace, odolnosti, schopnost dospělého vhledu (takové to „není to o mně, není to moje vina“) a nemají možnost z traumatizujících situací odejít. De facto nemají vůbec žádné zdroje, jak se s bolestí a těžkými emocemi vyrovnat. Nemají o tom ani komu říct, protože nevědí, že by mohly, vlastně svou situaci považují za „normální“ a nic jiného neznají. Nebo ještě ani mluvit neumějí.
Neurověda dokázala, že traumatizující procesy se odehrávají už u malých dětí, pokud nejsou naplňovány jejich vývojové potřeby, či je s nimi dokonce zacházeno hrubě, přísně, chladně, zlobně, odmítavě. Už malé miminko může prožívat takovou emocionální bolest a existenční strach, až agónii, že nervovému systému nezbývá než se „vypnout“, odpojit od té bolesti. Začne potlačovat svoje emoce a svoje potřeby – a to je to trauma.
Podle zjištění Gabora Maté jsou to první tři roky života, které spolu s prenatální zkušeností určují, jakou schopnost odolnosti budeme mít, jak budeme vnímat svou hodnotu i svět kolem nás. Člověka, kterému se v prvních třech letech dostalo dostatečně dobrého držení ve smyslu fyzickém i přeneseném – emocionálním, tedy naplňování jeho vývojových potřeb – nemůže jen tak něco zlomit. Jinými slovy – pokud jsme nebyli ztraumatizováni v prvních třech letech, tak nás nic neztraumatizuje ani po zbytek života. Máme totiž robustní, pevné základy pro to, co znamená být lidskou bytostí – a bolest, ztráty či zrady a křivdy k tomu patří. Pokud jsme ovšem takové prostředí a takové primární pečující osoby kolem sebe neměli, pak odolní nejsme.
Tyto tzv. neredukovatelné potřeby dětí definoval vývojový psycholog Gordon Neufeld:
Vazba (vztah), pospolitost, vzájemnost, propojenost, které nejsou ničím ohroženy. Dítě potřebuje neustále vnímat vazbu a propojenost. Největším ohrožením pro ně je, když čelí hrozbě separace, oddělení, nepřijetí, odmítání. A nejhorší trauma se děje, když je sama pospolitost ohrožením… Bohužel právě to se děje ve velkém měřítku, aniž bychom si toho byli vědomi. Jako malí to zakusíme v nějaké podobě a míře snad všichni ve formě nevědomé traumatizace ze strany pečujících dospělých, tedy nejčastěji rodičů.
Potřeba cítit a prožívat své emoce. Cítit, co se děje v mém těle, vnímat tu pospolitost i separaci, když k ní dojde. A všechny ty pocity a emoce si v bezpečném prostředí prožít, nikoli je potlačit. Jenže miminko, které je (nikoli ve špatném smyslu slova) narcistní, se domnívá, že je všechno o něm, tudíž z čehokoli špatného, co se děje jemu nebo kolem něj, obviní sebe. A svoje pocity a emoce potlačí. Začne potlačovat svoji autenticitu a „vymýšlet“ adaptace a strategie přežití. Dvěma podmínkami, aby mohly děti prožívat své pocity, je bezpečný vztah a emoční hřiště, o němž mluví Tamara Strijack Neufeld, dcera zmiňovaného Gordona Neufelda, která vystoupí s Dr. Gaborem Maté 16. a 17. října v pražské Lucerně na konferenci Rodičovství, moudrost traumatu a mýtus normálnosti.
Odpočinek, a to hlavně odpočinek od „práce na vztahu“. Dítě se nemá v žádném bodě svého vývoje snažit, aby si lásku a pozornost zasloužilo. Jakýkoli růst lidské bytosti a jejího potenciálu může přijít jedině z prostoru odpočinku, nikoli práce. Z prostoru odpočinku a hry, což je aktivní odpočinek.
Svobodná, nesoutěživá, tvořivá hra s dětmi různého věku i s dospělými. Tato potřeba je stejně důležitá jako všechny předchozí, protože umožňuje zdravý vývoj mozku. Děti jsou připraveny hrát si od narození, a to nejen s tátou a mámou, ale s kýmkoli, kdo je kolem.
Otázka rodičovské viny je na místě a je důležité se jí zabývat, protože tato vina může být velmi toxická a destruktivní. Prožívat smutek, žal, zklamání z toho, že se mi něco nepovedlo, je v pořádku. Ale soustavné sebeobviňování na místě není. Jen vnese do vašeho vztahu s dětmi a do rodiny ještě víc negativity a napětí. Jak říká Gabor Maté s moudrostí a laskavostí: Není to ničí vina, jen důsledek společenského a kulturního nastavení a transgeneračního přenosu.
Nikdo to přece nedělá záměrně, vědomě nebo rád.
Přesto se to stalo asi většině z nás, ať už jako dětem nebo jako rodičům. Nezvedli nás, když jsme plakali. Nechávali nás o samotě brečet, dokud jsme neusnuli. Rodiče nám nedovolili spát s nimi v posteli. Byli otrávení, že zase něco chceme. Hádali se nad naší postýlkou, nebo dokonce s námi v náručí. Byli na nás přísní, zlí, káraví. Zakazovali, přikazovali, trestali, obviňovali. Protože to prostě jinak neuměli.
Přesně – rodiče jsou dnes vyčerpaní, jedou na výkon, mají sami depku, úzkost, vztek, jsou frustrovaní a zmatení, nikdo jim nepomůže, jsou sami. A není to ničí vina – podotýkám znovu spolu s Gaborem Maté. Pozornost a psychický stav rodičů v dnešní kultuře a civilizaci narušuje spousta jiných starostí, takže si neužívají bytí se svými mláďaty. A jak by také mohli, když komunita a komunalita takřka zanikly. Rodičům nemá kdo pomoct a máme tu nukleární rodinu, tedy soužití muže, ženy a jejich dětí. Tenhle "ideál" úspěchu a vypjatého, vyhroceného individualismu se považuje za ctnost a děti jsou k němu často přísnou výchovou vedeny. „Nukleární rodina bude zánik západní civilizace,” slyšela jsem v poslední době zvěstovat více moudrých lidí…
rodiče jsou dnes vyčerpaní, jedou na výkon, mají sami depku, úzkost, vztek, jsou frustrovaní a zmatení, nikdo jim nepomůže, jsou sami. není to ničí vina, ale JE V NAŠICH RUKOU ZAČÍT TO DĚLAT JINAK.
Určitě. Nikdy to nezačalo u nás nebo u našeho dítěte. Ale zároveň nelze ukazovat na někoho jako na viníka. Naši rodiče byli traumatizovaní ve svém dětství svými rodiči, kteří měli možná ještě přísnější a chladnější odchov. Do toho hrůzy 20. století, které se podepsaly na nejedné rodině. Přesně jak říkáte, takhle se to generacemi „posílá“. Ale není to tak, že my „přebereme“ stejné trauma, jako měli naši rodiče. My si jen na základě toho, jak nás vychovávají, vytvoříme své vlastní adaptace a strategie. Tedy když můj dědeček byl alkoholik a hazardní hráč a tatínek chladný a přísný workoholik, tak to vůbec neznamená, že já budu manifestovat cokoli z toho. Ze mě se naopak může stát hodná, snaživá, věčně se zavděčující holka, která bude celý život potlačovat svoje emoce, dělat vše pro druhé, bude úzkostná, nebude umět říct ne… A pak se to symptomatizuje třeba endometriózou či jiným autoimunitním onemocněním nebo i rakovinou. Je to drsné, ale může to být tak. K hlubšímu porozumění této dynamice opravdu doporučuji přečíst si knihy Gabora Maté, Bessela Van der Kolka a dalších odborníků.
Otázka by měla spíš znít, jak poznáme dítě nebo dospělého, kteří traumatizovaní nejsou. Ten normál, to, co kolem sebe denně vídáme za chování a reakce, to jsou symptomy traumatu, které jsou ve skutečnosti všudypřítomné, v naší společnosti a kultuře běžné a s lidskou zkušeností v západní civilizaci pevně svázané. Už v dětství jsme si v důsledku traumatu začali vytvářet adaptace a strategie přežití, které se v dospělosti propisují do toho, jak se chováme, co si myslíme, co prožíváme. Dohromady to všechno utváří nevědomou dynamiku, která pak řídí náš život. Trauma tak prostupuje život jednotlivců, jejich fungování a vztahy, společenské struktury, ekonomiku, politiku, vzdělávání, rodičovství…
Jsme zaseklí v automatických reakcích, v módech útok, útěk nebo zamrznutí. Potlačujeme emoce, potlačujeme svou autenticitu. Náš život řídí niterná podvědomá přesvědčení, která si v reakci na trauma vytvoříme. Typicky „nejsem hoden lásky“, „něco je se mnou špatně“, „musím se snažit, abych si zasloužil pozornost/lásku/právo na život“, „jsem zodpovědný za emoce ostatních“. Proto bychom se měli sami sebe zeptat: Kde na škále traumatu se nalézám? A protože podstatou traumatu je odpojení se od sebe, otázka by mohla přesněji znít: Nakolik jsem se odpojil/a a jaké jsem si na to vytvořil/a adaptace? Jinými slovy – jedeme v tom všichni.
Na místě je začít kultivovat soucit sám k sobě: Udělala jsem přešlapy, možná chyby, ale to je lidské, nemusím se za to donekonečna peskovat a cítit vinu a stud. Každý to v tu chvíli děláme tak, jak to nejlépe umíme – a já to tehdy prostě lépe neuměla. Uzdravovat vztah mezi rodičem a dítětem lze začít v jakémkoli věku.
Tím, že soustavně nenaplňujeme jejich tzv. neredukovatelné potřeby (viz box výše). Mezi takové zacházení a chování patří například: