[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Infarktová situace, v níž se vám nejprve srdce zastaví a pak začne zběsile bušit. V hlavě vám běží scénář, že dítě někdo unesl. Jenže velmi pravděpodobně spíš něco upoutalo jeho pozornost. Nebo tu vaši. A tak jste se navzájem ztratili. I proto se tyto věci odehrávají většinou na místech, kde je spousta podnětů a velká koncentrace lidí – na rušné ulici, v zoo, obchodních centrech, zábavních parcích, na nádražích, letištích, v hromadné dopravě.
Víte vlastně, jak v takových případech postupovat? A ví to váš potomek?
Pojďme nejprve k nám, rodičům. Takže jste právě zjistili, že vaše dítě není nikde okolo ani v nejbližším okolí. Co dál? „Uvědomte si, kdy a kde jste se viděli naposled. Vraťte se tam a prohledejte místa, kde by si dítě mohlo hrát. Ptejte se po okolí, zda dítě neviděli – popište, jak je staré, jak vypadá, co má na sobě nebo u sebe, ideálně ukažte aktuální fotografii třeba v mobilu. Můžete se případně obrátit na organizátory akce, informační službu obchodního centra a podobně,“ říká Radka Bredlerová z oddělení prevence Městské policie hlavního města Prahy. Pokud je ta možnost, nechte dítě vyvolat rozhlasem. Nejhorší je zmateně pobíhat mezi regály v obchodním centru a nikoho nepožádat o pomoc.
Pokud se vám dítě i tak nepodaří najít, okamžitě volejte Policii České republiky – rozhodují minuty! Rizikové je hlavně městské prostředí, nebo naopak volná příroda. Pokud se tedy dítě ztratí na rušné ulici, na rozlehlém dětském hřišti nebo v hromadné dopravě – ale pozor, také v lese – ihned to oznamte policistům. A čím menší dítě, tím rychleji! Jeho popis tak dostanou všechny policejní hlídky v terénu a začnou lokalitu systematicky propátrávat.
Vy informujte příbuzné, za kterými by dítě mohlo přijít nebo které by mohlo kontaktovat. A někdo by měl určitě být v místě bydliště, kdyby dítě samo dorazilo.
Zdaleka nejdůležitější je samozřejmě prevence. Základní informace o bezpečném chování dítě získává odmala od nás, od rodičů. Další se pak dovídá ve školce, ve škole a z médií. Městské policie k těmto tématům zpravidla realizují zdarma přednášky a programy – ať už na různých akcích nebo přímo ve školních institucích. Na nich dětem vysvětlují, jak se mají chovat, když jsou samy doma, jak venku, při kontaktu s cizím člověkem, na internetu, sociálních sítích…
U školkových dětí jim prý moc hezky fungují příběhy s ilustračními obrázky. Děti pak příběh rozebírají, čímž se samy učí rozpoznávat bezpečné chování. „Tyto zásady a rady jsou však určeny nejen dětem, ale i rodičům. Ti by měli především komunikovat se svým potomkem, zajímat se o jeho problémy. A v závislosti na jeho věku přiměřeným způsobem upozorňovat, jaká nebezpečí ho mohou potkat, co dělat a na koho se obrátit s žádostí o pomoc,“ vypočítává strážnice Radka Bredlerová.
Pokud tedy s potomkem někam vyrážíte, například do zoo, projděte si spolu předem různé varianty, co dělat, kdybyste se navzájem ztratili. Květoslava Flutková ze skupiny bezpečného chování Městské policie hl. m. Prahy doporučuje o tom mluvit jasně, srozumitelně a probrat krizový plán. Třeba:
„Zůstaneš na zastávce, nikam neodcházej, počkej, vrátím se pro tebe.“
„Ztratíš se ve vlaku, požádej o pomoc průvodčího, v autobusu řidiče, v obchodě paní prodavačku, na ulici policistu.“
„V zoologické zahradě se vrať k pokladně.“
Jde o to, aby dítě vědělo, jak rozpoznat pro ně bezpečnou osobu. Že není bezpečné žádat o pomoc úplně cizího člověka. A když už musí, že je lepší třeba paní s kočárkem či s dítětem.
Hlavně se dítěti v těch nervech nesnažte stále dokola dovolat. Akorát tím chytré hodinky či telefon vybíjíte.
„Dítě by mělo znát svoji adresu a mobilní telefonní číslo aspoň na jednoho z rodičů. Školáci mají umět ovládat i linky tísňového volání a umět bezpečně reagovat při kontaktu s cizím člověkem, tedy zachovat si od něj bezpečný odstup a dodržet základní pravidla: nebav, nechoď, neber, neprozrazuj své osobní údaje a svěř se doma či paní učitelce v případě, že tě osloví cizí člověk,“ vyjmenovává Květoslava Flutková z Městské policie hlavního města Prahy ty úplně nejzákladnější zásady, které by si měly děti předškolního a mladšího školního věku osvojit.
To tak nějak víme, takže s malými dětmi doma trénujeme, jak se jmenují, kde bydlí, jak se jmenuje maminka… Jenže když se prcek ztratí, pláče a je vystresovaný, tyhle věci mu z hlavinky můžou vypadnout. Klasika je, že si vzpomene na svoje křestní jméno, ale příjmení už nedá a maminka se jmenuje Maminka. Takže trénovat adresu a mobilní číslo je určitě fajn, pro jistotu je ale potomkovi dejte na papírku do kapsy nebo do batůžku. Malé děti vybavte identifikačním náramkem s kontakty, tzv. ztracenkou. A extra neposedům číslo na vás před nějakou náročnější výpravou klidně napište propiskou nebo lihovou fixou na ruku.
Při probírání krizových scénářů dítě určitě nestrašte, události nedramatizujte. Cílem je upozornit je, co se může stát a jak se má v takových případech zachovat. Na druhou stranu by mělo vědět, že nejde o banalitu. Aby se nenechalo nikým přemluvit třeba k opuštění obchodu, i kdyby dotyčný říkal: „Pojď, jdeme hledat maminku.“
A hlavně potomka ujistěte, že ho budete vždycky a za všech okolností hledat! Že se pro něj vrátíte. I když nervy asi budete mít – s odpuštěním – úplně v kýblu…
„Dětem, které docházejí do školy samostatně, případně chodí na kroužky, pomůžou zvýšit pocit bezpečí GPS lokátory, které mají podobu chytrých dětských hodinek. SIM karta se vkládá do příslušného slotu a po její aktivaci je možné zadat do ní kontakty na rodiče. Lze je používat i jako telefon nebo k videohovorům,“ říká Květoslava Flutková z městské policie. Přitom nemusíte mít strach, že potomek provolá majlant, protože opravdu může kontaktovat a být kontaktován pouze čísly, která mu do hodinek uložíte. Vy si do svého telefonu stáhnete aplikaci, v níž můžete on-line sledovat na mapě pohyb dítěte s hodinkami. Aplikace zaznamenává také historii jeho pohybu, což může být vodítko v případě pohřešování. A když v aplikaci nastavíte bezpečnou zónu, při jejím překročení vás hodinky automaticky upozorní. Jen pohlídejte, aby byly vždy nabité. Jejich baterie je totiž docela malá a moc dlouho nevydrží.
Ostatně na baterii je potřeba myslet i v případě mobilního telefonu u větších dětí. Hlavně se v těch nervech – „kde je a co se mu stalo?“ – nesnažte dítěti stále dokola dovolat. Akorát tím přístroj vybíjíte. Dítě ho potřebuje, aby si případně přivolalo pomoc. Nebo aby policie mohla v případě pohřešování (nedejbože!) mobilní zařízení lokalizovat.