[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V celkem útlém věku jsme zjistili, že když podáme výkon, něco vytvoříme nebo uděláme, dostane se nám pochvaly, uznání. Postupně jsme si na tomto zjištění vybudovali docela velký kus identity. Jenže! Ono je to návykové – jak odškrtáváme jednu splněnou povinnost za druhou, o kus vedle se nenápadně vrší potřeby, na které nezbyl čas nebo energie. A poslední roky se do tohohle vysilujícího kolečka zapojil ještě jeden sebezničující módní trend s názvem „perfektní rodič“. Jenže pozor – tady už nedáváme jen špatný příklad. Do lovení téhle imaginární mety taháme i svoje děti.
Když na mě před dvěma lety mateřství hodně padalo, dostala jsem tip na Nadační fond pro rozvoj plného vědomí, který nabízel bezplatný kurz psychohygieny a prevence syndromu vyhoření pro rodiče, učitele a zdravotníky. Už ten popis byl pro mě velký „aha moment“ – že tohle moje mateřské doutnání není moje neschopnost, ale podobá se vyhoření u pomáhajících profesí. Kurz vedla psycholožka a lektorka mindfulness Katarzyna Korda Jedzoková, známá jako Kasia Korda.
A tak jsem se poprvé dostala ke skutečnému praktikování mindfulness čili všímavosti. Co jsem zjistila? Že se mi v hlavě zabydlel sebezničující model „dokonalá matka“. Že je to záběr nejen pro mě, ale i pro manžela a pro děti. A že jestli z toho nevystoupím, předám tenhle vzorec dál svým dcerám. Jenže jak, paní psycholožko?
Na počátku zmiňovaného kurzu jste nás upozornila, že „umět si poradit s emocemi a najít vnitřní klid není samozřejmost, musíme se tomu učit“. Zpětně si říkám, že tohle nás ale přece měli naučit rodiče!
Některé vzorce se předávají z generace na generaci, aniž bychom si je uvědomovali. Každý rodič dělá pro své děti to nejlepší, co v dané chvíli může. Akorát tím, jak jsme postižení „děláním“, zapomínáme, že občas to nejdůležitější a nejkrásnější je jen bdělá pozornost a prosté bytí…
Postižení děláním?
To je takové to: Jakou máš známku? Co jsi nakreslil? Co postavil? Učíme se svou hodnotu odvozovat od toho, co jsme udělali. Nikdo nás neučí, jak pracovat s emocemi, jak dýchat, všímavě komunikovat, navazovat kontakt s tělem. V naší společnosti chybí vyvážení onoho dělání s vědomým bytím. Neumíme si užívat maličkosti, zapomínáme na vděčnost.
A právě to ve svých kurzech všímavosti k sobě učíte.
Protože o tom je mindfulness: zpomalit. Zaměřit se na to, co je doopravdy důležité. Jít do hloubky. Také vrátit se zpět k laskavosti, porozumění, přijetí.
Je něco, co slýcháte speciálně od matek?
Často to bývá "aha moment" ve smyslu: „Aha! Když si jen tak lehnu nebo koukám do blba nebo blázním s dětmi, tak to neznamená, že jsem líná, ale že se zrovna dostávám do stavu bytí, do přítomnosti.“ Maminkám totiž mnohdy chybí prostý odpočinek, čas a prostor pro sebe, pro činnosti, které je naplňují.
Na kurzu byli i lidé z pomáhajících profesí. Kde jsou styčné plochy s mateřstvím?
Podobně jako v pomáhajících profesích se i v mateřství zapomíná na to, že „z prázdné sklenice nenaleješ“. Neustálým děláním nezlepšíte svou vnitřní pohodu. Potřebujete svůj čas věnovat taky sobě, tomu, co vás naplňuje. Abyste pak měla energii na to, být tady s laskavostí pro ostatní. Velmi často je bytí víc než dělání.
Kde vzít čas na stav bytí mezi tou matkou, kuchařkou, uklízečkou a manželkou?
To je téma sebehodnoty a sebevědomí. Když si nejste vědoma sama sebe, své vnitřní hodnoty, potřebujete dokazovat okolí i sobě, že stojíte za to. Ženy, které s tím bojují, mají navíc tendenci se ještě obviňovat a trestat, když se jim něco nepovede. To je ale, jako kdybyste si k jednomu otrávenému šípu do sebe dobrovolně zapíchla ještě druhý s výčitkami!
Přiznávám, to jsem já… Jak bych z tohoto vzorce měla vystoupit?
Doporučuji zvědomit si, že nemusíte všechno zvládat. Můžete být zranitelná, říct si o pomoc. Najděte si čas na to, co vám opravdu dělá radost. Často stačí pustit ty utkvělé představy, kým máte být pro okolí či pro sebe. Můžete se inspirovat malými dětmi: zaměřit se na teď místo na až pak. Vnímat všemi smysly. Zatančit si, zazpívat. Hýbat se. Hodit za hlavu věci a události, které stejně nemůžete ovlivnit.
Praktikujete vy tohle doma s dětmi?
Ano. Dnes už například vím, že není důležité, abychom dokonale uklidili, ale abychom si to poklízení užili. Takže u toho zapneme hudbu, vlníme se, děláme srandičky a je nám spolu v procesu dobře. A že to není dokonalé? No a co?!
Čím to, že v dnešní době se výkon, potažmo úspěchy – ať už pracovní, osobní nebo rodičovské – staly tak důležitými?
Potíž je v tom, že mnoho lidí odvíjí svoji hodnotu od toho, co všechno udělali a dokázali. To je udržuje v tenzi, pod tlakem. Další brzdou radosti a uvolnění jsou srovnávání se a takzvaný syndrom jedničkáře, tedy touha mít vše pod kontrolou a perfektně zvládnuté. Abych za to byla pochválená, dostala uznání, zasloužila si lásku...
Zasloužit si lásku? Kde se takové přesvědčení bere?
Když jsme se v dětství potkávali s tím, že naše autentické chování nebylo přijímané, když bylo označeno za nevhodné. Osvojili jsme si schéma, že když budeme opravdoví, nebudou nás mít rádi, nebudeme hodni lásky. Zato když posloucháme, nasadíme masku hodné holčičky či kluka, který nosí dobré známky, najednou nás chválí, jsme přijímáni i milováni. Tento zjednodušený koncept jsme začlenili do svého vnitřního světa a šup – jsme v začarovaném kruhu přehnaných nároků na sebe, snahy být něčím lepším, než jsme.
Předpokládám, že to má následky až do dospělosti...
Takoví dospělí pak mají problém být opravdoví. Dál se snaží získávat almužničky a pochvaly zvenčí. Třeba tak, že jste máma na jedničku, máte uvařeno, napečeno, k tomu pracovní úspěchy a tak dále.
Podobně jako v pomáhajících profesích se i v mateřství zapomíná, že „z prázdné sklenice nenaleješ“. Potřebujete svůj čas věnovat taky sobě, tomu, co vás naplňuje.
Popravdě, tohle je jeden z mých rodičovských strachů – že svým dcerám předám ze své hlavy do jejich hlavinek tuhle – zdá se, že zbytečnou – jedničkářku.
Hlavní protagonista dokumentu Moudrost traumatu, úžasný lékař a psychoterapeut Gabor Maté říká: „Velkým úspěchem je to, když poškodíte své děti o deset procent méně, než poškodili vaši rodiče vás.“ Když jsem tento citát slyšela poprvé, cítila jsem v něm velké uvolnění z nátlaku být stoprocentně úžasný rodič. Tlak, tenze a chtění často vedou k napětí a pak to skřípe. A naopak uvolnění vede k vnitřnímu klidu, ze kterého všechno plyne ve větší harmonii.
Takže jak se uvolnit?
Život se děje teď a my se v každém okamžiku můžeme rozhodnout, zda ho budeme žít naplno všemi smysly v přítomnosti, nebo se necháme zahltit očekáváním, obavami, srovnáváním, řešením. Zaměřte se proto na proces, ne na výsledek. Velkou úlevu také přináší přijetí svých stinných stránek, emocí, nedokonalostí, které jsou normálním projevem lidství. Pochopení, že už tady a teď jste hodnotným, jedinečným člověkem, aniž byste to musela okolí či sama sobě dokazovat. Přijměte se a buďte k sobě laskavá. Když za vámi přijde vaše dítě s nějakou bolístkou, jak se k němu zachováte? Stejně tak byste se měla chovat sama k sobě – s laskavostí a úctou.
Trend mindfulness neboli všímavosti se inspiroval buddhistickou psychologií a v západní společnosti se o něm hodně mluví, ale málokdo ho praktikuje. Poprosili jsme lektorku mindfulness Katarzynu Kordu Jedzokovou o pár jednoduchých mikromeditací, které vám pomohou přeřadit aspoň na poloviční výkon a dají se praktikovat v každodenním (mateřském) životě:
Pozorujte: Na chvilku se posaďte a jen sledujte, co se děje tady a teď ve vašem okolí i ve vaší hlavě.
Spojte se se svým dechem: Obvykle stačí jeden vědomý nádech a výdech.
Vnímejte své smysly: Očichávejte květiny, děti, muže… Koukejte na krásu okolo. Pohleďte do očí o trošičku déle. Dotkněte se vědomě svých milovaných. Zastavte se před jídlem, zpomalte a vychutnávejte si ho.
Učte se od nejmenších: Malé děti dokážou být úžasně v přítomném okamžiku. Pozorujte je a kopírujte třeba jejich pohyby.
Více na www.mindfullife.cz