Maminka.czMateřství

Kdy jsem selhala jako máma? Tohle přiznaly maminky!

Simona Procházková 27.  12.  2020
Každá z nás pravděpodobně alespoň jednou zažila ten pocit, kdy si řekla, že je špatná máma a zklamala sama sebe i své milované dítě. V životě prostě přijdou situace, které se vám zaryjí pod kůži tak, že i po několika letech vám zatrne při představě, co se všechno mohlo stát. Nemluvě o výčitkách svědomí, zda jste měla nebo mohla udělat něco jinak…

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Začíná to už u miminka, které pláče a vy nevíte proč. Je najedené, přebalené, ve vaší náruči a stejně se ho nedaří utišit. Pocity viny a zoufalství, že nerozumíte vlastnímu dítěti, na sebe nenechají dlouho čekat. Když dítě povyroste, mohou nastat jiné situace. Je mu jedno, že spěcháte, žije okamžikem a nechce spolupracovat. Po hodině přemlouvání vám prostě rupnou nervy a končí to křikem, pláčem, někdy i plácnutím po zadečku a hlavně velkým zklamáním, že jste to nezvládla. Jste v obchodě, váš drahoušek sebou sekne na zem, začne řvát a kopat, a to jen proto, že mu nechcete něco koupit. Vy toužíte nejspíš urychleně utéct, a tak červená jako rak s vřeštícím dítětem v náručí odcházíte. A v hlavě šrotuje sebeobviňující obraz, jak jste to zase nezvládla,“ popisuje nám všem důvěrně známé „zážitky“ Iva Kyselá, lektorka z Akademie rodičovství.

Poznáváte se? Kreslířka dokonale vystihuje, jak vypadá život ženy s malými dětmi!

Hanka

Ještě dnes se mi rozbuší srdce a polije mě horko, když si vzpomenu na situaci, která se odehrála před více než dvaceti lety. Tehdy tříletému Tomovi se udělala rosolovitá boulička pod levým kolínkem a bylo třeba ji punktovat, a to opakovaně. Zákrok rozhodně nebyl příjemný, ale Tomášek byl statečný a lékař ohleduplný. Pokaždé jsem Toma držela za ručičku a povídala si s ním, aby se na tu „operaci“ tolik nesoustředil. Při poslední návštěvě byl Tomík zvlášť neklidný a kňouravý, a když jsme odešli z ordinace, vzlykavě mi pověděl, že pan doktor ho píchal do druhé nožičky. V tu chvíli se zastavil čas – ztuhla jsem a nebyla schopná ničeho – byl to šok z toho, že jsem jako máma selhala – neochránila svoje dítě. Nakonec jsme to s lékařem „dořešili“ a už nikdy k němu nešli. Od té doby jsem při každém vyšetření dětí až chorobně všechno hlídala a mockrát si vyslechla od personálu shovívané (ale i posměšné) – matka kontrolorka. Ale bylo mi to jedno, oni nevěděli, já ano.

Simona

Netrpím přílišnou úzkostlivostí, co všechno by se mohlo stát, kdyby… Snad jen první měsíce po narození syna mě pronásledovaly živé představy, jak s miminkem v zavinovačce zakopávám a padám ze schodů, když se začal plazit a později capkat, hlídala jsem, abych nenechávala hrnky s horkým čajem na stole či okraji kuchyňské linky, sotva se posadil na první odrážedlo, měl na hlavě helmu… Před třemi lety jsem se ale přesvědčila, jak rizikovým podnikem může být i zdánlivě nevinné bobování.

S kamarádkou a jejím synem jsme si vyrazili užít sněhové nadílky. Téměř tříletí kluci řádili na bobech na malém kopečku, který ale přecházel v poměrně prudký svah. Ten dole končí stromy, křovím, a co hůř, také kamennou zídkou. Vždy, když se chtěl Míša rozjet, stála jsem kus pod ním a chytala ho, žádný problém. Až do té doby, než jsem se rozhodla, že ho natočím tatínkovi na mobil. Stačila vteřina nepozornosti, zledovatělý sníh a mě se zatmělo před očima. Boby se stočily špatným směrem, dítě nabralo rychlost a řítilo se dolů. Telefon letěl do sněhu, já z kopce. Neměla jsem šanci ho dohnat, jen jsem zoufale křičela „vyklop se, vyklop se, upadni, upadni“ – naštěstí maminku poslechl. Ještě dneska se mi rozklepou kolena a vyčítám si svou hloupost a nedostatečně rychlou reakci, když si představím, jak ošklivě to mohlo dopadnout.

12 vět, které neříkejte dcerám v pubertě! Proč si je odpustit?

Alena

Co si nikdy neodpustím, je okamžik, kdy jsme byli s dětmi u bazénu v jednom jihočeském kempu, já se jim naplno nevěnovala a řešila jsem po emailu nějakou pracovní záležitost. Starší syn sice měl kruh, ale přesto jsem na několik vteřin ztratila pozornost nad tím, co se ve vodě děje. A najednou mi mužův syn z prvního manželství přivedl našeho brečícího Jeníka s tím, že se vyvlékl nějakou náhodou z kruhu a sjel pod hladinu. Pochopitelně neuměl plavat. Jeho starší brácha ale naštěstí pohotově jednal a našeho prcka hned vytáhl. Ale krve by se ve mně nedořezal! Cítila jsem se jako absolutně nemožná matka! Prakticky si vyčítám dodnes, jak jsem mohla být tak hloupá. Protože žádná práce světa nestojí za to, abych ji upřednostnila před bezpečím svých nejdražších.

Markéta

Nevím, jestli se jedná o selhání, nebo spíše o výčitky, že jsem mohla udělat něco lépe, například nejstaršího Kryštůfka vést odmalička více k samostatnosti nebo u prostředního Adámka být důslednější při nácviku na nočník, nočním uspávání a podobně. Kdy jsem si ale opravdu připadala příšerně jako matka, si pamatuji přesně. Měla jsem spoustu práce na více frontách, kterou jsem musela dodělat, a do toho jsem se chtěla maximálně věnovat svým třem synům. Bohužel se můj vnitřní stres z toho, že nic nestíhám tak, jak bych potřebovala, odrazil na tehdy desetiměsíčním Matyáškovi, který dostal atopický ekzém. Nic nepomáhalo, nemohli jsme odhalit příčinu. Až když jsem dodělala práci a spadl ze mě stres a napětí, tak se ekzému jako kouzlem zbavil. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se nemám snažit za každou cenu zvládat vše. V první řadě děti potřebují pohodovou mamku a to, že doma není vždy uklizeno, každý den navařeno nebo že jsem nedodělala práci, není důležité. Snažím se teď více oddělit čas strávený s dětmi od toho pracovního. A taky jsem pochopila, že jako máma tří dětí nemůžu jet ve stejném pracovním nasazení jako dříve.

10 mimořádných příběhů! Postižená trojčata, domácí násilí, zákeřný meningokok a další

Dita

Můj dvouletý syn je na svůj věk až moc empatický a starostlivý, zodpovědně se stará o našeho psa, dělí se s námi rodiči o jídlo, rád půjčuje své hračky dětem, což, jak vidím kolem, je taky dost nezvyklé. Ale… Proč ho „fascinují“ mladší holčičky (většinou ty nejvíc nazdobené), to jsem nepochopila. Tou fascinací mám na mysli synovu komunikaci vůči nim – žádné pusinky a „malá“, rovnou je drapne za ruku a pořádně stiskne. Občas je z toho pláč a hořekování maminek, a to pak na chvíli ztrácím půdu pod nohama a říkám si, co dělám „blbě“.  Ale prý je to tím, říkají zkušenější, že je to jakási forma vyjádření pocitů, které ještě děti neumí zpracovat, a taky určitá dávka náklonnosti (což ovšem druhá strana nikdy nepochopí J). Tak kdo ví, možná se jen zbytečně trápím a z kluka jednou bude ten pravý gentleman, kterých je dnes tak pomálu…

Kristina

Asi od třetího měsíce jsme syna koupali ve velké vaně, nejdřív na lehátku, když už seděl, tak si ve vaně rád hrál. Pokud jsme byli doma všichni, manžel koupal syna a já připravovala v kuchyni kaši. Když jsem s ním ale byla sama, pořád jsem přemýšlela, jak to nejlépe vyřešit, když syn chce kaši hned po koupání, ale na její přípravu potřebuji dvě ruce a zároveň ho nechci pokládat na zem či gauč, protože se kaše dost hlasitě dožadoval. A pokud ji připravím dříve, může být chladnější a řev se bude opakovat. Tak jsem jednou ohřála vodu v rychlovarné konvici, dala Šimona do vany, napustila mu trochu vody, a když už se koupání chýlilo ke konci, odešla jsem do kuchyně připravit kaši. Z koupelny se začal ozývat naříkavý pláč, ale šplouchání pokračovalo, pak najednou bylo ticho a šplouchání se začalo přibližovat. Ve dveřích do kuchyně ve mně dost hrklo, když jsem narazila na lezoucího Šimona. Dodnes nechápu, jak dokázal asi v deseti měsících vylézt z vysoké vany a nebouchnout se ani si nijak neublížit.

Jak se vyrovnat s mateřským selháním

Jak se vyrovnat s výčitkami a špatným svědomím?

Radí Iva Kyselá, AkamedieRodicovstvi.cz

*Nejdůležitější a zároveň nejtěžší je umět odpustit sama sobě. Přijmout vědomí, že se zkrátka může stát, že nezareagujete tak, jak byste chtěla. Nelze předjímat a zachránit všechny situace. Být všude a vždy. Důležité je umět racionálně dění posoudit, poučit se z něj a vzít vše jako výzvu.

*Pomoci může například vizualizace konkrétní situace, kterou jste v minulosti ve svých očích nezvládla. Zastavit se, sednout si a bez výčitek a negativních emocí si celou situaci projít, představit si sebe v nové situaci. Čas nelze vrátit, vytvořit novou zkušenost ano.

*Naučte se pracovat se strachem. Ten vás často vtáhne do „projektovaných proroctví” vašim dětem. Například: „Alenko, dej pozor, vždycky, když jdeš z posledního schodu, spadneš...“ A co udělá příště Alenka? Spadne. „Vidíš, já jsem ti to říkala, ty jsi taková naše padavka schodová.“  A holčička má chůzi ze schodů nalajnovánu. O čem se mluví, to se zvědomuje.

*Pomoci vyrovnat se s výčitkami může i vědomí, že v tom nejste sama. Když toto téma otevřete před kamarádkami, každá se vám určitě přizná, že někdy zažila stejně špatné pocity z toho, jak svoje dítě vychovává. A právě sdílení je v této situaci klíčové.

Čtvrté a poslední dítě? Tyhle věci budu dělat jinak a nebudu se hroutit!
Co by měl každý táta naučit svého syna? Umět prohrát i zdolávat překážky
Témata: Děti, Mateřství, Péče o dítě a jeho výchova, Výchova, Rodiče, Jeník, Kryštůfek, Matyáškovi, Schody, Maminka, Výčitka, Míša, Vřes, Kuchyně, Akademie rodičovství, Bobování, Kristina, Máma, Mama, Punk, Vteřina, Kůže, Alena, Syn, Iva Kyselá