[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem před lety zůstala sama s dvěma dětmi, které zrovna nastupovaly do první a třetí třídy, musela jsem celkem brzy přistoupit na to, že se alespoň občas budou přepravovat po Praze beze mě.
Neměla jsem na výběr – musela jsem chodit do práce a studentku na hlídání jsem si mohla dovolit pouze na ty nejhorší přesuny dětí. V té době jsem narazila na dvě úplně odlišné reakce: Část žen mě naprosto chápala, dělaly to podobně, zatímco další se tvářily vyděšeně a bylo jasné, že by své potomky autem nejraději dovezly i k maturitní zkoušce. Na podobně odlišné názorové postoje se dá narazit i dneska.
Zajímalo mě proto, jak se na rodičovský přístup k vodění nebo vožení dětí do školy nebo na kroužky dívají psychologové. Psycholog Václav Mertin z Karlovy univerzity by klidně pustil do školy samotného už prvňáka. Samozřejmě za určitých podmínek.
"Pokud cesta není logisticky náročná, tak bych s prvňákem šel dvakrát, třikrát, možná týden a pak už ne. Zejména tehdy, když třeba stejným směrem chodí víc dětí, když škola není daleko. Se staršími dětmi bych do školy nechodil," uvedl na dotaz, zda to podle něj rodiče dnešních dětí s doprovázením potomků do školy nepřehánějí a dokdy je tam mají vodit nebo vozit.
Celkově však podle jeho slov rodiče ustrašení nejsou. "Ve velkých městech je spousta věcí mnohem komplikovanějších než dřív, dynamičtějších, řada věcí se mění ze dne na den," má pochopení pro ty, kdo v takovém místě vozí nebo vodí do školy nebo kroužků i starší děti.
Psycholog Mertin upozornil ještě na další riziko, které samostatně cestujícím dětem hrozí. "Dnešní veřejnost se neplete do cizích věcí, takže kdyby se něco stalo, hrozí nebezpečí, že v tom dítě zůstane samo," upozorňuje psycholog. Může jít třeba o banalitu: Tramvaj kvůli nějaké nehodě pojede jinudy, dítě může zazmatkovat a zabloudit.
Podobně poměrně kladně hodnotí i to, když rodiče pro děti chodí na kroužky – podle něj to může svědčit o tom, že se zajímají o to, co děti dělají ve volném čase. Navíc během cesty mohou ledacos probrat.
"Ale nemám na mysli kroužky, které jsou ve škole nebo do pěti, deseti minut chůze," podotýká nicméně psycholog. Na takové děti mohou bez potíží dojít samy.
Při rodičovském zvažování by každopádně mělo největší roli hrát vyhodnocení toho, jak je dítě samostatné a jak si například umí poradit v méně standardních situacích.
Výsledkem může být třeba rozhodnutí, že sedmiletá holčička už cestu zvládne, zatímco devítiletý chlapeček typu mimoň ještě ani omylem.
"U nás je to o to jednodušší, že dětem stačí dojít pár set metrů na zastávku, odkud všechny sváží do školy autobus. Jiný tu v té době nejede, takže se nemohou splést," říká Blanka, matka dvou žáků prvního stupně ze středních Čech.
Jenže stejně jsou tam mezi dětmi velké rozdíly – část rodičů totiž přesto vozí děti až ke škole autem a po vyučování je zase odváží. Nemají tak šanci, že by třeba zažili něco spolu se svými vrstevníky na společné cestě ze školy – některé z nich totiž někdy na odpolední autobus nečekají a po dohodě s rodiči chodí domů pěšky.
A jak se rodiče dívají na to, že by jejich děti chodily samy ze školy nebo na kroužky přímo ve velkém městě? "Nedovedu si to představit, ačkoli my se sestrou jsme to už na prvním stupni dělaly běžně, pravděpodobně jsme samy chodily z družiny už v první třídě," říká Brňanka Kamila. Podle ní je však například doprava mnohem rušnější a rychlejší, což považuje za nebezpečné.
Přiznává i obavu z toho, že by její dvě dcery mohl cestou někdo obtěžovat. Toho se nebojí Karolína z Kolína, ale alespoň ráno děti do školy vozí. "Ze školy chodí moje děti samy, obě jsou na prvním stupni. Ale do školy je kvůli času vozíme, bylo by mi jich líto, kdyby se musely více než půl hodiny handrkovat z našeho satelitu až do školy v centru města autobusem. Stejně do Kolína často jezdím na pracovní schůzky," říká tato finanční poradkyně.
K častějšímu vození dětí do školy nepochybně přispívá i fakt, že mnohé děti chodí do jiné školy než do té nejbližší v místě bydliště, například kvůli jazykové specializaci dané školy.