[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Z mámina břicha se po menších či větších peripetiích vyklubal nový člen rodinné posádky. Je sice nejmenší, zato bude vyžadovat nejvíc času, prostoru, energie i peněz. Pro drobečka je to obrovská změna. Najednou opustí pohodlnou dělohu a ocitne se ve světě, ve kterém je tolik rušno, občas zima, a hlavně má hlad či nepříjemné pocity.
A ty cizí obličeje, které se na něj pořád chodí dívat… Samozřejmě že dá fušku si vzájemně porozumět, zvlášť když jeden z vás neumí mluvit, ani se usmívat či mračit. Asi žádný rodič není telepat, takže si nedělejte vrásky z toho, že hned nerozeznáte všechny signály vašeho novorozeňátka, jestli mu něco schází nebo si právě upustí do gatí. Dokonce to potvrzuje i výzkum Edwarda Tronicka, který zjistil, že i ti nejpozornější rodiče dokážou zachytit pouhých třicet procent signálů svých dětí.
V prvních týdnech toho od nového miminka příliš nevyžadujte, jen jíst, spát a kakat. A to ho natolik vyčerpá, že moc bdělých momentů přes den nezvládne. Ale zhruba na konci šestinedělí se dostaví velký zlomový okamžik: zvládne první sociální dovednost, tedy úsměv.
A nebude to jen ve spánku, kdy se mu bude zdát něco hezkého nebo se mu podaří si dobře prdnout. Úsměv bude patřit vám. Je to také signál emocionálního růstu a toho, že začíná vidět něco víc než na vzdálenost patnácti centimetrů a rozeznává cizí obličeje od těch známých. A ještě jedna věc: Buďte z něj naprosto právem naměkko.
Od tohoto období vaše dítě potřebuje vědět, že je v bezpečí a je milováno. Děti jsou jako nepopsaná tabule, takže většinu emocionálních vzorců přejímají od svých rodičů. Již téměř před sto lety přišel psycholog Harry Stack Sullivan s názorem, že děti přejímají úzkost od svých rodičů. A výzkumy to později potvrdily.
Jakmile totiž miminko cítí stres nebo slyší rozzlobené hlasy, vyplaví se mu do krve stresové hormony a na to reaguje po svém. Má se za to, že miminka, která v prvních měsících hodně pláčou, potřebují mnohem více projevů lásky, než se jim ve skutečnosti dostává. Klidné povídání, láskyplný oční kontakt nebo mazlivá náruč, to vše způsobuje vylučování oxytocinu, příjemného hormonu. A čím více tohoto hormonu v tělíčku koluje, tím více oxytocinových receptorů se vytvoří, a tím pádem se pak miminko dokáže snadněji uklidnit a být zase v pohodě. Taková je aspoň teorie.
Období kolem třetího měsíce znamená vývojovou změnu, kterou někteří pediatři považují za největší skok v životě dítěte. Dojde totiž k tomu, že vaše ratolest začne mnohem více komunikovat na mnoha frontách. Vrnění a pokňourávání miminka se najednou změní v náhlý vřískot a kvílení, může dojít i na hurónský smích nebo hihňání.
Jeho hlasové projevy totiž překvapují nejen vás, ale hlavně vašeho potomka, který tak bude zkoumat vlastní hlas a hrát si s ním. Kromě toho se mu zlepšuje zrak. Začíná sledovat dění ve vodorovné úrovni v úhlu 180 stupňů a později dojde i na vertikální rovinu, takže se mu najednou začne náramně líbit v pokoji plném věcí. A nejšťastnější bude, když mu dovolíte sledovat cokoli pohyblivého. Ne náhodou se právě v tomto období „šiknou“ pohyblivé kolotoče nad postýlku.
Taky se z naprostého „ležáka“ najednou stane „pohyblivec“: když dítě položíte na záda, už nebude připomínat bezbrannou želvu. Poprvé se totiž obrátí na bříško a pak už to nikdy nepřestane dělat nebo se o to bude znovu a znovu snažit. Dokáže také s přehledem pást koníčky a cokoli mu přijde zajímavé, ihned strčí do pusy. Je tedy čas na první rozumné hračky. A ty, které budou chrastit či vydávat zvuk, budou největším hitem této sezony!
Magická tříměsíční hranice znamená konec kolik, proradných prdíků či plačtivého období. Dítě začíná být pohyblivější a bystřejší a také začíná pomaloučku komunikovat s okolím, kterému už konečně dokáže vyjádřit, co se mu honí hlavou. Svými grimasami vás dokáže rozesmát až k slzám. Objevuje také vlastní tělo: kroutí si s ušima, mne si očička nebo cucá paleček. Dokáže si rovněž trhat vlasy, což ho samozřejmě bolí, ale zároveň netuší, proč mu to ta ručička dělá. Teprve za pár týdnů zjistí, že je vlastně jeho.
V období zhruba kolem půl roku věku dítěte vás čeká zpráva o další velké změně: váš potomek začne lézt! Tak dlouho jsem s netrpělivým očekáváním popichovala a motivovala prvního syna, aby se „připíďalkoval“ k hrajícímu telefonku, až se jednou ráno vzbudil a začal prostě vehementně lézt po čtyřech. Pravda, sem tam to vzal vojenským stylem pěkně po bříšku, ale já byla v úžasu! Postupně bude vaše dítě pilovat svůj styl pohybu vpřed, až se nakonec odhodlá k pozici na všech čtyřech a zvládne koordinaci svých končetin. Pak je tu však druhá strana mince a ta bude o trochu méně zábavná: uzpůsobit byt tomu, že se z lenivého „ležáka“ stal mobilní všudybyl. S tím souvisí i nějaký ten dohled, aby dítě své rané dětství přežilo ve zdraví.
To, že se vaše dítě zmobilizovalo ke šmejdění ve všemožných koutech bytu, neznamená, že musíte mít doma uklizeno jako ze žurnálu. Rozhodně ale zabezpečte svůj domov tak, aby byl pro malého průzkumníka vhodný. Jak to nejlépe udělat? Klekněte si na všechny čtyři a projděte si ho v této pozici. Mnohem rychleji totiž zjistíte, kde mohou čekat nástrahy, kterých si jako dvounozí vůbec nevšimnete.
Hlavně vykliďte z obzoru nejrůznější dezinfekce a chemické prostředky, dále jedovaté rostliny a ostré předměty nebo rohy. A jelikož se vaše dítě bude v jemné motorice neustále zlepšovat a dokáže prstíkem trpělivě vyšťourat i nejmenší předmět z té nejmenší dírky, sem tam bytem prožeňte výkonný vysavač. Pokud si myslíte, že fikanou alternativou mohou být ohrádky, těžko říct – většina dětí v nich zůstane tak pět minut.
Právě odteď! Děti kolem osmého měsíce si začínají uvědomovat své chtění a vůli. Zlobí se, že jim třeba nejde vyndat hračka nebo posunout nožička tak, jak by chtěly. Nebo křičí, že chtějí pochovat, ačkoli máte plné ruce práce. Podle amerického psychologa Scotta W. Cohena je to předzvěst hry „kdo s koho“. Čím více teď dítě uspěje, tím víc bude zkoušet uspět později. Neznamená to, že máte dítěti všechno zakazovat, nebo si ho naopak nevšímat. Jen mu nemusíte vyhovět pokaždé, když si to vynucuje, zvlášť pokud skutečně nemůžete hned přiběhnout. Dojděte za ním za chvíli a klidným hlasem řekněte: „Maminka připravovala oběd, ale teď už je u tebe a může tě pochovat.“ Nebo chce-li dítě něco, co skutečně mít nemůže, funguje v tomto věku rozptýlení pozornosti: Ukažte mu jiný předmět nebo se s ním projděte po místnosti a povídejte si s ním. Anebo ho chvilku nechte bojovat, aby se naučilo, že mu pokaždé nebudete stát za zády. A v souvislosti s výchovou také začíná zavádění režimu „hraní, jídlo a spánek“.
Vykašlete se na to, zda dítě kohokoli jiného z vašeho okolí už leze po čtyřech, přičemž to vaše ještě válí sudy nebo se plazí jako voják v zákopu. Nic to neznamená ani v případě, že právě to vaše leze už v půlroce. Ani jedna varianta nezajistí vašemu potomkovi lepší či horší místo na Harvardu, ani se tím nedá predikovat úspěšnost na zimní olympiádě. Taky se totiž může stát, že některou vývojovou fázi, třeba právě lezení, zrovna vaše dítě přeskočí. I to je normální.
Zhruba kolem půlroku se mohou objevit první zoubky, což vaše dítě může přijmout s mírným neklidem. Odborníci však tvrdí, že děti prožívají první zoubky mnohem méně dramaticky než jejich rodiče. Většinou je dítě při růstu zubů nevrlé, často kaká, slintá a strká si třeba najednou obě ruce do úst. Někdy se k tomu může přidat i lehce zvýšená teplota, ale nikdy ne přes 38 stupňů Celsia. A jakmile první zub vyraší, je to velké haló. S tím totiž souvisí nejen první snahy o kousání, ale také boje rodičů se zubním kartáčkem v dětské papulce.
A je to tady! Očividná cesta k tomu, že se dítě někdy rozchodí bez opory. I vaše ratolest právě teď určitě dospěla do stadia, kdy se sápe pořád nahoru. Pevně se drží gauče, vašich kalhot nebo čehokoli, co vypadá, že by jí mohlo pomoct směrem vzhůru. Je to pro dítě vlastně neskutečně vzrušující, vidět ze světa o kousek víc.
A taky to bude pořád vyžadovat, proto ho v jeho snažení podporujte. Přistavte malé stolky, krabice či křesla do cesty, aby mohlo přeručkovat na jiné místo jinak, než jak se vyškrábalo nahoru. Postupně bude dělat sebevědomější kroky, pilovat úchop a držení, což je pro vývoj chůze velice důležité. A také se občas odváží jen tak stát bez držení.
V těchto měsících už se profiluje temperament dítěte. Některé je odvážné a vrhá se do všeho po hlavě, jiné je naopak převelice opatrné. V každém případě se jeho temperament formuje také podle vašich reakcí k němu i podle toho, v jakém prostředí žije. Zda se vzteká kvůli maličkostem a vyžaduje si tak vaši pozornost, nebo se nedokáže uklidnit jinak než ve vaší náruči.
Jasně že je teď dítě už mobilnější. Taky už má spoustu týdnů odpracováno a získalo touhu se posunout dál. Jak se to říká? Cvičení dělá mistra? Nechte proto své dítě pohybovat se volně, aniž byste s vykulenýma očima sledovali, kdy se skutálí na zem, nebo ho dokonce neustále přidržovali. Nepředvídejte tragické scénáře a zažeňte obavy, že se vaše dítě každou chvíli zabije. Párkrát se s velkou pravděpodobností bouchne do hlavy nebo si „kecne“ na zem jako shnilá hruška, ale dostane tak lekci, že příště se má držet líp.
V tomto období možná už nastane to, co si jako rodič přejete od prvních dnů s vaším miminkem: nastane noc bez přerušení. Po první dlouhé noci je ráno konečně nejkrásnější. Pokud se vám ale do této doby nepodařilo přesvědčit svého kojence, že je potřeba chrnět alespoň osm hodin v kuse, právě teď je potřeba na tom zapracovat.
Ptáte se jak? Na to bohužel neexistuje univerzální recept. Někteří rodiče spoléhají na podávání dudlíku, jiní poskytnou láhev s vodou či mlékem nebo přiloží k prsu. V každém případě je pro děti v noci nejdůležitější cítit, že je někdo nablízku. Pediatři ale obecně doporučují prodlužovat dobu od začátku pláče do vašeho příchodu a konejšení, aby dítě mělo šanci pracovat na svém „samouklidnění“.
Samostatná chůze je prakticky vrcholem celého pohybového vývoje. Během prvního roku života dítěte se děje tolik změn, ovšem vrcholem veškerého snažení, které váš drobeček doposud dělá, je chůze po vlastních nožkách. Nejdřív bude jeho pohyb připomínat pozdní odchod z místního výčepu, ale brzy svůj styl vypiluje a bude se cítit stále jistěji, dokonce začne i běhat.
Také se vynasnaží odchytit něco z vaší artikulace, takže už s vámi povede naprosto vážnou debatu. Přestože mu často nebudete kromě slov „tata“, „mama“ či „baba“ nic rozumět, určitě s ním komunikujte, ptejte se ho a odpovídejte mu.
Pro své dítě uděláte to nejlepší, když mu nebudete vůbec pomáhat. Vím, že v praxi se to úplně dodržet nedá, ale určitě se vyvarujte držení za obě jeho ruce, nebo dokonce využití chodítka! Raději mu přistavte nejrůznější předměty, které mu pomohou v přeručkování, a oddalujte je tak, aby k nim muselo skutečně samo dojít, prostě ho motivujte. Náš syn udělal první kroky až v patnácti měsících, zato hned napoprvé obešel třikrát dokola celý byt. Lákadlem mu totiž byl malý míček, který mu neustále utíkal.
Určitě jste už kolem roku věku svého dítěte zaznamenali veliký skok v jazykových dovednostech. Sice se řeč vaší ratolesti přibližuje spíš neartikulovanému projevu, ale už kultivovaně přechází z tóniny do tóniny, což dokazuje její významné zlepšování. Kolem roku či roku a půl už vaše dítě rozumí tomu, co říkáte (třeba „běž si pro panenku“), a mezi 12. až 15. měsícem se jeho jazyková dovednost vyšvihne na úroveň žvatlajícího Kecala (zvládne už vyjádřit několik slov).
Od 18. měsíce však již začne vykazovat iniciativu ve vlastním vyjadřování, které kolem druhého roku vypiluje tak, že se slova, která chce skutečně říct, budou výrazně podobat těm skutečným. Ona to není vůbec žádná legrace, sladit pohyb jazyka, zavírání a otevírání úst, a ještě přidat sílu hlasivek. A ačkoli se to nezdá, je to také poslední doba, kdy si doma užijete klidnějších chvil. Tak si to ještě dostatečně vychutnejte!
V období jazykového rozvoje dávejte mnohem větší důraz na společné čtení, prohlížení a popisování obrázků, prostě podporujte dítě ve vyjadřování. Vůbec nevadí, že podle vás žvatlá hlouposti. Pojmenovávejte své denní činnosti, aby se dítě naučilo přiřazovat slova k věcem, které chce nebo dělá. Ulehčí vám to vzájemnou pozdější komunikaci.
Kolem roku a půl vaše dítě přijde na to, že lidé se od sebe odlišují: maminka má prsa, bráška pindíka, tatínek hlubší hlas, soused pivní břicho a babička sukni.
Dlouho očekávané a hlavně nejznámější a psychicky nejnáročnější období vzdoru je tady. Dvouleté dítě už ví, co chce, a co naopak dělat nebude ani za kus čokolády. A vám to dá náležitě najevo: křičí jako smyslů zbavené, lomcuje věcmi nebo jimi hází, smýká se po zemi a dělá mnoho dalších „nápaditých“ věcí, kvůli kterým vyšilujete doběla.
Konečně začíná být rodičovství „zábavnější“. Myslete ale na to, že je před vámi zdravě se vyvíjející potomek, který začíná mít svůj vlastní názor, a vzdor ke zdravému vývoji prostě patří. Proto je nejvyšší čas se s novou vývojovou situací naučit pracovat. Ve dvou letech si dítě ještě neuvědomuje souvislost svého chování s reakcemi ostatních. Nechápe, že když sebere jinému dítěti kbelíček, ono začne plakat nebo se vztekat. Je naprosto přirozené, že experimentuje s vlastním vlivem na okolní svět.
Tuhle větu si opakujte jako mantru pokaždé, když vám na příkaz i prosbu váš andílek hurónsky odsekne „ne“. Na druhou stranu je to období, kdy dítě má touhu dělat všechno samo. Dokonce se i těmi pro vás nejběžnějšími činnostmi dokáže zabavit na půl dne, tak ho při tom klidně nechte. Sladce se mi vzpomíná na některé části tohoto období mého staršího syna. Tehdy vydržel si třeba hodinu sundávat a nandávat boty, oblékat ponožky, zasunovat klíč do zámku nebo jezdit zipem nahoru a dolů. Dejte dítěti prostor k objevování a učte ho třeba pomáhat v domácnosti: vysávat podlahu, mýt nádobí nebo míchat těsto na palačinky. Bude tak nejspokojenější pod sluncem.
Jako dvojnásobná matka vím, že věty typu „zůstaň prostě klidná“ se ve skutečnosti praktikovat nedají. Ale právě v tomto období mi nejvíce pomohlo setkávat se s jinými rodiči podobně starých či starších dětí nebo číst knihy o dětské psychologii. Teprve tehdy jsem pochopila, že první, co vaše dítě nemá v úmyslu, je vás rozčílit.
Zkrátka jednoduše nemůže za to, že mu nejdou nandat ponožky, že jste dala namísto jedné lžičky kakaa hned dvě nebo že chtělo něco udělat samo, vy jste to v rámci urychlení procesu udělala za něj a ono spustí sérii křiku, brekotu a kvílení. Proto si neberte nic osobně a skutečně se několikrát zhluboka nadechněte, ještě než zareagujete. Pomůžete mu, když ho naučíte se svými emocemi pracovat. Přijměte dětskou hysterii s klidem a vysvětlete potomkovi, co se právě událo, proč k tomu došlo, jak se asi cítí a jak situaci vyřešit.
Ty nejvzdorovitější situace se zákonitě konají na veřejnosti. Třeba v supermarketu, na hřišti, na návštěvě nebo v čekárně u doktora. Váš potomek na to prostě má neskutečný radar. Ale i během své hysterie z vás dítě musí cítit, že ho i přes jeho trucovitost milujete a nenecháte ho ve štychu. Malé ratolesti totiž dost často poznají slabý článek vaší výchovy.
Tomu předejdete jedině tím, že budete důslední a neoblomní, a totéž vyžadujte i od partnera. Když dítěti řeknete, že tu čokoládu skutečně kupovat nebudete, pak ji opravdu pro vyřešení situace nevhazujte na pás u pokladny. Zůstaňte klidní a zabraňte, aby vám nebo někomu jinému vzdorovité dítě ubližovalo. Někdy pomůže, když s dítětem soucítíte, vyjádříte pochopení pro jeho přání a popíšete mu, co právě provedlo a jak to před zraky ostatních lidí vypadalo. Pak se společně dohodněte na něčem, co bude vyhovovat vám i jemu.
Děti v tomto věku dokážou mít už pěknou sílu a být vůči nám či ostatním dětem agresivní. Ve většině případů se jedná jen o skrytou frustraci nebo požadavek o pozornost. Takové dětské jednání je však potřeba zlikvidovat v zárodku, pokud nemáte v úmyslu vychovat malého tyrana. Zjistěte, proč se dítě naštvalo, a proberte to s ním nebo mu přes den věnujte dostatek pozornosti, aby pak bylo spokojené.
Také byste měli nejpozději ve dvou letech přivést své dítě mezi vrstevníky, aby se s nimi naučilo komunikovat, na vlastní kůži pocítilo, co znamená půjčovat někomu hračky nebo si vybojovat vlastníma rukama bagr. Hraní je pro dvouletého caparta stejně důležité jako pro vás zkontrolování e-mailů anebo práce samotná. Proto když svého potomka potřebujete vytrhnout ze hry, nebo mu ji dokonce ukončit, přistupujte k němu s respektem.
V období mezi druhými a třetími narozeninami to s původně malým andílkem nebudete mít už tak jednoduché. Bude mít sto chutí skákat (ideálně do kaluží), běhat (po bytě nad nevrlou sousedkou), bude zkoušet chodit sám po schodech, svlékat se (když jste ho zrovna oblékli), házet písek (škoda že rovnou jiným dětem do očí), přelévat vodu (koupelnové seance začínají), prostě bude experimentovat na všech frontách.
Je proto čas na první záměrnou aktivitu, která ho dostatečně unaví. Vsaďte třeba na odrážedlo, tříkolku nebo sportovní či hudební kurzy. Začněte mu ukazovat pokusy s nejrůznějšími konzistencemi, vyrazte na výlet do zoo, lesů, parků nebo muzeí. Dělejte cokoli, co bude dítě dál rozvíjet pohybově i mentálně. A co vás jako rodiče a děti krásně spojí dohromady.
Rozverné štěbetání, skákání, bouchání nebo dupání se venku tolerovat dá, ale doma vám sousedé za takovou aktivitu moc nepoděkují. Jenže jak jste už dávno zjistili, děti se nedají vypnout. Rády se pohybují, a když u toho ještě vydávají rámus, tím víc je to baví.
Děti mají právo na to, být hlučné, tedy pokud jim to netolerujete v čase klidu mezi 22. a 7. hodinou nebo během polední pauzy mezi 13. a 15. hodinou. A pokud s vámi sousedé kvůli hlučícímu dítěti nemluví, zaklepejte u nich a projednejte tuto záležitost. Navrhněte jim dohodu nebo od nich vyžadujte reálné řešení.
Doby, kdy se děti vysazovaly na nočník ještě před prvním rokem, jsou snad už naštěstí pryč. Pokud tak činíte, abyste svou ratolest brzy zbavili plínky, je to na vás. Ale odborníci jsou přesvědčeni o tom, že děti na samostatné uvědomění si plného močového měchýře mají až do dvou či dvou a půl let čas. V té době totiž dozrávají nervové dráhy, které oznamují potřebu jít na záchod. Takže pokud si myslíte, že máte geniální dítě, když se vám v roce či roce a půl pokaždé vyčurá do nočníku, vězte, že je to jen naučený reflex, nikoli skutečné nutkání si ulevit.
Na každé dítě fungují jiné metody, které vedou k chození na záchod. Některým dětem postačí sledování rodičů (je to trochu voyerské, ale berte s sebou dítě i na záchod, ať vidí, co se tu odehrává), nákup barevného nočníku nebo dětské redukce na záchodové prkénko.
U našeho syna fungovalo víc věcí najednou: malý plakátek na záchodových dveřích si hrdě plnil nálepkami autíček podle toho, jak se mu podařilo stihnout doběhnout na nočník. Také redukce na prkénko byla velkou motivací vykonávat potřebu stejně jako dospělý. A když jeho oblíbená panenka dostala k Vánocům miniaturní nočníček, byla to cesta k velkému úspěchu a častému volání „Hotovóóó!“.
Jakmile dítě objeví první úspěchy se svými slovíčky, které dokážou přivolat maminku, objednat si ke snídani kakao nebo vyžadonit autíčko z výlohy, začnou se dít věci. Z vašeho nemluvněte se s každým týdnem stává větší a větší ukecánek. Velice rádo bude všechno komentovat, a jakmile objeví kouzlo tázacích zájmen, připravte se na jejich smršť. Do této doby objevovalo svět metodou pokus omyl, ale teď je ve fázi, kdy si velice rádo poslechne odpověď na nejčastější otázku: „Proč?“
Jakmile vaše dítě dovrší třetí rok, začnou se vám zhodnocovat investice, které jste do něj doposud vložili: Ví, že si má před jídlem umývat ruce, před spaním je potřeba uklidit hračky nebo že bouchat náklaďákem jiné dítě do hlavy se nemá. Mělo by se v tomto věku již umět omluvit, poprosit a poděkovat.
Kolem tří let se také už dokáže vcítit do pocitů druhých. Chápe, že když do vás žďuchne, bolí to. Často to ani nedělá záměrně, jen ještě neumí pracovat s vlastními náladami a emocemi. Profilují se také jeho zájmy a záliby. A pokud byla do této doby vaše výchova dost chaotická, nesmíte se na svého potomka zlobit, že jaksi automaticky neví, že nemůže přiběhnout se špinavýma rukama k večeři, shazovat věci ze stolu nebo pohazovat jídlem.
Děti mají svou hlavu a často se jejich představy s těmi našimi úplně míjejí. Paradoxně také mají dokonale vyvinutý radar na to, co právě teď chcete, a v tomto věku udělají přesný opak. Tříletému dítěti už se dá spousta věcí vysvětlit a ví, kdy už se chová „přes čáru“. Naučte ho respektovat vás a stejně respektujte i jeho. Proto přijdete-li unavení z práce a potřebujete se trochu naladit na domácí režim, poproste svou ratolest, aby vám dopřála chvíli klidu.
Řekněte jí: „Miláčku, maminka teď přišla z práce, nejdříve si vypije v klidu kafe a pak si s tebou zahraje, co říkáš?“ Nebo: „Teď si s tebou postavím domek z lega, ale pak si chvíli budu číst, souhlasíš?“ A pokud nastane situace, že se dítě začne rozčilovat, přejděte k elegantnímu řešení: Popište celou situaci, aby si ji dítě v hlavě dokázalo propojit se svými pocity. Stejně to platí i obráceně: Pokud vidíte, že si krásně hraje, nemůžete mu hned naordinovat, že se musí oblékat, protože vy chcete vyrazit za kamarádkou do města.
Pište si deník, do kterého si budete zaznamenávat ty nejdůležitější momenty: první zoubek, první prospaná noc, první příkrm, první nemoci, první Vánoce a narozeniny, první výlet pod stan, první kolo nebo první noc bez rodičů. Spoustu toho totiž brzy zapomenete.
S postupným vývojem se budou měnit i vaše názory na výchovu dítěte. Udělejte si proto s partnerem čas na to, abyste si vyjasnili přístup k dítěti a výchovné metody. Je důležité, abyste byli v těch zásadních momentech na stejné lodi, nepodrývali si vzájemně půdu pod nohama a nesrovnalosti pak řešili večer bez dítěte.
Pokud nepatříte do kategorie „matka Tereza“, nemějte černé svědomí z toho, že své dítě občas svěříte někomu důvěryhodnému na hlídání. Čas pro sebe nebo na partnera je pak k nezaplacení!
Vnímejte vývoj svého dítěte jako odraz sebe samých a možnost mít zpětnou vazbu. Pokud neustále chaoticky těkáte, nejíte zeleninu, dloubete se v jídle či si po sobě neuklízíte a pak za stejné věci dítě kritizujete, máte sami máslo na hlavě. Pro dítě jste vzorem, což by pro vás mohlo být motivací k tomu, se sebou něco udělat.