[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Trvalo dlouhá léta, než se maminka se svým příběhem svěřila veřejnosti, a to prostřednictvím neziskové organizace Fed Is Best. Hlavně prý proto, že se bála, že ji budou ostatní matky soudit. Nakonec usoudila, že její příběh může být varováním pro ostatní a třeba jim může pomoct, aby se něco podobného nestalo i jim.
Porodnice, ve které Jillian rodila, byla „baby friendly“, tedy taková, kde se upřednostňuje kojení. Landon se narodil císařským řezem, ale po porodu byl naprosto v pořádku. Jillian začala syna kojit. „Laktační poradkyně pokaždé přišly a zkontrolovaly, že je přisátý, a že tedy prospívá. I když jedna se zmínila, že mám možná problém s tvorbou mléka,“ vzpomíná. Důvodem prý mohl být syndrom polycystických vaječníků, který byl Jillian diagnostikován. A pro ženy s hormonální nerovnováhou může být těžší produkovat mléko.
Malý Landon po celou dobu kojení nepřetržitě plakal. Jillian vzpomíná: „Když nebyl u prsu, plakal.“ První den života ho kojila devět hodin v kuse a dětské sestry jí řekly, že se tomu říká klastrové krmení. Klastrové krmení má za následek, že dítě přijme málo mléka, které mu tak nemusí poskytnout optimální výživu, kterou potřebuje. Po dvou dnech ztratil deset procent porodní hmotnosti, ale ani to nepřipadalo nikomu podivné, protože kojené děti běžně po porodu ztratí až deset procent své hmotnosti. Přestože se Jillian obávala, že Landon nedostává dostatek mléka, věřila lékařům, že je vše v pořádku. Ale nebylo.
Chlapeček hladověl a nedostával ani dostatek tekutin k tomu, aby byl dostatečně hydratovaný. Po třech dnech je propustili domů a Jillian i doma pokračovala v nepřetržitém kojení. O několik hodin později usnul a nereagoval na pokusy o probuzení. Okamžitě odjeli zpět do porodnice a chlapeček byl přeložen na neonatologickou JIP, kde dostal ventilátor. Na přístrojích byl patnáct dnů, ale magnetická rezonance potvrdila poškození mozku z nedostatku kyslíku v důsledku nízkého krevního tlaku z dehydratace. Nakonec u chlapečka došlo k zástavě srdce.
Maminka Jillian je nyní matkou dvou dcer Stelly a Aliony a neustále je sužována pocity viny a vztekem. Když se jí narodila Stella, byla mnohem tišší, než byl Landon, a Jillian si uvědomila, že není normální, aby novorozenec tak extrémně plakal, jako plakal Landon. „Landon plakal a plakal hlady. Měla jsem dát na intuici. Denně se potýkám s pocitem, že jsem ho zklamala. Když je dítě pouze u prsu, dá se opravdu změřit, kolik z něj skutečně vyteče? Jasně, všichni vám říkají: sledujte, jestli má mokré plenky, a kontrolujte váhu... Ale kde je hranice, kdy už to může být problém?“
Ve svém truchlení žila mnoho let, než se rozhodla příběh veřejně sdílet. „Uvědomila jsem si, že by mohlo být více rodičů, kteří to potřebují slyšet nebo o tom mluvit, ale nikdy nedostali příležitost,“ říká. Chtěla zahájit dialog a cítila, že je to nutné. „Měla jsem to udělat dřív. Jsem vděčná, že existuje nadace Fed is Best, která se věnuje vzdělávání rodičů o důležitosti krmení novorozence, ať už jde o kojení nebo o dokrmování.“
Existují varovné signály, že miminko může být dehydrované, k nimž patří fakt, že maminka nemůže odsát žádné mlezivo ani mateřské mléko, dítě jeví známky hladu a nikdy není uspokojené, neustále pláče. Tyto příznaky jsou obvykle v kombinaci s tím, že miminko má málo mokrých plenek a ubývá na váze.
A nejlepší rada, kterou dostala od jednoho z lékařů v porodnici na jednotce intenzivní péče? „Nejlepší je prso, ale řiďte se lahvičkou. Tak poznáte, že vaše dítě snědlo dost.“ Podle dětské lékařky Rachel Prete z Arnold Palmer Hospital for Children v Orlandu je ale příběh Jillian velmi vzácný. Ve skutečnosti může většina dětí prospívat i s malým množstvím mleziva. Bohužel ale existují ženy, které neprodukují dostatek mleziva kvůli řadě příčin.