[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Před několika lety se internetem šířila smrtící hra Modrá velryba. Měla za cíl jediné – dohnat účastníky k sebevraždě. Právě jí bylo připsáno víc než sto úmrtí v Rusku a desítky dalších v zemích bývalého SSSR. Později vyšlo několik zpráv, které úmrtí v souvislosti s Modrou velrybou popíraly. Nakonec šlo prý jen o "fake" s cílem přitáhnout nové uživatele do konkrétních skupin na sociální sítě.
Ať už šlo jen o bizarní marketingový tah, šokující už je vůbec jen to, že s něčím podobným můžou při surfování virtuální realitou přijít do styku i vaše děti. I když jste přesvědčeni, že ve svém pokoji právě hrají nevinný Minecraft nebo si píšou se spolužákem, realita může být úplně jinde. Modrá velryba je však jen kapkou v moři. Reálných hrozeb je čím dál víc. A čím dál víc je i těch lehce dostupných.
Průvodkyně, úřednice Evropské komise v Bruselu, tisková mluvčí, diplomatka, spisovatelka, publicistka, učitelka i cukrářka. Tím vším byla Michaela Mlíčková Jelínková, maminka dvou synů, která se o problematiku dětí v on-line světě intenzivně zajímá. Její mediální a politické analýzy a doporučení využívali eurokomisaři, ministři i premiéři, ona své znalosti využívá momentálně v seminářích mediální výchovy pro děti. V čem podle ní tkví největší nešvar současné doby technologické? Jak zabránit, aby děti trávily na mobilech a tabletech téměř veškerý volný čas? A na jaký "zázrak" v blízké budoucnosti věří?
Říká vám něco termín Modrá velryba?
Ano, mluvili jsme již před časem o této výzvě v mediálním semináři, který vedu na jedné pražské základní škole.
Pro ty, kdo nevědí: mělo jít o on-line hru, která děti nabádá k sebevražednému jednání. Na základě ní mělo spáchat sebevraždu a poškozovat se několik desítek lidí. Nakonec šlo prý jen o "fake" s cílem přitáhnout nové uživatele do konkrétních skupin na sociální sítě. Co si o podobné kratochvíli myslíte?
Z učitelské praxe bohužel vím, že tato výzva reálně dopadá i na jejich rodiny. Donesly se mi dva konkrétní tragické příběhy, kdy jedenáctiletý chlapec vyskočil z okna a zabil se. Druhý případ skončil „pouhou“ hospitalizací, ale i to je strašné. Jak moc to poznamená celou rodinu! Kolik je ve skutečnosti obětí těchto hloupých a nebezpečných on-line výzev, nikdo neví, protože nikdo nevede statistiky! Ale velmi pravděpodobně jich je mnohem víc, než se opticky zdá. Do médií a na sítě se dostane jen zlomek případů.
Bohužel i tento „fejk“ může děti k sebedestrukci velmi lehce motivovat – už jen tím, že se o tom mluví...
Přesně tak. Staré indiánské přísloví říká, že každý v sobě máme dva vlky: dobrého a špatného, a ti se perou. Vyhraje ten, kterého krmíme víc. Když děti necháme, aby se krmily hrůzami, bizarnostmi a destrukcí, nemůžeme se divit, že mají problémy. Zásadní problém je, že k nebezpečnému on-line obsahu a záměrně návykovým technologiím mají děti vůbec přístup. Není možno chtít po rodičích a dětech, aby se ochránili úplně sami. To je jako po nich chtít, aby na první pohled v obchodě rozeznali nebezpečné výrobky od bezpečných.
To prostě vždycky nejde. V dnešním světě předpokládáme, že stát zajistí, že zboží v obchodech je bezpečné. Proto se teď v USA, kde je epidemie psychických problémů u mladých vůbec nejhorší, začíná i z oficiálních míst ozývat názor, že k on-line technologiím je třeba přistupovat obdobně jako k nebezpečným výrobkům. A bude potřeba vytvořit zákony, jak nás a naše děti před nebezpečným on-line obsahem ochránit. To prohlásil letos v květnu americký lékař Vivek Murthy ve svém prohlášení, které má velkou váhu stejně jako jeho funkce. On je obdobou našeho hlavního hygienika, navíc je ale součástí americké armády. Jeho slovo tak má velkou váhu. A právě on bije na poplach.
Covid katapultoval užívání technologií o deset let dopředu, zatímco legislativa technologie horko těžko dohání.
Dětský mozek funguje v mnoha ohledech jinak než dospělý, má mnoho fází vývoje, každá z nich je důležitá. Děti například nemají stejnou schopnost seberegulace jako dospělí a řadu věcí berou doslovně, citlivěji než my dospělí. Ještě neumí tolik pracovat s ironií, nadsázkou. V tom ostatně také tkví i kouzlo a nevinnost dětství. Výzvy a jakýkoli jiný nevhodný on-line obsah obracejí tuto nevinnost proti dětem samotným.
Vy sama usilujete o to, aby děti nebyly tolik závislé na mobilech a tabletech. Jak toho chcete docílit?
Mnoho rodičů tak nějak tuší, že nechat čtyři pět hodin dítě na mobilu nebo tabletu není v pořádku, už kvůli rizikům pro zrak a fyzickou kondici, ale mnohdy nevědí, co s tím. V tomto ohledu by měla přijít osvěta od státu, konkrétně od ministerstva školství, ale bohužel v Česku stát mlčí. V zahraničí se o tomto tématu debatuje mnohem více. U nás jako by byl jen jeden jediný správný názor, a to ten, že digitalizace vše vyřeší a je to jediná správná cesta ke světlým zítřkům. Zde je potřeba zbystřit. Tam, kde se přestávají klást otázky a vést diskuse, je velké riziko sklouznutí k nesvobodnému myšlení. A závislost na technologiích, sítích a hrách – stejně jako jakákoli jiná závislost – je sama o sobě druh nesvobody.
Ministerstvo by mělo říct jasně, jako to dělají státy na západ od nás, že dopady digitalizace nejsou jen pozitivní, že je třeba mít technologie v první řadě pod kontrolou, aby byly dobrým sluhou, nikoli zlým pánem. Já sama tomu říkám "chytré užívání chytrých technologií".
Máte dva syny ve věku 6 a 12 let, takže předpokládám, že už svět sociálních sítí jistě ochutnali. Jak se snažíte eliminovat čas trávený na síti u nich?
Data jasně ukazují, že kluci obecně tolik netíhnou k sítím, jako spíše ke gamingu neboli hrám. To mohu potvrdit. Myslím, že pomáhá věnovat dětem svůj čas a energii a čas na mobilech jim prostě omezovat. Snažím se bedlivě sledovat debatu v zahraničí, pomáhá mi, že mluvím několika jazyky. Vše se mění doslova z měsíce na měsíc, neustále přibývají data ohledně dopadů užívání technologií na děti a s nimi stanoviska významných autorit jako například již zmíněné doporučení amerického lékaře z letošního května ohledně ochrany duševního zdraví dětí a teenagerů před dopady sociálních sítí. V USA začali s technologiemi dříve a dnes čelí epidemii mentálních problémů u dětí. Ohrožuje jim to celý systém.
Na západ od nás má naprostá většina zemí mnohem přísnější přístup k užívání mobilů a technologií a mnohem více vzdělávají rodiče ohledně vhodného užívání technologií dětmi. Lidé ze Silicon Valley, kteří tyto technologie vyvíjejí a skutečně jim rozumějí, dávají své děti do montessori a waldorfských škol, kde jsou technologie zakázány. Britské školy, kam chodí děti z královské rodiny, užívání mobilů přísně regulují. Je to náhoda? Nemyslím. Bohatí lidé chtějí pro své děti to nejlepší – a to znamená trénování sociálních dovedností a mozku bez rušivého vlivu technologií. Všem doporučuji zhlédnout film Sociální dilema na Netflixu, kde je tento problém nasvícen.
Žijeme nyní v přechodné fázi technologické doby, na jakémsi Divokém on-line Západě. Doplácejí na to především děti...
Část společnosti tvrdí, že neblahý vliv měla na užívání technologií pandemie. Děti byly zavřené doma, bez sociálních kontaktů, a sáhnout po mobilu tak najednou bylo jaksi nabíledni…
Ano, ale neházejme všechno jen na covid a pandemii. To je takový český zlozvyk. Pandemie jistě byla špatná a dětem neprospěla, ostatně ani nám dospělým, ale je třeba přestat řešit, co bylo, a začít řešit, co můžeme dělat tady a teď. A to začít o problémech digitálních závislostí a jejich negativních dopadech mluvit na oficiální půdě, v médiích, a ne dělat, že neexistují. Další věc je, že je třeba podporovat sport a otevřít dětská hřiště. Všimli jste si, kolik hřišť je třeba o víkendu zavřených? To není v pořádku. Vždyť byla vybudována pro děti. Samozřejmě pokud na nich děti budou koukat na mobily, tak je to k ničemu. Ale děti mají přirozenou touhu se hýbat, tak bych důvěřovala tomu, že tahle touha u nich zvítězí.
Mnozí rodiče říkají, že když dětem zakážou on-line svět, budou u vrstevníků za outsidery a dost možná si najdou cestu i přes zákaz.
Je třeba se dětem věnovat, dát jim svůj čas a energii, i když je to někdy hrozně těžké, někdy na to člověk prostě nemá sílu. Ale jiná cesta není. Samozřejmě důležitá je role škol, tam by měly být děti v bezpečí. Rodina si může stanovit pravidla a ta držet, ale škola a kamarádi tvoří klíčové prostředí, kde děti tráví spoustu hodin. Digitální technologie jsou sociálně nakažlivé. Sama znám situaci, kdy pošlu syna ke kamarádovi, a on se vrátí s tím, že dvě hodiny hráli Minecraft…
Není jiná cesta než edukovat rodiče o tom, že je třeba podporovat v dětech sociální kompetence a emoční inteligenci, a to jde s technologiemi hůř. S technologiemi budou žít celý život, ale dětství mají jen jedno. Je třeba jasně a nahlas říkat, že rizika nadužívání technologií existují jsou vážná. Jen tak se začnou věci postupně měnit k lepšímu. Věřím, že za pár let bude cool být offline.