[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Můžeme je nazývat třeba „děti s klíčem na krku“. Klíč na krku je v tomto případě jakýsi symbol, který označuje děti, jež mají něco společného. Když se vrátí ze školy domů, čeká na ně nejenom prázdný byt, ale také povinnosti. A nejsou to pouze povinnosti, které děti mívají, jako napsat si úkoly, učit se a uklidit si dětský pokoj. Bývají to povinnosti „dospělejšího charakteru“. Pomáhají s domácností, někdy se musejí starat o mladší sourozence, a když není uvařeno, dokonce připravují jídlo. Teprve až všechny povinnosti splní, mají čas na svoje hry a zábavu, jenomže to už bývají unavené. Kradou jim rodiče jejich dětství?
V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století nosily klíč na krku děti, jejichž rodiče patřili ve srovnání s průměrnou populací k pracovně vytíženějším nebo se z jiných důvodů vraceli domů až večer. Klíč býval připevněný nejčastěji na gumičce a děti ho nosily pod tričkem, takže zpoza něho vykukoval. Často se za něj tehdy styděly, na což vzpomíná sedmatřicetiletá výtvarnice Petra.
„Klíč na krku byl pro mě takové stigma,“ říká. „Styděla jsem se za něj a připadala jsem si s ním mezi ostatními nepatřičně, i když dětí, které nosily klíč na krku a chodily z družiny až jako poslední a ještě samy, bylo dost, takže jsem v tom nebyla úplně sama. Přesto jsem záviděla těm, na které doma někdo čekal. Já když jsem přišla domů, tak tam bylo pusto a prázdno, zima, protože jsme měli kotel, ve kterém se muselo topit, a celkově neútulno. Když jsem chodila přibližně do šesté třídy, cestou ze školy jsem vyzvedávala mladší sourozence, jednoho z družiny a druhého ze školky, a vodila je domů, kde jsem se o ně musela postarat.
Musela jsem udělat jídlo, trochu poklidit, umýt nádobí ještě od večeře, zamést… Byly to běžné domácí práce, ale protože jsem měla tyhle povinnosti každý den, nenáviděla jsem je. Ve třinácti jsem zvládala jídla, jako je svíčková, uměla jsem upéct bábovku, dorty, věděla jsem, jak vyplnit složenky, kam je jít zaplatit, a dokonce jsem zvládala látat ponožky, zašívat roztržené oblečení a prát. Zatlouct hřebík do zdi byla samozřejmost. Byla jsem naprosto samostatná, což se mi sice později hodilo, ale když se na tu dobu podívám zpátky, mám pocit, že jsem nikdy nebyla pořádně dítětem. Dospěla jsem moc brzy a spousta dětských her mi unikla. Rodiče mě nezanedbávali, chovali se k nám hezky, pouze měli hodně práce a ode mě čekali, že jim budu pomáhat a nebudu jim situaci ztěžovat. Jsem ráda, že se o sebe umím postarat, ale myslím, že děti by měly být dětmi.“
V současné době je běžné, že rodiče chodívají z práce později, takže dětí, které se po škole vracejí do prázdného bytu, je spousta. Doba, kdy většina populace měla ve tři nebo ve čtyři hodiny odpoledne „padla“, je pryč. Ovšem ne na všechny děti s pracovně vytíženými rodiči jsou kladeny tak vysoké nároky, co se samostatnosti týče. Některé nemusejí dělat nic, po příchodu ze školy si sednou k počítači a čekají, až se někdo z rodičů vrátí domů. Vedle nich jsou tu děti, po nichž je zvýšená samostatnost buď přímo vyžadována a rodiče je zásobují spoustou úkolů a povinností, protože mají za to, že pro dítě to tak je dobré a vůbec že děti mají se vším pomáhat, nebo děti, které sice rodiče do samostatnosti přímo nenutí, ale ony být samostatné musejí, protože je k tomu nutí okolnosti.
Tyto děti pocházejí buď z rodin sociálně slabších, někdy jsou to děti poněkud zanedbané, o něž se rodiče příliš nestarají, dále děti, které mají více mladších sourozenců, ale mohou to být i děti z rodin naopak velmi dobře situovaných, na které ovšem rodiče buď nemají čas kvůli vysoké pracovní vytíženosti, nebo si řeší svoje aktuální problémy a po dětech chtějí, aby moc neotravovaly a dokázaly se samy zabavit a také se samy o sebe postarat. Těmto dětem pak nezbývá nic jiného, než aby to tak skutečně dělaly. V některých případech mají na krku kromě mladších sourozenců dokonce i svoje rodiče.
„Když mi bylo jedenáct, z matky se stala alkoholička,“ vzpomíná na svou pubertu a dospívání dnes pětadvacetiletá Markéta. „Do té doby to byla ta nejlepší matka. Hodná, starostlivá, inteligentní, měla dobrou práci, ale i spoustu času pro nás děti. Pak si otec našel milenku a u nás doma nastalo peklo, které neskončilo ani rozvodem rodičů. Matka upadla do depresí, začala ve velkém polykat prášky a zapíjet je alkoholem. Nejdřív to dělala tajně. Všimla jsem si, že s ní není něco v pořádku, ale netušila jsem, že pije.
Snažila se to skrývat, ale postupem času se poměry u nás doma začaly měnit. Matka se o mě a sourozence tolik nezajímala, byla ráda, když jsme si šli po svých a nerušili ji. Utápěla se ve svých problémech a my jsme se museli starat sami. Někdy bylo třeba postarat se i o ni, když usnula oblečená na gauči v obýváku nebo když jí nebylo dobře a potřebovala udělat silný vývar, aby se jí udělalo lépe. Kdybych neměla mladší sourozence, možná bych v patnácti utekla z domu, ale takhle to nešlo. Starala jsem se já.
Pak se ze svých problémů naštěstí vyhrabala, ale už nikdy to nebylo jako dřív. Velká část povinností na mně zůstala, a dokud jsem bydlela doma, musela jsem se starat. Chápu, že to matka neměla lehké. Určitého pocitu nespravedlnosti, který jsem začala pociťovat, se ale nejspíš nikdy nezbavím.“
Někteří rodiče začnou po svých dětech vyžadovat větší samostatnost poté, co se rozvedou a znovu se vdají nebo ožení. Děti vyrůstající s nevlastními rodiči bývají někdy tak trochu odstrčeny na druhou kolej, zejména poté, co do rodiny přibude nevlastní sourozenec a všechno se začne točit kolem něj. Starší dítě pak rodiče odbývají slovy, že už je velké a musí chápat, že miminko potřebuje více péče a pozornosti. „Tak si běž něco namazat,“ odbudou ho, když se zmíní, že má hlad. „Nemůžeš se zabavit sám? Vždyť vidíš, že nemám čas,“ pošlou ho pryč, když projeví zájem o nějakou společnou činnost.
Nevlastní rodiče vůbec bývají na nevlastní děti přísnější a náročnější. Není tomu tak samozřejmě vždycky, ale v průměru se k nim chovají méně vstřícně. Ostatně vzpomeňme si na Popelku, která musela tvrdě pracovat, zatímco její nevlastní sestry nemusely dělat nic. A takových případů najdeme jak v pohádkách a literárních příbězích, tak ve skutečnosti spoustu. „Když se otec podruhé oženil a jeho druhá žena se k nám nastěhovala s dcerou, která byla o rok starší, než jsem byla já, udělala si ze mě nevlastní matka poskoka,“ vzpomíná na dětství třicetiletá Hana. „Dělala to chytře a nenápadně, takže to nebylo na první pohled poznat. Tvářila se, že je to pro mě vlastně čest, když mě nechá, abych jí pomáhala, ale ve skutečnosti mě nebrala jako dítě, protože se o mě nechtěla starat. Musela jsem dospět dřív, než bych si přála.“
Děti, které jsou příliš samostatné, ať už kvůli vysokým nárokům ze strany rodičů, nebo kvůli rodinným poměrům, mají jedno společné. Namísto toho, aby si užívaly dětství, jsou z nich předčasní dospělí. Vedení dětí k samostatnosti je samozřejmě správné a také žádoucí, ale všechno má svůj čas. Děti by měly k samostatnosti směřovat postupně a rodiče by jim neměli nakládat víc povinností, než je pro jejich psychický (někdy i fyzický) vývoj zdravé a než děti mohou unést. Chtít po nich, aby zvládaly za rodiče jejich práce a povinnosti, není vůči nim fér. Už vůbec by po nich rodiče neměli požadovat celkovou psychickou podporu ve chvílích, kdy řeší nějaké osobní problémy. Myslíme tím například období partnerské krize, kdy si rodiče z dětí dělají buď vrby, nebo rukojmí.
Děti jsou děti a mají právo zůstat dětmi a chovat se jako děti. Potřebují vrstevníky, hry, zábavu, vydatný spánek a určitý pravidelný režim. Potřebují být dětmi, nikoli malými dospělými. Na to někteří rodiče zapomínají a chtějí toho po nich moc. Tím však škodí nejenom dětem, ale také vzájemným vztahům. Jinými slovy, každý extrém je škodlivý. Přehnaná péče, kdy rodiče nenechají své potomky na nic sáhnout a všechno dělají za ně, je pro děti a jejich zdravý vývoj stejně škodlivá jako přílišná samostatnost.