[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mluvíme o vločkové generaci nebo také o porcelánové generaci. Dnešní mladí vypadají na první pohled sebevědomě, ale uvnitř jsou velmi křehcí. Dýchne na ně život, a rozplynou se přesně jako ty sněhové vločky. Jejich rodiče se jim snažili splnit každé přání, měli strach jim cokoli odmítnout, nebo nedejbože zakázat. Nic nebylo problém, všechno uděláme, všechno zařídíme. Do aleluja je ujišťovali, že je mají rádi takové, jací jsou. Že jsou úžasní. Skvělí. Děti vesmíru. Indigové děti. Prostě přehnaně bezpodmínková výchova…
Přesně tak. Někteří mladí pak mají pocit, že svět kolem nich je tady výhradně proto, aby uspokojoval jejich potřeby. Jsou nároční a neradi se přizpůsobují. Zranitelní, silně sami sebe prožívají. Extrémně citliví k sobě, necitliví k druhým. Dnešním dětem sežere většinu jejich energie to, že se zabývají samy sebou. A smutné je, že většina z těch věcí jsou naprosté pitomosti. Navíc mají pocit, že se všechno nějak samo udělá. Nebo že to máma s tátou zařídí. Když pak přijdou obtíže, tak místo toho, aby zabraly a zabojovaly, jsou děsně překvapené, že to samo rozhodně nejde, a ze všeho se hroutí. Nedojde jim, že k tomu, aby se věci staly, musejí něco udělat i samy.
„Někteří mladí mají dnes často pocit, že svět kolem nich je tady výhradně proto, aby uspokojoval jejich potřeby. Jsou nároční a neradi se přizpůsobují.“
Do šesti let věku dítěte hrajeme o největší téma našeho života: o důvěru. Když jsme malí, potřebujeme se naučit, že můžeme důvěřovat sobě a světu kolem sebe. A k tomu nám otevírají dveře dvě zásadní věci, něha a řád. Takže dítě zabalíme do něhy a zároveň v rodině nastavíme jasná pravidla a mantinely, o které se může opřít. Což na první pohled vypadá jednoduše, ale jen málo rodičů to zvládne namíchat tak, aby to bylo akorát. Výchova není jízda po dálnici, je to spíše alchymie. Něco máma, něco táta, trošku tady, trošku tam a pak to mícháme dohromady. Aby se to podařilo, k tomu pomáhá rodičovská intuice. To je ten hlas, který máme uvnitř a který nám v každé situaci napovídá, jak by se daly věci řešit správně.
Žádné výčitky svědomí. Nikdy žádné výčitky svědomí. Ani pocit viny. Jakmile začnete mít pocit viny, začnete ve výchově selhávat. Začnete děti omlouvat, začnete slevovat ze svých požadavků, budete nedůsledná a děti to okamžitě pochopí a budou toho zneužívat. Nebudeme se teď bavit o rodičích, kteří na výchovu regulérně kašlou.
Potkávám se s rodiči, kteří se opravdu poctivě snaží, spoustu věcí dělají dobře, ale stejně výčitky svědomí mají. A mají pocit, že selhávají. Což je hrozná škoda. Protože základní algoritmus světa přece zní, že svět není dokonalé místo. Tím pádem neexistuje ani dokonalá výchova, ani dokonalí rodiče. Což v překladu znamená: Každému z nás něco udělali. A také my jsme přece něco udělali svým dětem. Rozumný rodič ví, že chyba je přirozená součást života. Je ale důležité, abych se na ty chyby byl schopný čas od času podívat.
Já věřím na poctivé a těžké rozhovory mezi partnery. A pak všichni dohromady i s dětmi. Ale ne v krizi nebo když máme konflikt, pak je u toho spousta emocí a můžete se v nich snadno utopit. Jde o to, abychom uměli vést poctivé rozhovory, když je nám doma dobře. Když máme pohodu. Všechno v klidu probrat, otevřít, co mě trápí nebo štve. Říct si, co nám nejde nebo o čem máme pochyby. Zeptat se, jak to vidí partner. Zeptat se, jak to vidí děti. Vysvětlit, jaký mám na věc pohled já.
A společně vymyslet, co s tím dál. Když ve výchově něco opravdu pokazíte, není potřeba házet flintu do žita. Protože o schod výše, o fázi později, velmi často přijde možnost, jak to napravit. Někdy to jde líp, někdy hůř, ale šance tu skoro vždycky je. Říká se tomu zdravá odolnost organismu. Příroda má ráda pojistky a opravné termíny. Takže ta cesta je pracovat na sobě. A být vnitřně poctiví. Ale nikdy žádný pocit viny, to je cesta do pekla.
ADHD je nejvíce nadužívaná diagnostika, dneska to skoro vypadá, že má každé druhé dítě poruchu pozornosti. Je to takový vděčný deštník, pod který se všechno schová. Když děcko nevydrží stát chvilku na místě, když neumí pozdravit, když neposlouchá a dělá si, co chce, tak to přece hned neznamená, že má ADHD.
„Za normálních okolností když se na něco soustředíte, je to, jako byste měli v hlavě rozsvícenou žárovku, umíte zaměřit pozornost. Když ale budete mít ADHD, tak máte ve stejné situaci v hlavě úplné Las Vegas. Útočí na vás milion vzruchů.“
Ano, může být jenom špatně vychované. Tomu, kdo má opravdu ADHD, totiž špatně funguje distribuce některých hormonů v mozku, například serotoninu. A to je úplně jiná káva. Právě tomuhle principu potřebujete jako máma porozumět, abyste pochopila, co se s dítětem děje. ADHD je totiž hlavně problém plynu a brzdy v mozku. Když si teď spolu povídáme a když mě posloucháte, je to, jako byste měla v hlavě rozsvícenou jednu žárovku: Umíte zaměřit pozornost. Když ale já budu mít ADHD, tak mám ve stejné situaci v hlavě úplné Las Vegas. Útočí na mě milion vzruchů, naskakuje mi jedna představa za druhou.
Takže vám budu skákat do řeči, protože vám nutně potřebuji něco říct, budu chtít rychle reagovat. Kulometnými dávkami ke mně rychle chodí nápady a pak zase stejně rychle zmizí. To mě strašně zaměstnává a odčerpává mi to obrovské dávky energie, takže je pro mě enormně těžké udržet pozornost. Může se stát, že najednou úplně odpadnu, prostě mě to vypne. Nebo se vám před očima ztratím do svého světa.
Přesně tak, a říká si: „Vnímá mě to děcko? Poslouchá mě vůbec?“ A samozřejmě že ji to rozčiluje! A hlavně platí: Čas je vždycky nepřítel. Dítě s poruchou ADHD se vám bude ztrácet v čase. Ale brutálně. Má pocit, že si chvilku čte, přitom je zavřené v pokojíku přes tři hodiny. „Prokristapána, už jsi měl být hodinu v hudebce!“ Neví o tom. „Přece chodíš každé úterý do hudebky.“ Zapomnělo. Nemá časový odhad.
Takovým dětem se zdá, že něco zvládnou za deset minut, ale ono to trvá hodinu. Takže se naprosto bezelstně vrhají do věcí, které nemají šanci zvládnout. To všechno je ještě umocněno tím, že se umějí neskutečně ponořit. Anebo se naopak nechají rozptýlit. Ztrácejí se, zapomínají, nevědí, myslí, neodhadnou. Tím pádem často selhávají. Dítě s ADHD je strašně těžké za něco pochválit, protože pořád něco kazí. Umíte si to představit? Že byste svou malou za něco ráda pochválila, ale celé dny se zdá, že prostě není za co?
Je to hrozná beznaděj. Snaží se, ale valí se na ně jedna prohra za druhou, a ony vůbec nevědí, co se to děje. Vyprávěla mi jedna maminka, jak šla se synem do školy, byl druháček. Po pár metrech od branky si všimla, že nemá na zádech aktovku. „Kde máš tašku, Danečku?“ A on je překvapený: „Jakou tašku?“ Máma nechápe, malý nechápe. To je ADHD. K tomu si přičtěte úzkosti, takže Daneček najednou nebude schopný otevřít dveře od třídy. Zasekl se a neví proč. Pak se mu najednou v hlavě zase rozsvítí Las Vegas, vlítne do tělocvičny a ve vybíjené rozpráší půlku třídy. Lítá jak urvaný vagon, směje se, je šťastný. Do okamžiku, než se někdo na vteřinu ušklíbne, on to okamžitě zaznamená, zapíše hluboko do paměťových stop, a vypne ho to.
Prostě hodně plynu a málo brzdy. A pak zase zničehonic silná brzda. Když mu někdo sedne v jídelně na místo, je to, jako byste mu na záda naložili pytel brambor: Něco je jinak, než je zvyklý. Zátěž. Bude vypadat, že je drzý, protože v hodinách vykřikuje a skáče dospělým do řeči. Věčně něco ztrácí a zapomíná. Klíče, papuče, průkazku. To je další velká bolest a balvan na krku.
To je další typická věc. Buďto si na něco vůbec, ale vůbec nepamatuje, nebo aspoň často zapomíná. Odpoledne sedí nad sešitem s domácím úkolem, ale neví, co má psát. Nic tam není. Prázdno a tma. Ale něco si zase zapamatuje tak, že vám to po roce popíše do takového detailu, že vám z toho spadne brada. Ta děcka mohou vypadat, že jsou hloupá, ale opak bývá pravdou, velmi často mají nějaké specifické nadání. A pořád nám to celé komplikuje ten problém brzdy a plynu.
Dítě s ADHD stojí strašné úsilí udržet pozornost. Chvilku cihla na pedálu, pak zase ta prudká brzda. Hlavně nečekejte plynulou jízdu krajinou. To je ADHD. A já velmi pochybuju, že tak to mají všechny děti, které v ruce drží papír s touto diagnózou. Protože ze školek a škol víme, že když paní učitelka umí ve třídě nastavit jasná pravidla a dělá s dětmi zajímavé věci ze života, tak se problémy často rozplynou jako pára nad hrncem. Pravidla, smysluplný obsah a důsledná učitelka, která je dobrý člověk. A u 80 % dětí máte „ADHD“ vyřešeno.
Takzvaná helikoptérová matka kolem vás krouží a nedá vám chvilku pokoj. Během snídaně se pětkrát zeptá, jestli se vám sedí dobře, jestli nechcete na rohlík více másla, jestli opravdu, ale opravdu nechcete ještě trošičku máslíčka, jestli se vám dobře polyká… Protože ona ví, co je pro vás nejlepší, a ona to zařídí a postará se. Myslí pět kroků dopředu, chrání vás před vším možným i nemožným a za živého boha si nedá vysvětlit, že tím dítě ničí. Protože ona to s ním přece myslí dobře. A tak si dítě z matky postupem času udělá něco jako externí disk, který za něho vždycky všechno vyřeší.
„Místo, abych se učil, jak věci řešit, tak sedím, čumím a čekám, až se to všechno stane a vyřeší samo.“ Je to hlavně podvod na samotné dítě, pokřivíte mu obraz světa, protože mu upíráte šanci uspět. A tím mu berete sebedůvěru. A také možnost být v rodině užitečný. Jenom proto, že si myslíte, že všechno víte lépe. Je to smutné, protože hyperprotektivní matka nepochopila základní věc: Cílem výchovy je samostatnost.
Takže cokoli s dítětem děláte, pořád musíte mít v hlavě jednu jedinou otázku: „Vede to, co právě spolu děláme, k jeho samostatnosti? Ano, nebo ne?“ My přece musíme naučit dítě čelit životu. Hyperprotektivní matka si namísto toho dítě k sobě připoutá a vyrobí z něho nesamostatné jelítko. Prostě mu svážete nohy ještě dříve, než zazní startovní výstřel.
Prozatím poslední kniha Marka Hermana je plná fejetonů, ve kterých vysokoškolský pedagog a lektor hledá, co je klíčem k rodinné pohodě a k výchově malých dětí. Dochází k závěru, že nejdůležitější ze všeho je, aby žena a muž spolu vytvořili pevný pár.