[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Někdy stačí jen „obyčejná“ chřipka, která maminku na plný úvazek znehybní na pár dní v peřinách a domácnost je během několika hodin vzhůru nohama! O kolik těžší bývá, když je máma nemocná několik měsíců…
Mám za sebou nepředstavitelně těžký rok, který mě o životě a lidech naučil víc, než skvělé přednášky psychologie na vysoké škole. Když byly Emičce necelé 2 roky, tak se manžel osudově zamiloval do o 13 let starší extravagantní dámy. Zatímco někteří pánové mají v těchto situacích špatné svědomí, a k bývalé partnerce se při rozchodu chovají vcelku férově, já si zažila peklo – vulgarity a vyhrožování u nás bylo na denním pořádku. Nakonec jsem opustila společný byt, rozvedla se a odstěhovala k mamince, která je upoutaná na invalidní vozík.
Peněz jsme měly málo, dny byly šedé a pomyslné „dno“ bylo na dosah. V té době jsem bývala neustále nastydlá, k smrti unavená, stále mě bolely svaly, hlava i oteklé uzliny. Nic jsem nestíhala a všechno zapomínala – život se mi rozpadal pod rukama. Nakonec mě maminka přemluvila, ať si zajdu k doktorovi.
Po kolotoči vyšetření a odběrů byla stanovena diagnóza: Benigní myalgická encefalomyelitida – chronický únavový syndrom. Léčila jsem se takřka rok, mnohdy jsem nebyla schopná ani pochovat malou, dojít do koupelny, natož uvařit, nakoupit, jít s Emičkou do parku. Bylo to strašné! Někdy nám nakupovala naše 80tiletá sousedka, občas dokonce i uvařila! Nebýt mých 2 úžasných bábinek (přesněji andělů), vzala by mi malou snad sociálka, čímž se mi vydatně nažil „pomoci“ bývalý manžel – škoda slov!
Bábinky moje, děkuji, bez vás bych to nezvládla!
Asi nejtěžší bylo odloučení s dětmi a s tím nejlepším chlapem na světě! Po stanovení diagnózy (přesně měsíc po porodu druhého syna) jsem musela akutně nastoupit do nemocnice, kde mi z prsu odstranili malý zhoubný nádor. V nemocnici jsem strávila takřka 3 měsíce – první operace, komplikace, reoperace, komplikace, chemoterapie, lázně a takřka neočekávané vítězství. Myslím, že v životě mě už potká máloco těžšího než to, co jsem prožila minulý rok. Nyní se raduji z každého dne s dětmi a manželem.
Nedávno jsem se rozplakala u rodičů, když jsme s kluky koukali, jak se jejich fenka něžně stará o štěňátka. Najednou mi přišlo líto, že jsem nemohla mladšího synka kojit a zahrnovat ho první měsíce jeho života něhou a láskou. Už je to ale za mnou, zatímco straší syn je fixovaný na mne, benjamínek je tatínkův „mazánek“.
Dlužno podotknout, že manžel je programátor, který si před mou nemoci neuměl ohřát ani párky. Má nemoc mu nakonec možná víc dala, než vzala – naučil se obstojně zvládat domácnost, pečovat o kluky, a to všechno částečně skloubit s prací. Jsem na mé kluky neskonale hrdá!
Bolesti zad mě trápily celou mateřskou; jednou jsem byla nahoře, jednou dole. Dlouhodobě nepomáhalo nic! Nakonec mi lékař doporučil operaci vyhřezlé ploténky a férově upozornil na možné komplikace, a také nastínil, jak by probíhala rekonvalescence. Uf! Dlouhé měsíce bych nemohla dělat skoro nic! Děti jsou malé, manžel jezdí kamionem a rodiče o mne nemají zájem, a tak jsem se rozhodla, že začnu pod vedením fyzioterapeutky pravidelně cvičit a pokusím se operaci co nejvíce oddálit.
Vše bylo nesmírně náročné; nemohla jsem nic zvedat (ani děti), každý nenadálý prudký pohyb byl rizikový, a tak se třeba úklid protáhl až dvojnásob. I na malý nákup jsem chodila s taškou na kolečkách, nebo třeba na třikrát (neřídím). Musela jsem s dětmi přestat chodit plavat i cvičit, místo dětí jsem ale cvičila já. Nejprve pod vedením fyzioterapeutky, a nyní, když už speciální cviky umím, cvičím poctivě doma.
Už za pár drsných týdnů mě záda bolí méně! Cvičit sice musím stále, ale operaci se mi snad podaří odsunout na dobu, až budou děti větší. A umím nejen nové cviky, ale také jsem se naučila neplánovat, ale zkrátka žít ze dne na den, radovat se z maličkostí a užívat si dny tak, jak přicházejí.
„Během dlouhodobé nemoci matky nastává postupný, někdy velmi pomalý přerod v chování dítěte, které svůj přirozený egocentrismus mění v opačný pól, který označujeme jako altruismus.“ tvrdíval například oblíbený psycholog Zdeněk Matějček. Děti v této nelehké době zkrátka rychleji psychicky vyzrávají. Pokud má vše šťastný konec, můžete s ulehčením konstatovat, že všechno zlé, může být naštěstí i pro něco dobré…