[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jasmina Bosanačová patří k těm, kdo se rozhodli dětem nelhat:
Odmítám mlžit o Ježíškovi a absolvovat stresující předvánoční nákupy. Nechceme, by si děti odnášely z Vánoc vzpomínky na hromadu dárků, ale vzpomínky na pohodu a společný čas s rodinou a přáteli.
Doma nás bylo šest. Maminka pracovala jako lékařka v nemocnici a mezi směnami obstarávala dárky. Pak to doma schovávala v ložnici, balila do vánočního papíru, a abychom si toho nevšimli, dávala pod stromeček. My v duchu děkovali Ježíškovi, kterého jsme nikdy neviděli, ani k němu jako nevěřící neměli vztah. Máma v této hře neexistovala.
VIDEO: Jak vypadají Vánoce v průměrné české rodině?
Snad každé dítě začne Ježíška zpochybňovat. „Jak dokáže malé miminko nosit dárky?“ Samozřejmě můžeme říct, že je to kouzlo. Nicméně u mě to mlžení rodičů způsobilo spíše nedůvěru – když si vymysleli toto, co z toho, co ještě říkají, není pravda? Ale pak mi něco došlo: Vždyť ty dárky se tu nevezmou jen tak, to maminka tomu věnuje svůj čas, energii a peníze. Cítila jsem vůči ní velký vděk. A nerozuměla tomu, proč si hrajeme na nějakou imaginární bytost, když to přece ona si zaslouží uznání! Trochu mi to připomíná syndrom neviditelné ženy – samo se uvařilo, samo se nakoupilo, samo se uklidilo… Ženy si přece i za tyto „neviditelné“ práce zaslouží uznání a rodina by měla vědět, že to udělala máma, táta, či jiný člen rodiny. I z těchto důvodů znají moje děti pravdu.
LUCIE KOLAŘÍKOVÁ, psycholožka, luciekolarikova.cz
Když jsem otázku „Lhát či nelhat o Ježíškovi?“ položila na Facebooku, překvapila mě rázná a silná reakce „proježíškovské“ komunity.
Myslím, že jste mohla nevědomky některým lidem zaútočit na jejich vzpomínky a sny. Možná si ani neuvědomují, že je to jejich vlastní téma, nikoli téma jejich dětí. Mimo jiné se zde promítá téma spirituality – každý potřebuje věřit v něco vyššího. U mnoha z nás to bohužel začalo a skončilo Ježíškem, který nosí dárky, a dál nic. Aspoň o tuhle trochu magie nechtějí rodiče své děti okrást. Ale myslím si, že když my rodiče kultivujeme spiritualitu, tak děti o nic okrádat nemusíme, a zároveň bychom příběh o Ježíškovi mohli vyprávět jinak.
Úplně nerozumím tomu, jak změnit příběh o Ježíškovi?
Mně osobně se ten příběh vyvíjel. Vyrůstala jsem s vírou, že Ježíšek je, a bylo to krásné. Pak jsem se dozvěděla, že není, a cítila jsem určité vnitřní prázdno. Později, když jsem nacházela svou osobní víru v něco vyššího, jsem si uvědomila, že Ježíšek vždycky nesl důležitou symboliku a nebyl to výmysl. Vnímám ho jako posla lásky a rodinné soudržnosti, které na Vánoce oslavujeme a snažíme se vůči druhým projevit. Pochopila jsem proto, proč dospělým na Vánocích tak záleželo a „nutili“ nás být pospolu. Takže si myslím, že má smysl o Ježíška pečovat, ale tak, aby se pohádka stala pravdou. Klidně to může u malých dětí začít tím, že „Ježíšek nosí dárky“, a u větších dětí můžeme pokračovat postupným předáváním, kdo je podle nás vlastně Ježíšek a co symbolizuje. Moje vysvětlení třeba je, že Ježíšek je cit, který se v nás kolem Vánoc zažehne a toužíme druhé obdarovat a strávit s nimi cenné chvíle. Má formulace pro dceru je, že se Ježíšek probudí v našich srdcích.
Takže vy se doma o hru na Ježíška s dárky ani trochu nesnažíte?
Nechci v dceři budovat sice krásnou, leč nepravdivou realitu, kvůli které pak budu celá léta vyvíjet úsilí a hlídat, že její sny stále stojí a nic je nenarušuje. To vše abych pak ve velkém finále přiznala, že jsem si to všechno vymyslela. To mi nedává smysl. Má čtyřletá dcera ode mě ví, že Ježíšek nebo Santa tak, jak je viděla a slyšela o nich v pohádkách, neexistují. Zároveň má ale prostor na vlastní názor a ten měla dřív, než jsme na to téma zavedly doma řeč. V průběhu let nás k tomu čeká spousta povídání a ujasňování, abych jí předala ten hlubší smysl, který jsem si sama našla.
Možná děti do jistého věku tu magii potřebují? Víly, draky, zoubkové víly…
Děti mají svůj svět a vidí v něm různé bytosti, mají své fantazie. Když se samy rozhodnou, že jim do jejich světa příběhy o Santovi a Ježíškovi dobře zapadají, tak bych jim to nevyvracela.
Záleží asi na věku?
Samozřejmě. Čtyřletému dítěti bych nechala jeho svět, jen bych mu nevyprávěla báchorky. S věkem bych zkoušela stále víc předávat symboliku, kterou pro mě osobně Ježíšek má. Dítě tak vůbec nemusí přijít o iluze, ale rozvine pohádku z dětské do vyzrálejší podoby.
Takže hlasujete pro pravdu?
Určitě. Ale taky pro péči o citlivou dětskou duši a pro informace přiměřené věku a chápání dítěte. Jako matka jsem důležitá informátorka ve chvíli, kdy se mě dítě zeptá. Pokud se ale neptá, přemýšlí si o věci samo a vypráví mi o tom, přijde mi fajn říkat: „Aha, zajímavé, řekni mi o tom víc, a co si myslíš o tomhle…?”
Vzpomínáte, jak vy jste se dozvěděla, že Ježíšek neexistuje?
Nešlo mi do hlavy, kolik úsilí rodiče vyvinuli, abychom tomu konstruktu se sestrou uvěřily. Nejdřív jsem to odsuzovala, později s věkem a větší shovívavostí jsem si uvědomila, že nám chtěli jen předat něco magického a že to já chci pro svou dceru taky. Chodí do anglicko-francouzské školy a před rokem si přinesla skálopevné přesvědčení, že dárky nosí Santa. To mě pobavilo. Čekala jsem, v jaké formě se Ježíšek objeví a za jaký konec ho pak spolu vezmeme. A ono šup, Santa!
Vaše dcerka je napůl Balijka, to asi bude ještě složitější, že?
Na Bali vládne náboženská svoboda a nejvíce rozšířený je tam hinduismus, který je zabarvený místními zvyky. Vánoce se tam vůbec neslaví. Novým rokem a zároveň nejvýznamnějším svátkem v roce je svátek Nyepi, který bývá v březnu v různá data a je opředen legendou s démony. Takže u nás doma jsou a budou veškeré hodnoty, tradice a pravdy opravdu hodně relativní. Ale podle mě v tom Olivie zmatek nemá. Jako rodina se o Vánocích sejdeme, zpíváme, stromeček svítí a dárky jsou – svět je úplně v pořádku. Navíc mám dojem, že ji těší, že má Santu a Ježíška, i toho Mikuláše nějak zachytila. Baví ji i příběhy o bozích a démonech na Bali. To všechno je její svět. Uvidíme, jak si to celé přebere.