[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vypadá pořád jako holčička a úsměv na rtech neztrácí ani ve chvílích, kdy je celá zatejpovaná a bojuje s bolestmi zad, které si vytancuje v rámci čtrnáctihodinové zkoušky na představení. Míša je zkrátka neuvěřitelně energický a dobrosrdečný člověk. A jako máma dvou malých rošťáků je ostatně zvyklá se občas hecnout…
Míšo, vy jste známá tím, že je vám velmi blízké téma udržitelnosti. Shodou okolností si toto téma vybrala do říjnové Maminky i hostující šéfredaktorka Tamara Klusová. Jak moc se vám daří se eko způsobu života držet s dětmi? Je pravda, že v tomhle tématu s Tamarou hodně rezonujeme. Ani nevím, kdy to u mě začalo, ale nebrala bych to jako nějakou nálepku. Beru to jako nepostradatelný způsob lidského chování, zároveň jako jedinou možnost, která nás a naši planetu může do budoucna zachránit. Neberu to jako životní styl, ale jako povinnost a myslím, že každý rozumný člověk by to měl pochopit. Je mi jasné, že je to často i nákladnější, ale i s minimem se dá myslet i na přírodu a udržitelnost. Já dělám v podstatě jen pár věcí, ale myslím, že i to stačí. Snaha se cení.
VIDEO: Míša Tomešová: Manžel nemá přístup k mým penězům! Pro jistotu
Na co konkrétně u svých dětí cílíte?
S dětmi to popravdě podle mě není tak jednoduché, jako když člověk žije sám. Ale i s nimi se docela držím svých zásad. Třeba co se týče oblečení, kluci jej buď dědí, nebo pro ně nakupujeme v sekáči. Moc ráda podpořím i nějakou českou lokální značku, která používá třeba upcyklované materiály. Na tohle se zaměřuji poměrně zodpovědně.
Jak jste to měla s plenkami? Říká se, že jedno dítě s těmi jednorázovými vyprodukuje víc než tunu odpadu… Už od začátku jsem zkoumala možnosti, abych zjistila, co mi bude vyhovovat, a zároveň, aby z toho nebylo tolik odpadu. Zkoušela jsem látkové plenky, ale nějak se nám neosvědčily. Tohle možná trošku beru jako svoje selhání, ale mně ani dětem to prostě nevyhovovalo. Našla jsem ale alternativu v plenkách, které jsou rychle rozložitelné a jsou od české firmy. Takže žádné chemicky bělené pleny, v tomhle směru si na výběru dávám hodně záležet. Co se týče všeho, co je ve styku s kůží, je to pro mě hodně důležité. Vy sama jste si velmi oblíbila menstruační kalhotky. Co vás na nich nejvíc nadchlo? Zaprvé je to neskutečně pohodlné. Člověk v podstatě na sobě vůbec necítí, že má menstruaci. Když si dám tampon nebo vložku, už je to úplně jiný pocit. Menstruační kalhotky si člověk prostě vezme, jako by se nechumelilo. Navíc je mám na rozdíl od tamponů doma vždycky a při dobrém zacházení vydrží i dva roky. Taky se tím ušetří obrovské množství odpadu. A v neposlední řadě nehrozí žádné toxické šoky, které se můžou objevit při používání bělených tamponů. Já jsem měla dřív problém s velmi bolestivou menstruací, a když jsem tampony přestala používat, odešlo to.
Jak jste zmínila, hodně řešíte všechno, co přijde do styku s kůží. I kvůli atopickému ekzému, se kterým bojujete. Kdy se u vás naposledy objevil? Naposledy se mi intenzivně objevil po druhém porodu. Vypadala jsem trošku jako zombík. Ale to bylo proto, že moje tělo asi nezvládlo tak rychle dva porody po sobě, asi toho na něj bylo hodně… Trpím na to ale odmalinka, ve dvou letech se mi začaly dělat první flíčky. Vždycky mám období, kdy se objeví, pak je zase třeba několik let klid. Celé dětství mě lékaři dopovali kortikoidy a vlastně jsem až později přišla na to, že to je ta nejhorší varianta, protože to ovlivňuje orgány, přitom to neřeší příčinu. Atopický ekzém jde totiž zevnitř. Není to kožní nemoc, je to nemoc orgánů. Jak jste řešila ataku ekzému, která přišla v době, kdy jste kojila? Právě proto, že jsem kojila, jsem nechtěla už jít touhle konvenční cestou. Začala jsem nad tím hodně přemýšlet. Zkusila jsem akupunkturu v kombinaci s laserem, baňkami, bylinkami, dietami a netoxickou kosmetikou. A výsledek? Za dva měsíce jsem byla úplně čistá. Atopický ekzém bývá často dědičný. Objevily se u vašich synů nějaké projevy? Zaplaťpánbůh ne, ale je to možná i proto, že mám od jejich narození netoxickou domácnost. Přesedlala jsem na to dost striktně a snažím sebe i je obklopovat čistě přírodními věcmi. U všeho, co pořizuju, čtu pečlivě složení. Na obal vám můžou napsat, jak je to skvělý, snadno vás to může zmást, ale já jsem se naučila se v tom orientovat. Stačilo naučit se pár latinských názvů toho, co by tam nemělo být, a podle toho se řídit.
V létě jste se rozhodla strávit pár dní bez mobilu i ostatní elektroniky. Jaké to bylo? Musím říct, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Upřímně, byla jsem úplně přehlcená. I když se snažím přemýšlet nad tím, co na mobilu dělám, tak když už tam někdy jsem a třeba si vyřídím pár mailů, tak se přistihnu, jak na něm chvílemi bezhlavě „slajduju“. A vždycky jsem ve finále na sociálních sítích našla něco, co mě naštvalo. Teď mluvím hlavně o Facebooku, který už v podstatě nepoužívám. Uvědomila jsem si plno věcí, které jsem předtím tušila. Vždycky, když teď beru telefon do ruky, tak se sama sebe zeptám, jestli ho do té ruky opravdu musím brát. V tomhle mi to hodně pomohlo a myslím, že alespoň na pár dní by to měl udělat každý. Jak v tomhle směru přistupujete ke klukům? Mají dovolené tablety nebo mobily? Doma jim to nedovoluju. Maximálně jim v televizi pustíme pohádky, ale mobil jim nepůjčuju. Jsou ale samozřejmě situace, kdy to usnadní práci, třeba během dlouhého letu v letadle. Ale snažím se to hodně korigovat. Myslím, že v dnešní době se tomu neubráníme, nejsem v tomhle zase takový tvrďák, abych jim to se vším všudy zakázala. Ale myslím, že je potřeba, aby to bylo vyvážené aktivní hrou. Aby měli široký rozptyl, protože když mají děti jen ty technologie, myslím, že se jim zbytečně nerozvíjí plno dalších věcí. Takže ano, ale s mírou.
Máte kluky rok a půl od sebe… Jak jste to zvládala a zvládáte? Já jsem v podstatě měla doma dvě mimina! No, nebylo to jednoduchý. Ale už jsem na tohle období vlastně zapomněla, respektive na něj vzpomínám jen v dobrém, protože jsem to vyselektovala v mozku a nechala jsem si na jejich útlé dětství jen hezké vzpomínky. (smích) Samozřejmě že to bylo náročný, ale myslím si, že je důležitý a že je velká devíza, když jsou na to ti lidi dva. Roman (Tomeš, herec a manžel Míši, pozn. red.) má také svobodné povolání, čili se o péči o děti dělíme napůl. Nemáme doma takový ten model, že chlap chodí do práce a žena je doma, nikdy jsme tak neřešili, kdo přebalí plenky a kdo vydělá na hypotéku. A to si myslím, že je alfa a omega toho, že jsme to krásně zvládli.
Když mluvíte o hezkých vzpomínkách, patří mezi ně i porody kluků? Jak moc se lišily? Je pravda, že porody jsem měla diametrálně odlišné. Nevím, jestli je to proto, že u druhého porodu jsem věděla, do čeho jdu, nebo jestli jsem na něj byla trošku víc připravená, protože jsem šla předtím na kurz hypnoporodu. K prvnímu porodu jsem šla s tím, že to „nějak půjde“. Byl hodně dlouhý, ale nakonec jsem porodila spontánně. Na druhý porod vzpomínám se vší láskou a vždycky se úplně rozzářím, když o něm mluvím, protože to bylo tak neuvěřitelně vědomé a naplněné, že kdybych měla každý porod takový jako s Jonášem, tak bych rodila pořád. I díky tomu bych si přála třetí dítě. Měl podle vás průběh vašich porodů vliv i na povahy vašich synů? Myslím, že to je jedna ze stěžejních věcí, které dítě může ovlivnit. Teď už se to začíná rovnat, ale je pravda, že s Kristiánkem to bylo ze začátku hodně náročné. Byl nespavé a uplakané miminko. Zato o Jonáškovi, se kterým to šlo všechno hladce a lehce, jsem první rok v podstatě nevěděla. Přezdívali jsme mu „malý Buddha“, protože se chtěl vždycky jen nakojit a pak vytrvale sledoval všechno kolem nebo spal. Neměla jsem s ním v podstatě práci. Už tenkrát mi ale moje maminka říkala: „Počkej, on vám ještě zatopí!“ Měla pravdu? Měla! Jakmile udeřil rok, Kristiánek si ho vzal pod křídla a začali se navzájem hodně ovlivňovat. Teď už to jsou opravdu parťáci. Jsou už chvíle, kdy si hrají společně a vy máte trochu klidu? Samozřejmě! Většinou se teda perou, ale dokážou si i hezky hrát. Dokonce jsem viděla, jak Kristián učí Jonáše jednu společenskou hru.
Není na vás toho testosteronu v domácnosti někdy až příliš? Není to někdy až moc pánská domácnost? Ani ne. Alespoň mi to dovoluje být více ženou. Vlastně si to užívám! Kluci mají teď strašně krásný období, třeba za mnou přijdou a řeknou mi: „Ty naše krásná, odvážná princezno!“ Opravdu se doma cítím jako královna. Nevím, jestli mi začínají vracet to, co jsem do nich vložila, ale cítím, že mají úctu k ženství. Takže já jsem v této konstelaci spokojená. S partnerem jste oba hlavně divadelní herci. Jak jste zvládali covidové období a zavřená divadla? Měli jsme obrovské štěstí. Nevím, kdo nám to tam nahoře takhle hezky naplánoval, ale přestože nám skončilo divadlo, měli jsme oba možnost natáčet pro televizi, takže nám to práci v divadle vykompenzovalo. A teď, když konečně začíná divadlo, nám to natáčení pomalu končí. Snažíme se přijímat věci tak, jak jdou, a i když jsme třeba pár měsíců nepracovali vůbec, tak jsme si alespoň zvelebili zahrádku a užili si víc jeden druhého. Byli jsme po dlouhé době zase víc spolu. Předtím jsme si stěžovali, že Roman hodně pracuje a že na sebe nemáme čas, najednou se to zastavilo a ten společný čas jsme naplnili do poslední kapky. Teď máte naopak období pracovně náročné. Povězte, kde konkrétně vás teď můžeme vidět? Začátkem září jsme měli premiéru muzikálu Kabaret v Divadle Bez zábradlí, do toho jsem začala hrát Baladu pro banditu v Divadle na Vinohradech, znova naskakuju do Divadla Kalich a do Národního divadla, ve kterých hraju a doufám, že budu ještě dlouho hrát a že nás zase nezavřou!
VIDEO: Podívejte se, jak bydlí manželé Tomešovi
Nedávno jste na sociálních sítích zmínila, že občas pochybujete, jestli život, který žijete, vedete správně. Co vás k takovým pochybnostem vede? Vedou mě k tomu určité situace, ve kterých se občas nalézám. Nikdo nejsme bez chyby, ale občas jsou třeba chvíle, kdy si říkám, že jsem mohla něco udělat lépe. Ale důležité je to vzít za ten lepší konec, poučit se z toho a nějak se pozitivně namotivovat, než se za to lynčovat a kárat. Týká se to výchovy dětí? Vesměs ano. Děti jsou naše zrcadla a uvědomila jsem si, že je strašně zbytečné se vracet k nějakým chybám, které člověk udělal právě třeba ve výchově, ale je fajn se z toho poučit a zkusit třeba jinak komunikovat. Co je pro vás ve výchově stěžejní? Přála bych si, aby z našich dětí vyrostly sebevědomé bytosti bez jakýchkoli stigmat a bloků. A to, jak si ten život povedou dál, to už je na nich. My jsme tady od toho, abychom je podrželi a dodali jim sebevědomí a abychom neudělali těch chyb moc, což je pro každého rodiče obrovská zkouška. Jaká je klíčová ingredience, aby se to podařilo? Určitě pozitivní motivace. Zároveň aby v tom zrcadle nebyla maminka, která o sobě pochybuje, protože pak to budou děti dělat podobně. Myslím, že rodiče potřebují mít obrovskou sebereflexi. Povězte mi, máte nějaký nesplněný sen? Mám pocit, že si takový svůj sen žiju. Ale snů není nikdy dost! I co se týče dětí, myslím, že nejsme na konci s počtem. Tak uvidíme, kdy přijde ta správná chvíle!