[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
O tom, jak s dětmi mluvit o smrti, jsme již psali. Tentokrát se zaměříme na přípravu celého obřadu, kterého se budou účastnit kromě dospělých i děti.
Vše začíná u výběru místa. „Asi žádné dítě by se nechtělo loučit v krematoriu. Můžete vybírat i z bezpečných a příjemných prostředí. Botanická zahrada, louka, les, u vody nebo na chalupě, kde babička do poslední chvíle pečovala o záhonky… Pokud na to není počasí, nabízí se komunitní centrum nebo pronajatý salonek. Ani kostel nebo hřbitov ale nejsou špatnou volbou. Obojí může být krásné a má velkou sílu. Jen je potřeba obřad na těchto místech uchopit tak, aby byl i pro děti. Na hřbitově například vypouštíme barevné balonky se vzkazy pro zesnulého,“ vyprávějí své zkušenosti pohřební průvodci Oleg Vojtíšek a Veronika Žáčiková (pohrebnipruvodci.cz).
Děti můžete zapojit i do přípravy samotného obřadu, pokud o to stojí. Můžete s nimi probrat, kdo bude mluvit a co řekne, jak zesnulému poděkujete, jestli mu dáte nějaké „dárky“ na cestu a podobně.
„My za pohřební průvodce píšeme často velkou řeč o zesnulém, do které rodina vetkne své vzpomínky a co si ze života zesnulého odnesla. Děti umějí do takové řeči dodat velmi osobní a hluboké příběhy. Mohou ale také složit vlastní básničku nebo písničku.“
Zapojit děti můžete také do výběru fotek na obřad, hudby, květin. „Květiny jsou velké téma. Určitě nemá smysl objednávat věnce „z katalogu“. To nejmenší je vymyslet osobní, personalizované věnce. Od ovocných věnců pro zesnulou zahradnici, až po věnce pro vojáky plné heraldických, barevných symbolů. Děti mohou sestavit květiny z lega nebo květinové origami: Zároveň je celý proces naučí se něčeho vzdát, když budou muset výrobek zanechat zesnulému."
A během příprav s dětmi můžete vzpomínat nebo je učit o udržitelnosti a koloběhu života třeba právě u květin. Při výběru fotek pak vyprávějte dítěti o zesnulém a sdílejte historky a vzpomínky.
„V naší praxi pracujeme s dětmi na hlubší úrovni, chceme jim pomoci zvládnout komplikovanější truchlení – tam, kde rodina cítí, že obyčejné „sbohem“ prostě nestačí, jako je třeba smrt sourozence. V takovém případě si můžeme pomoci tvořením, malováním, modelováním… Jen zde by to mělo raději probíhat pod odborným vedením. V poslední době jsme takto spolu s dětmi vytvářeli z lega urnu, do které jsme přesypali popel sourozence, a v této formě nás provázel celým obřadem,“ vypráví Oleg Vojtíšek.
Ještě než obřad začne, mohou děti pomoct s výzdobou, rozestavět fotografie, věnce a další drobnosti, které zvládnou. Nejenže je to zabaví, ale také budou mít pocit, že pomohly.
„Co se týče oblečení, setkáváme se často s rodinami, které dětem nic nevnucují, chtějí jim obléknout něco, v čem se cítí přirozeně a dobře, „rozhodně ne nic černého“. To je zcela v pořádku. Zároveň ale jednotné oblečení, ať už černé, bílé nebo barevné, může posílit efekt obřadu a navodit pocit sounáležitosti. Děti budou cítit, že se jedná o něco výjimečného,“ podotýká Veronika Žáčiková.
Pokud bude na pohřbu rakev, čeká vás důležité rozhodnutí: Otevírat ji, či nikoli?" Někteří odborníci doporučují otevírat kvůli uvědomění, že zesnulý skutečně odešel. My ale už tak přesvědčení nejsme. A překvapivě nejde o děti – ty jsou často zvědavé a pohled ustojí. Problémem bývají dospělí. Někdo ani v dospělosti nikdy neviděl mrtvé tělo, dokonce ani zvířete. Pro takového člověka může být otevřená rakev opravdu traumatizující. Co s tím? Otevřít rakev jen před obřadem, k nahlédnutí pouze dobrovolně, pro děti i dospělé. A pak ji – navždy – zavřít. Pokud se loučíte s urnou, což je v Čechách mnohem častější, lze nechat dětem urnu potěžkat. Zesnulý by v každém případě měl být na pohřbu „přítomen“, byť jen v této podobě," radí pohřební průvodci.
Děti mohou během pohřbu dělat v podstatě vše, co dospělí (samozřejmě s výjimkou alkoholu). Když sdílejí vzpomínky dospělí, mohou i děti. Pokud píšou vzkazy zesnulému, mohou je děti napsat nebo také nakreslit. A platí to i naopak: Dospělí se taktéž mohou zapojit. Složit květinu z lega, namalovat obrázek a podobně.
„Společně můžete také zpívat, recitovat, tancovat, hrát na nástroj nebo jen zapálit svíčku a hledět na ni. Hezká je také například „nebeská pošta“. Můžete tak doříci vše, co jste nestihli, a poslat to po baloncích k nebi. Případně spálit v ohni, či na lodičkách poslat po vodě. Sledovat, jak vzkazy mizí z dohledu, dokáže být velmi léčivé,“ radí pohřební průvodci.
Úplně nejlepší je společná aktivita, kde každý přiloží ruku k dílu, třeba sázení stromu za zesnulého. Dospělý rýčem či krumpáčem, děti lopatkou a konvičkou. Hlavní je symbolika. „Soustřeďte se na vybrané aktivity, nejde o to děti „zabavit“ a na smrt zapomenout. Naopak, tyto činnosti je potřeba procítit a uvědomit si, proč je děláte – pro zesnulého. Po obřadu nechte děti volně pobíhat a „vyblbnout“. Ať se ládují sladkostmi nebo vyplýtvají celou bombu s heliem. Hlavně aby to pro ně byl fajn den,“ uzavírají Oleg Vojtíšek a Veronika Žáčiková.