[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jsem svému dítěti dobrou mámou? Tuto otázku si položila minimálně jednou každá z nás. Do karet nehraje ani současná doba, kdy se matky mezi sebou poměřují na sociálních sítích i na hřišti, předhání se v počtu dovedností jejich malého pokladu, v tom, kolik kroužků jejich potomek má nebo kolik jedniček dostal na vysvědčení.
VIDEO: PODCAST MAMINKA: DĚTSKÉ SKUPINY FUNGUJÍ UŽ PRO ROČNÍ BATOLATA. NENÍ TO NA KOLEKTIV BRZY?
Osobně si pamatuju na intenzivní pocit selhání, když jsem zkusila dát syna, kterému tehdy nebyly ještě tři roky, na pár hodin do školky. Sousedka vedle mě to zkusila se stejně starou dcerkou a pochvalovaly si to obě. Syn to měl ale jinak. Adaptace na cizí prostředí byla těžší, a když jsem od něj ráno odcházela, plakal s nataženými ručičkami směrem ke mně. "Maminko, nebojte, až se za vámi zavřou dveře, on hned přestane," uklidňovaly mě evidentně proškolené učitelky se stoickým klidem.
Když jsem vyšla před budovu, stála jsem venku jak spráskaný pes a velmi intenzivně slyšela, že se učitelky spletly na plné čáře. Synův pláč mi zvonil v hlavě celé dopoledne, kdy jsem chodila po bytě sem a tam, dívala se na displej telefonu a čekala, až mi ze školky zavolají, ať si pro to nebožátko přijedu. Nestalo se. Když jsem si syna po obědě vyzvedávala, jeho uplakané oči se na mě dívaly pohledem, na který nikdy nezapomenu. Stačilo. Pochopila jsem, že syn ještě nebyl dostatečně zralý na to, aby svou mámu opustil a užíval si děti jen proto, že mi to tak někdo poradil.
To šestadvacetiletá Jana, maminka dvou dětí předškolního věku, nad mou vzpomínkou kroutí hlavou. "A to jsi ho tam už nenechala? Tak to jsi vyměkla hned. Na mě to děcka zkoušela taky, ale přece jim nepodlehnu hned první den? Kam bychom přišli?", divila se.
Další z maminek, se kterými diskusi na téma výčitek vedu, osmatřicetiletá Eva, výčitky za to, že se vrátila do dobře placené práce hned po šestinedělí, nemá. Dokáže vyjmenovat hned několik pozitiv, nutno říct, ze kterých těží především ona sama. Vydělává dostatek peněz, aby to pak mohla svému tříletému synovi vrátit super dovolenou nebo zážitkem, odpočine si od něj v práci, aby se pak domů vrátila celá natěšená a navíc, je v kolektivu lidí, které má upřímně ráda. To, že jí syn občas zapláče, že se mu do školky nechce, neřeší.
"Kolikrát se mi stalo, že jsem si během dne v práci na malého ani jednou nevzpomněla. Mám z toho mít výčitky? Nevím, ale syn vypadá spokojeně, a to je přece nejvíc, ne?" ptá se nahlas Eva.
Trojnásobná maminka Pavla zase přiznává, že čím dál častěji nestíhá jeden společný rituál - večerní čtení s dětmi v posteli. "V osm večer bývám už tak vyčerpaná, že jsem ráda, když si umyju zuby a vyhlížím svou postel. Jenže děcka jsou naučená, že jim před spaním vždycky ještě čtu. Ráda napodobuju různé hlasy, ony to milují a čtení se tak dožadují každý večer. Když se tak nestane, cítím se provinile - ale za to, že se necítím dost provinile. Ale přece sama sebe nebudu přesvědčovat o opaku. Vždyť dávám svým dětem maximum i bez pravidelného čtení," přiznává.
Slovo si bere znovu Eva, která chce Pavlu trochu uklidnit. Vypráví, jak byla na teambuildingu, kde jedna z kolegyň neustále volala své tchyni, která vnoučka hlídala zda je všechno v pořádku. "Pořád té nebohé ženě pokládala dotazy. Zda Marečkovi nic nechybí, zda mu dala ke svačině nastrouhanou mrkvičku s jablíčkem a piškoty, zda ho teple oblékla, když šli ven. Popravdě, bylo to tak otravné! To já večer napsala manželovi jedinou esemesku, zda je vše OK. Bylo. Ostatně, vždycky je. To jen některé hypersenzitivní matky mají pocit, že bez nich dítě do hodiny pojde," myslí si Eva.
Jak jste na tom vy? Máte výčitky, že vás netrápí výčitky? Diskutovat o tom můžete na našem Facebooku.