Maminka.czK tabuli půjde české školství

Když se teď budou děti ze školy hroutit, není to vůči nim fér, říká psycholožka

Tereza Víchová 14.  5.  2021
Lenka Krejčová je psycholožka a zakladatelka soukromé základní školy Poznávání. Povídali jsme si s ní o znovuotevření škol v právě ustupující pandemii. Co je podle ní hlavní? Nelpět na známkách, děti podpořit a v krajním případě si promluvit s učiteli.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Všichni jsme se na tu chvíli těšili dlouhé měsíce. Minimálně všichni rodiče dětí školou povinných a i valná většina školáků samotných. Obnovení plného školního provozu pro první i druhý stupeň základních škol je doslova za dveřmi. A radost může být jen prchavá. Většina dětí totiž tuší a nebo už ví, že hlavním úkolem bude především doplnit známky.

České školství se v pandemii mnohé naučilo, ale také odhalilo nedostatky. I my v redakci Maminky se jím průběžně zabýváme v projektu K tabuli půjde české školství. A doufáme, že změny k lepšímu nastanou. A že na sarkastické vtipy „Po návratu do školy porostou průměry jako počet nakažených v prosinci” nedojde. Jak celou situaci vidí psycholožka Lenka Krejčová?

Klepněte pro větší obrázek

Nedá se bohužel říct, že by se děti plného školního provozu nemohly dočkat. Co mnohé z nich čeká?

Odvrácenou stránkou návratu k normálu je, že spoustu dětí čeká ohromné množství zkoušení, písemek a testů. To vnímám jako hodně nešťastný způsob, jak se s dětmi vrátit do školy. Občas vyučující oznámkují všechno včetně sešitů, které děti doma vypracovaly.

Lenka Krejčová si s námi o známkách povídala už před pololetním vysvědčením v podcastu.

Očekávaným „bonusem” návratu do škol se tak často stane stres. Co my rodiče máme dělat? Jak dětem pomoci?

Určitě je vhodné říct svým dětem, ať jsou úplně v klidu. Že je pro nás jejich pohoda a spokojenost v tuto chvíli důležitější než známky. Ty jsou po všech peripetiích s domácí a on-line výukou skutečně vedlejší věc.

Jedna věc je ale rozhovor doma a druhá to, co děti ve škole třeba zažijí. U nás to byly dvě čtyřky za sebou i potom, co jsme se společně učili na písemky. A v tu chvíli syn určitě zapomněl na naše uklidňování.

V takovou chvíli považuji za zcela logické zkusit se dorozumět s vyučujícím a zeptat se, kde je problém. Když jako rodič víte, že jste se s dítětem připravovali, tak buď příprava neodpovídala tomu, z čeho písemka byla, nebo nastal jiný problém, který jako rodič neodhadnete. Asi bych pak chtěla písemku vidět.

A dítěti to také zřejmě dodá pocit, že „v tom” není samo a rodič se za něj v takové situaci postavil?

Pokud se začne dítě měsíc před koncem tohoto neobvyklého školního roku doma hroutit nebo být nešťastné z toho, co se ve škole děje, tak to vůči němu opravdu není fér. Jako rodiče bychom měli pomoci a těžko to udělat, když nevíme, jak všechno probíhalo. Logická cesta je zeptat se, nechat si vše vysvětlit a zjistit, na čem a jak doma pracovat.

Máte nějaké doporučení, jak dětem pomoci k tomu, aby návrat braly v pohodě a s co nejmenší mírou stresu?

Některé děti se do školy těší, ale samozřejmě hodně záleží na tom, jakou školu navštěvují. Pokud se netěší, ale naopak předem stresují, tak bych se zaměřila na to, že ve škole zase potkají kamarády. Znovu budou moci dělat věci jinak a být pryč z domu. Zkusila bych s nimi vzpomínat na to, co se jim ve škole líbilo a co je bavilo, co měly rády. Vždyť některé děti nebyly ve škole tak dlouho, že si to už ani nepamatují.

Celoroční projekt časopisu Maminka se jmenuje K tabuli půjde české školství. Co myslíte, že pandemie o českém školství vyzradila, na co poukázala?

Můj pohled na věc je, že se ještě více rozevřely pomyslné nůžky. Dobří učitelé se stali ještě lepšími a ti, co nejsou úplně nejlepší, ukázali své nedostatky vcelku transparentně – vždyť u počítačů neseděli žáci většinou sami, ale pomáhali jim rodiče či další příbuzní. A nejde jen o on-line výuku, ale o celkovou komunikaci učitelů a žáků, kterou můžeme prostřednictvím všech on-line chatů, diskusí, e-mailů i zasílaných studijních materiálů vidět velmi jasně. Jednoduché to neměl nikdo a určitě si umím představit učitele, kteří jsou naživo skvělí a kreativní, ale do on-line prostoru to bohužel přenést nedokázali. Pro některé učitele bylo také velkým odhalením, jak děti pracují individuálně a jaké jsou mezi nimi rozdíly.

A co říkají učitelé? Co oni sami si podle vás z celé on-line výuky vzali?

Ti, kteří o dětech přemýšlejí a záleží jim na nich i na učení, mluví o tom, že měli možnost více individualizovat výuku. A vidět, co dětem jde a co ne. Bylo to více rozkryté než ve třídě. Učitelé si uvědomili, v čem a jak mohou být více nápomocní, jak změnit způsob vyučování. Na druhé straně se ukázali i učitelé, kteří, jednoduše řečeno, nemají ve školství co dělat. Čím dál tím více si uvědomuji, že učitelství je především práce s lidmi a vyžaduje opravdu silné a kompetentní jedince, kteří mají vysoce rozvinuté sociální dovednosti a umí reflektovat svou práci i reakce ve svém okolí. A bohužel takoví nejsou všichni, proto se nám poradny plní zoufalými dětmi i jejich rodiči.

Témata: Psychika, Školství, Rodiče, K tabuli půjde české školství, Základní škola, psycholožka, transparent, Ted, Učitelství, Většina škol, Děti, Známka, České školství, Škola, Učitel, Lenka Krejčová, Maminka, Pandemie, Písemka